Rukopis+

„Tu žábu se nechystáte olíznout,“ ustal v chůzi slušně oblečený muž, zatímco na lesní cestě, nebo spíše silnici v lese, mžilo. V mžiku se pár zamlžených očí muže s pěknou kravatou, který napůl seděl, napůl ležel, obrátilo vstříc muži slušně oblečenému, ovšem bez kravaty.

Až teprve potom, co za sebou zavřel vchodové dveře a večerní vítr ho začal štípat do tváře, si Zero uvědomil, do jaké situace se to vlastně před pár hodinami omylem dostal.

Opustila jsem svůj byt, výtahem se dostala do přízemí a na chvíli se zastavila před vstupními dveřmi. Život s rodiči byl pohodlnější než tohle každodenní brzké vstávání do práce, které ani k ničemu nevede.

Filatelie se entomologii v mnohém podobá. Je tam ale jeden podstatný rozdíl. Filatelie nevoní po shnilém dřevě, po čerstvě poraženém stromu, po rozkvetlé louce, po kadáveru či jakémkoli rozhrabaném trusu, po vyšlapaném bahně. Nesmrdíš potem. 

Předevčírem tak to tu byla vaše kolegyně taková o něco starší než vy a ptala se na to taky no co bych vám řekl no tak máme tu ty skleničky žejo a taky jsme se s kolegyní bavili o tom citrónu že vypadá jako by nebyl vopravdovej…

„Co mě vyhodili ze starostování, dělám šéfa v muzeu. To bys nevěřil… Tam je ti to bezva zašívárna. Takhle v archívu, archivní vínečko, mezi regálama. A když na to, teda když to na mě přijde, však vona se nějaká ta spolu-pracovnice najde.“

Je brzy ráno, autobus zaplněný a venku na chodníky padají téměř uschlé listy. Rámus autobusu je tím jediným, co naplňuje prázdnotu. Prázdnotu, která mezi nimi visí. Dívka a chlapec. Sedí naproti sobě a mlčí.

It is so dark in the room. My neighbor on the adjacent bed has been asleep for a while, he went to bed while I was still in the bathroom. We share a room in the dormitory, so we’ve got used to each other’s schedules. Someone goes to bed earlier while the other sits with their homework.

V noci se zvedly větry,

nad domy listy zavířily,

psy vyli, vlci větřili,

za letu výři zavařili

Ona je jako tralala šalala.

„JŮŮŮ ÁR D DENCINK KVÍN, JANG END SVÍÍÍÍÍT“ z plných plic ženy vychází.

A k ní přitančí zezadu týpek. Je to její bejvalej. Ona to neví. On to taky neví. My to víme.

Přijeď,

vážky jsou tu velký jako netopýři

a kapradí jak uši afrických slonů,

jsou tu z něho patra koberců,

mohl by sis na ně lehnout a třeba spát.

Oh but you could never grasp what I am

You could never taste all the poison that has been spilled on my tongue

By men that came before you

,,Dvě piva!“ hlásí mi vesele dva chlápci středních let, jakmile se rozkoukají po místnosti. Jeden z nich má za rameno ještě zaháknutý rudý závěs, který supluje dveře. Vidím, jak se mu ještě lehce chvějí ruce, ačkoli se to snaží zakrýt.

Děda byl superhrdinou mého dětství. Úžasný, opravdový, z masa a kostí. Houževnatý chlapík nevelkého vzrůstu, denně dělal sto kliků a sto dřepů, uměl vlastníma rukama postavit cokoli. V létě na chatě asi 100 km od Krasnojarsku nám chytal žabky, abychom si je mohli prohlédnout.

Zajímalo by mě, jestli je to pocit archetypální: totiž taková ta tajná, skrytá touha zjistit, že je člověk neplodný.

A to se pak divím, že nemůžu psát.

Z koutku úst mi cosi stéká

Den se svléká, dávno tu nejsi

A pořád mi diktuješ,

kdy se zalknu a jak se potom můžu cítit

Nemůžu už mluvit, nikdo neposlouchá

Jsem kus ledu na dně skleničky,

který by se mohl každou chvílí vznítit

Od doby, co mu zemřel děda, najít smysl nebylo pro Sebastiana lehké. Jeho děda mu byl maják, každodenní připomínka, že se dá žít s tou jejich posranou diagnózou, že se dá překonat ty těžké roky mládí, najít si práci, najít lásku, uživit rodinu.

Na semináři se mi zatmělo před očima. Houpala jsem se na židli v ponuré učebně a hlavou mi běželo: takže mám jet do Národní galerie, abych se podívala na Zátiší se skleničkama a citronem. A navíc musím odchytit kustoda a zeptat se, co si o tom obrazu myslí. Bezva!

V autě bylo málo místa, špatný vzduch, jelo jich pět. Venkovská silnice lemovaná ovocnými stromy jako by neustále ohlašovala vstup do vsi, který se neukazoval. Stmívalo se, uprostřed polí ležel sníh.

The shining ocean in your eyes gave her hope.

Such a dangerous thing it was.

Blindfolded by the light she peeked from behind the wall.

Italy as the city of pasta

Italy as the city of fun

Italy as the city you come from

Italy as the city I got addicted to.

Have you ever watched a plum forgotten in a corner of the garden? As a kid, did you ever observe it, day by day, as it slowly faded away? You never told your parents, because you were sure they would take it away from you on the spot, like everything else that lost its perfection.

What do you think I am?

Who do you think I am?

You know what? Don’t tell me.

I don’t care.

I am well aware

of what I am.

Fear. It was all I could feel in that moment. I wanted to do it for so long, I thought about it for ages, I dreamt about it, and somehow, now that I’m here, I’m not so sure anymore. I always liked to try new sports, to feel the adrenaline rushing in my veins like a landslide.