,,Dvě piva!“ hlásí mi vesele dva chlápci středních let, jakmile se rozkoukají po místnosti. Jeden z nich má za rameno ještě zaháknutý rudý závěs, který supluje dveře. Vidím, jak se mu ještě lehce chvějí ruce, ačkoli se to snaží zakrýt.
Automaticky sáhnu po dvou půllitrech a začnu čepovat, očima přitom zabrousím k velkým starožitným hodinám, které ukazují třičtvrtě na deset. V duchu odpočítávám, kolik chybí do konce směny. Ne, že by mi moje práce nevyhovovala, ale směny na baru jsou zkrátka to nejnudnější, co můžete ve strašidelném hradě dělat.
Chlapi mezi tím přejdou k baru a když si sedají, mají už objednávku před sebou a jeden mi podává bankovky. „Teda, tohle je hustý místo,“ prohlásí jeden z nich a s úsměvem se napije. Nejradši bych je nasměroval ke stolům vzadu, kde se povaluje dalších patnáct zákazníků. Každý, kdo prošel hradem až sem, říkal vždycky to samé. Bohužel ale lidé mají jakési zvláštní nutkání začít to vždy vykládat mě a jelikož nechci podnik připravit o zákazníky, nezbývá mi než držet hubu a přikyvovat.
„Povězte mi, jak děláte ty démony?“ doráží na mě druhý spikleneckým tónem. Na tváři má čerstvé škrábnutí. Není hluboké, ale malá kapka krve tam je. Nakloní se přes pivo, aby dodal: „Myslel jsem, že je to jen projekce, ale ta věc se mně dotkla. A přitom to bylo průsvitný!“
S protočením očí zamručím naučenou odpověď. „Jste ve strašidelným hradě. Co jste čekali?“
Oba se zasmějí, nepřestávají kroutit hlavami. „Nojo, kouzelník nikdy neprozrazuje své triky,“ povzdechne si ten první. Na devadesátá léta dvacátého století je oblečený až nepřirozeně slušně. Tmavé vlasy má přikryté černým kloboukem, přes společenskou vestu dlouhá kabát. Dokonce s sebou má vycházkovou hůl, ale nevšiml jsem si, že by kulhal, takže šlo o doplněk.
Snažím se od nich trochu vzdálit, aby si historky mohli vykládat jen mezi sebou a já měl svatý pokoj, ale než stačím udělat druhý krok, už na mě ten s kloboukem volá: „Vy už se uvnitř asi neleknete, co? Kolikrát jste tam byl?“
„Záleží kde přesně,“ odvětím. „Bydlím tam.“
Oba na mě vytřeští oči. „To musíte mít noční můry v jednom kuse, ne? Já tam byl hodinu a málem jsem utekl s jekotem, když se přede mnou ta ženská proměnila ve vlka!“
,,To byla Anet,“ zamručím. „Mimo směnu se na hradě obvykle nepřeměňuje.“
„Ne, byl to vlk,“ nedá se. „Skutečnej. Zvíře z masa a kostí, normálně mě to oslintalo! Nechápu, jak to můžete nechat volně pobíhat v prostorech, kam lezou lidi. To se nebojíte, že vám někoho sežere?“
Zamračím se na něj a důrazně pronesu: „Nezaměstnáváme nikoho, kdo neumí ovládnout svůj hlad.“
Kloboučník nad mojí poznámkou jen protočí oči. „Je to zvíře. Vlk nepřestane žrát maso jen proto, že ho naučíte na granule. Nemá lidské přemýšlení, neví, co je morálka!“
„Ujišťuji vás, že Anet je velmi spolehlivá.“
Všimnu si, jak mi zírá na zuby a raději zavřu pusu. Sice je to součást role, ale nesnáším, když mi můžou pokládat otázky. Bohužel jsem ale nereagoval dostatečně brzy. Kloboučník přimhouří oči a hvízdne. „Tak vy máte herce i tady? Já si říkal, že jste nějaký bledý! Upír? Taky máte nějaké triky v rukávu?“
Pozvednu obočí. „Co byste od upíra chtěl vidět?“
„To mi povězte vy,“ zazubí se. „Pijete krev?“
„Rád.“
„Tak do toho!“ Šťouchne do kamaráda, vyhrne mu rukáv košile a se smíchem mi strčí jeho předloktí přímo pod nos. Semknu rty – na prstech má oděrky, patrně se živí manuálně. Dneska pracoval, některé drobné ranky jsou čerstvé.
„Ano, do toho,“ šklebí se na mě kamarád. „Předveďte se!“
Shovívavě se na něj usměju. „Jak jsem říkal, nezaměstnáváme nikoho, kdo by neuměl ovládnout svůj hlad.“
„Ale noták,“ zaprosí. „Vždyť já vás žalovat nebudu!“
„Bohužel.“
S povzdechem ruku stáhne a dopřeje si mocný doušek piva. „Upíři jsou nesmrtelní, že?“ nadhodí kloboučník neodbytně. „Kolik vám je? Sto? Sto padesát?“
„Sto třicet dva.“
„Tak na to vypadáte dost dobře,“ uchechtne se.
Přijde mi, že uplyne snad celá věčnost, než hodiny konečně odbijí desátou, a tím i zavíračku. Můj dvoumetrový kolega Denny, se srstí ledního medvěda, otevře dveře vedoucí rovnou k hradní bráně. Lidé odcházejí trochu neochotně, některé musíme popohánět. Kloboučník se zvedá sám, ale jeho kamarádovi se ještě nechce, musím ho vzít za paži a zvednout. „Vy máte teda stisk,“ zamumlá překvapeně. „Jak můžete mít tak ledový ruce, chlape? Vždyť tu není taková kosa…“
„Mrtví nemají tělesnou teplotu,“ odvětím jen a doprovodím je k východu. Chtějí se ještě bavit, ale Denny za nimi zavře, jen co překročí práh. S úlevou se svalím na nejbližší židli.
Denny se jen uchechtne. „Náročná šichta?“
„Ani mi nemluv,“ zamručím. „Jak stádo ovcí, nikdy se nedozvím nic, co by neříkali už ti předchozí.“
„Jsou to lidi,“ pokrčí Denny rameny a zabere židli naproti mně. Povážlivě pod jeho vahou zaskřípala, ale naštěstí nepovolila. „Co bys od nich čekal.“
Pár vzácných minut si můžeme jen tak posedět v tichu. To však brzy naruší hluk z chodby, který neustále sílí, až se nakonec rudý závěs po levé straně od baru odkloní a dovnitř se začnou hrnout další hosté.
Unaveně si vlezu zpátky za barový pult, u kterého už se tvoří fronta. První je Anet v potrhané vestě, vlčí zuby vyceněné v úsměvu. Bez otázek jí podávám syrový flák masa, jak si ho dává každý večer, a rovnou se otáčím na průsvitného démona stojícího hned za ní.
Někdo by si myslel, že obsloužit dvacet nestvůr, co žerou všechno od syrového masa přes plazy až po krvavé panáky, bude náročnější než obsluhovat bandu lidí, ale ve skutečnosti v tom skoro žádný rozdíl nebyl. Stejně jako lidé si většinou dali pivo, pokud byli chlapi, a víno, pokud přišly ženy, i tahle banda si dávala většinou to samé.
Do půl hodiny měli všichni jídlo i nápoje, které chtěli, seděli na ještě teplých židlích po lidech a kecali stejně hlučně jako předtím oni. Anet se vrátila k baru, jen co dojedla, a vzala s sebou i svou kamarádku ježibabu. Byla to mladá dáma s brčálově zelenou pletí a trochu delším nosem, jinak byla ale poměrně pohledná. Oči jako dva jantary a vlasy uhlovitě černé, s občasným bílým pramenem.
„Dva panáky whisky,“ nahlásila mi. „Byl to pernej den.“
„Pernější než jindy?“ ptám se, zatímco jim nalévám.
Anet si odfrkla. „Jeden blbec mě praštil přes čumák. Má kliku, že jsem mu tu ruku jen oslintala.“
„Nevěřil bys, jak jsou ti lidi pitomí,“ zamručela ježibaba frustrovaně. „Furt se diví, jak to že jsme živí. Jak může jít někdo na místo, které se jmenuje Pevnost nestvůr, a divit se, že tam potká nestvůry?“
Nevypadá to, že by se chystaly odejít, přestože mluví o tom samém, co zbytek nestvůr u stolů. Nalévám si čerstvou krev do skleničky na víno, abych se udržel v klidu. Na tváři falešný úsměv. Neposlouchám, ale na tom nezáleží. Stejně vím, co říkají.
Říkají to samé každý den. Jako kolovrátek.
Lidi tu pomlouvají nestvůry, nestvůry nadávají lidem.
Mě je jedno, co říkají. Nemají si co vyčítat. Jediný rozdíl, který mezi nimi vidím, je ten, že nestvůry mi nikdy nenabídnou, abych se napil jejich krve.
Všichni jsou stejně nudní.
Povídka z dílny tvůrčího psaní Jana Kotouče.
