Rukopis+

Na semináři se mi zatmělo před očima. Houpala jsem se na židli v ponuré učebně a hlavou mi běželo: takže mám jet do Národní galerie, abych se podívala na Zátiší se skleničkama a citronem. A navíc musím odchytit kustoda a zeptat se, co si o tom obrazu myslí. Bezva!

Cestou domů jsem odkaz na ten obraz poslala dvěma kamarádkám. Jejich reakce byly podobné: „Asi tě zklamu, jediný, co mě napadá: temné a bez emocí. Jako vážně máte s něčím takovým trávit čas?“ Druhá reakce přišla také obratem, nebyla sice tak jednoznačná, temno ale zůstalo. „Tečou mi sliny z toho citronu. Je to tmavý, málo na to vidím, zátiší mám ráda, hezká draperie a to víno… jiskřivé.“

Dál jsem měla ze zadání pramalou radost. Všechno se točilo kolem myšlenky, kde na to vezmu čas, dvě děti, domácnost a všechny povinnosti studentky na rodičovské.

Přesto jsem druhého dne využila toho, že jsem syna musela dovést na Malostranské náměstí. Měl sraz se skauty. Doprovodila jsem ho tam a pokračovala na Pohořelec. Už v tramvaji jsem cítila, jak se chmury prosvětlují a tam nahoře, při vystupování z dvaadvacítky, ze mě spadla tíha všech starostí úplně. Asi to bylo tím, že tu jsem sama, že na mě nikdo nebude mluvit, něco po mě chtít, něco vyžadovat, něco mi vysvětlovat. Nikam jsem nespěchala. Šla jsem na výstavu tak jako dřív, když byly volné víkendy. Jako když vypustíte dravce z klece, kde ho dlouho ošetřovali. Očima jsem raději zakotvila v dlažbě a donutila se stáhnout úsměv. Kolemjdoucí lidé by si mohli myslet, že jsem blázen na vycházce. Balvan veškerého kvaltu, stresu a temnoty se odkutálel. Při představě, co řeknu u pokladny, jsem se znovu začala usmívat. Jak vysvětlím, že jdu zpovídat kustoda. Lámat z něj názory na obraz, který míjí při obchůzkách, který zná jak své boty, a přitom ho možná vůbec nevnímá. Rozhlédla jsem se – pršelo, ale skrz mraky svítily boží prsty. 

Blížila jsem se ke Schwarzenberskému paláci a vymýšlela v duchu legendu, kterou u vstupu použiju. Paní pokladní jsem stručně odvyprávěla, jaký úkol jsme dostali na semináři. Vlastně jsem řekla jenom pravdu. Ona i její kolega byli příjemní. Přeptala jsem se ještě na kustoda a potom spokojeně odešla do výstavní síně.

V předsíni prvního patra potkávám svou oběť. Kustoda. Opírá se v šeru o topení, jeho tvář září v displeji telefonu. Pozdravím. Je skoro pět hodin odpoledne, pátek – a on má ještě sílu odpovědět. Nejprve se rozhodnu jít do sálu, najít obraz, v klidu si u něho postát. Až potom se vrátím. A oslovím ho.

Pane jo! To dílo není vůbec tak tmavé jako na monitoru počítače. Vlastně je úplně jiné! Bohužel visí příliš natěsno mezi ostatními. Jaksi nevynikne, přitom by mohlo. Co všechno světlo neudělá! Zase mě pohltí ten citron, táhne mě k sobě, jako lampa můru. Koukám na něj a pak na číše s nedopitým bílým vínem, které jiskří. Zaznamenám mandarinku i s lístkem – hned vedle citronu na stříbrném podnose. Nůž v novém, silném světle, pouští detaily střenky. Stojím a dívám se, vnímám střed obrazu. Stříbrný tác na draperii, kterou někdo pohodil na lavici. Na tácu citron, způli oloupaný, kůra stále drží u plodu a stáčí se ve spirále od něj jako had. Jako by ho chtěla opustit, přestože je s ním stále spojená. Celý plod působí jako skleněný. Jako zdroj veškerého světla obrazu. Za ovocem a číšemi s vínem se úplně vzadu choulí skromný skrojek chleba obklopený drobky. Vida! Teď vnímám i ostatní věci. Kouzloři světla! Vše je najednou jasné a má vlastní kontury, každý předmět dostává nové obrysy. Stojím a kochám se, obestírá mě záře světel.

Cestou k obrazu mi došlo, že jsem ve Schwarzenberském paláci už byla – a to na expozici Staří mistři. Poslouchala jsem tenkrát i výklad, ale všechno zůstalo v mlze mé paměti. Tam někde obraz s citronem ustrnul. Sama nevím, zda o něm vlastně vím.

Pořád na něj zírám a přemýšlím, proč právě on. Pravda je, že originál je krásný. Ale jsou zajímavější obrazy, barevnější, emotivnější, dějovější; každý si v zátiší příběh nepředstaví, přestože tam může být.

Představuji si tedy alespoň mikropříběh. 17. století, Holandsko, zakázka. „Namalujte mi zátiší do kuchyně, dobře vám zaplatím.“ Konec příběhu.

Rozhlédnu se, hledám piktogramy přeškrtnutého fotoaparátu. Nic. Vrátím se pro kustoda. „Dobrý den, omlouvám se, že vás tak přepadám, mohu vás požádat o nezvyklou laskavost?“ Snažím se využít toho, že jsme tu skoro sami. Využívám i toho, že se kustod usmál. Hned mu vyklopím, oč mi jde. Není zaskočen. Je skutečně vstřícný, jak u pokladny avizoval jeho nadřízený.

Vedu ho k obrazu a vybízím ho, aby mi řekl, jak na něj působí. On se na něj bedlivě zadívá a spustí: „Tak vás zajímá můj názor na obraz? Proč zrovna na tenhle, jak tak na něj koukám, vidím hlavně víno. To piju moc rád. Kdybych měl něco k tomu obrazu říct, líbí se mi ta číše. Já si totiž rád po večerech posedím s kamarády. Jak to vidím, hned bych s nimi vyrazil ven.“

Přešlápne z nohy na nohu a mhouří oči. „Já mám ten obraz vlastně docela rád. Ale rozhodně bych v tý době nechtěl žít. Žádná hygiena, představte si to, ty podmínky, špína, krysy, doktoři na houby. A tak a vůbec. Děsný, nevážíme si toho, co teď máme. Jsme úplně zahlcený pohodlím. Stačí vám to? Ne? Hm, co bych tak ještě řekl?“

Prohrábne si rukou vousy a udělá úkrok stranou. „Dal bych do toho obrazu víc světla, citron bych vyhodil, co tam dělá? K čemu ho měli? Čaj tam přeci není. Co? Na stabilizaci chutě? Myslíte? Jakože poslední sousto, jo? Tak to nevím. Bůhvíproč to vlastně maloval, viďte.“

Udělá si větší odstup a rozhlédne se po místnosti. „Třeba tyhle mušle vedle, vidíte? Ty jsou hnedka veselejší. Mají víc světla. Je to těžký, no, jste první, kdo se mě takhle ptá, já mám rád spíš auta, sport. Občas si sednu, když tu nikdo není. Rád se schovám, opřu se o topení. To nevypadá tak pitomě a člověk si uleví. Totiž, ono to není jen tak, tady celý dny stát. Já už na ty obrazy koukám minimálně. Záda mě bolej. Nejsem umělec, ani bohém.“

Chápavě jsem se usmála. „No, pardon. Vlastně. Ten obraz viďte. Tak se k němu ještě teda vrátím. Hm, hm. Číše jsou krásný, víno bych i ochutnal, měli zajímavý asi to pečivo. Dřív bylo všechno takový poctivý. Třeba moje babička.“

Kustod změní hlas, rozzáří se a zasněně pokračuje. „Víte, pro nás chlapy je to jídlo fakt důležitý. A moje babička, když pekla chleby, ještě na ně dělala křížky, a ty chleby byly, no co vám mám povídat. Nevíte.“

„Vážně?“ odpovídám, „to je krásný, já křížky na chléb dělám dodnes, fakt. Je to takový můj rituál. Dělala to i moje babi.“

Kustod jako by povyrostl, celý se narovnal a roztáhl úsměv do nevídané šíře. Nakročil blíž ke mně a překvapivě jemně mi sevřel ruku nad loktem a já jsem nějakou změněnou perspektivou viděla, jak záříme před tím obrazem spolu.

Ze tmy mých vzpomínek – po letech a ve světle – najednou vystupoval obraz mé babičky, jak se na chalupě sklání nad chlebem, dělá palcem křížek a usmívá se na mě. Nevím, na co myslel on, ale asi na stejný obraz. Na vzpomínku, která je prosvětlená a zničehonic se vynořila z temnoty. Stejně jako obraz ten Kalfův obraz.

„Jsem rád, že jste mě trošku vytrhla ze stereotypu. Na shledanou.“ Kustod popošel zpátky k oknu, opřel se o topení a znovu rozsvítil telefon.

U zastávky svítí kavárna, vláká mě do svého tepla, koupím si a vypiju horkou kávu. Dojedu domů. Rozsvítím si a jsem tam sama. Půlhodinu, celou půlhodinu. Nežli dorazí.