Rukopis+

Část I

UŽIVATEL NOVA.

TRASA DO PRÁCE AKTIVOVÁNA.

Opustila jsem svůj byt, výtahem se dostala do přízemí a na chvíli se zastavila před vstupními dveřmi. Život s rodiči byl pohodlnější než tohle každodenní brzké vstávání do práce, které ani k ničemu nevede. Co chci vůbec dělat po práci? Jako každé odpoledne si dojdu koupit kafe a pak si sednu k nějakému filmu.

Co asi dávají v kině? Šel by se mnou vůbec někdo ještě to kina? To je přece tak zastaralý způsob, jak sledovat filmy.

Automaticky jsem pomocí Oráklu, čočky v mém oku, zkontrolovala mapu okolí, ale jelikož mi nevyskočilo žádné upozornění, tak jsem mapu zase zavřela a vyšla ven. Jakmile se za mnou zavřely dveře, Orákl kolem mě aktivoval červené stěny, Palisády, aby mě při cestě nemohly rozptylovat neznámé prostory. Lampy začaly zhasínat a tím daly šanci slunci, aby mohlo i přes ranní mlhu přinést trochu světla do pochmurných lidských životů. Přitiskla jsem si bundu ke krku, aby mě vítr příliš nestudil. Po chvíli jsem se zastavila u přechodu a čekala, až se z červené stěny přede mnou stane zelená, abych mohla přejít silnici. Někteří na tu chvíli vytáhli mobily nebo si kontrolovali digitální prostor Neo-Edenu.

Hlasitě jsem si povzdechla. Nejdu pozdě, jen jsem se nechtěla zdržovat u něčeho tak bezvýznamného jako nekonečně dlouhá sekvence přechodu. Už jen deset minut pěšky. Orákl mi poslal instrukce, jak dále pokračovat v cestě do práce, ale jelikož to tady znám, tak jsem notifikaci ignorovala.

Zelená konečně naskočila a já následně procházela kolem dveří, které mi nikdy nebudou moct ukázat jejich originální vzor a ani nikdy neucítím, z jakého materiálu jsou vyrobeny kliky, aby byly co nejpříjemnější na uchopení, protože tyto budovy nejsou a pravděpodobně nikdy nebudou mojí cílovou trasou. Místo toho jsem vedle sebe měla jen bariéru zbarvenou do ruda, aby mě odehnala od míst, které nejsou uložené v mojí databázi. Neviděla jsem nic jiného než moji trasu a jen málokdy si všimla lidí, kteří procházeli kolem mě. I ti byli ponořeni do svých vlastních světů, kde se vnímání fyzické reality stává téměř nepodstatnou záležitostí.

Mapa mi ukazovala, že do cíle zbývá pouhých pět minut, když se najednou zavřela a před očima jsem viděla systémovou zprávu.

RESTART SYSTÉMU.

PROSÍME O STRPENÍ.

Přiblížila jsem se blíž ke zdi, abych mohla zastavit a nepřekážet ostatním. Oznámení po pár sekundách zmizelo a systém naskočil, s čímž se opět aktivovaly všechny Palisády. Nebo se minimálně aktivovat měly. Dveře na mé pravé straně byly totiž normálně viditelné.

Zamrkala jsem. I přes snahu vytěsnit z mysli možnou digitální halucinaci ty dveře tu nadále stály v celé své kráse. Byly dřevěné, jednoduché a přesto elegantní. Vypadaly staře, nepodobaly se nejnovějším modelům. Nahoře měly sklo ve tvaru oválu, kde jsem spatřila odraz mého zmateného výrazu a krátkých černých vlasů, jež mi padaly do obličeje.

Srdce se mi rozbušilo a má hlava byla zmatenější než kdy předtím. Nebylo těžké se v podobných situacích rozhodnout. Nemělo by být těžké se rozhodnout. Stačilo se jen otočit a pokračovat do práce.

Orákl vám rozšiřuje vaši realitu. Vaše okolí dokonale zmapuje a nastaví nejlepší trasu do jakéhokoliv cíle. Nic mu neunikne.

Dívala jsem se na tu trhlinu. Dveře lemovala průhledná stěna, skoro jako kdyby byla vyrobena ze skla. V prostoru, kde obrys dveří končil, opět začínala Palisáda. Zakrývala béžový nátěr zdi, který se pomalu rozpadal.

Podívala jsem se na mapu okolí. Některé prostory byly ze zákona vždy viditelné, ale neviděla jsem žádné speciální označení, které by indikovalo, že se jedná o budovu vlastněnou státem nebo BioTechem. Nejedná se teď už vlastně o jedno a to samé?

Pokud narazíte na místo, které není nijak označené, tak ho nahlaste policii nebo BioTechu. Ti prostor pečlivě zkontrolují a zařadí do mapy.

Neznámý prostor přede mnou neměl být ničím zvláštním. Neměl mě přitahovat. Neměl na mě volat. Neměl mě žadonit, ať opustím bezpečnou zónu. Určitě musí být nebezpečný a musím ho nahlásit. Nikdy předtím jsem se s chybně označenou zónou nesetkala, vyvolávala ve mně strach, ale i zvědavost. Co je zde tak speciálního, že by tam mohl vstoupit kdokoliv?

Mohla bych?

Když jsem se té stěny dotkla, cítila jsem šimrání na prstech vyvolané statickou elektřinou. Věděla jsem, že opuštění hlavní zóny se bere jako narušení denního pořádku, ovšem mohla jsem tuhle anomálii lehce prozkoumat, nahlásit ji a dále se tím nezabývat. Stačí jen na chvilku nahlédnout dovnitř, nic víc.

Kovová klika byla překvapivě příjemná na uchopení, jako kdybych se s ní měla setkat již před lety. Před vstupem do dveří jsem se na chvíli ohlédla ze strachu, že by mě někdo pozoroval, neboť bych se mohla objevit na nějakém záběru z Oráklu některého z kolemjdoucích, ale nikdo mi nevěnoval pozornost. Všichni se jen drželi své trasy.

SYSTÉM OFFLINE.

SPUŠTĚNO AUTOMATICKÉ NAHRÁVÁNÍ.

„Ksakru,“ zašeptala jsem si pro sebe. Nemusela jsem dál pokračovat, mohla jsem se vrátit na ulici a s trochou štěstí bych dostala jen malou pokutu za překročení digitální hranice.

Stěny chodby, do které jsem vstoupila, byly pokryty vybledlými modrými tapetami, které se u stropu lehce odlupovaly. Dřevěnou podlahu zjevně nikdo dlouho nezametl, jelikož se všude nacházel prach. Popošla jsem dopředu, abych si lépe prohlédla konec chodby, ale kromě skřípajícího dřeva prostor zel prázdnotou.

Jistě, je to jen opuštěná budova, nic zajímavého.

Už jsem se chtěla otočit, když jsem zaslechla blížící se kroky.

Část II

Nohy se mi volně houpaly ze strany na stranu, zatímco jsem si položila dlaně na vrchol studené kamenné stěny a shlížela dolů na ten svět pod sebou. Všechno se odsud zdá tak maličké.

„Hej, Ivy!“

„Oh, Niku. Děje se něco?“ odpověděla jsem svému příteli, kterého kroky se stále přibližovaly.

„Za chvíli bude výpadek.“

„Hm?“ zamručela jsem a naklonila hlavu na stranu, zatímco jsem oči stále nespustila z města, které mám tolik ráda.

„Nerts mají v plánu útok na síť. Snad se to tentokrát povede. Chtěj zkusit vyhodit signál celýmu městu alespoň na pár sekund,“ vysvětlil mi Nik, který konečně stál za mnou a já cítila na zádech jeho pohled.

„Znamená to pro nás něco?“ zeptala jsem se už lehce zarmouceně. Nerts jsou nezodpovědní a nikdy si neuvědomují dopad jejich aktivity na ostatní off-grid komunity. Oni se snaží co nejvíc narušit systém, který vláda a BioTech násilně nutí nám všem. Škoda, že jen tak málo z nás se z toho systému dostane.

„Nemělo by. Tentokrát se zaměřují na vrstvu signálu, na kterým neběží naše systémy.“

„Jen aby,“ protočila jsem očima a konečně jsem se zvedla ze zídky, která ohraničovala náš skromný domov. Domov právě pro ty, kteří chtějí žít mimo systém neustálého sledování a omezování. Ti, kteří chtějí vidět svět mimo stěny, které blokují vše vládě nežádoucí. Bezpečné místo pro každého, kdo chce otevřít oči.

Nohy jsem si přehodila zpět na podlahu a seskočila na pevný povrch střechy. Mlha bránila slunci zářit v plné síle, ale těch pár hřejivých paprsků příjemně lechtalo mou pokožku.

Při každém mém pohybu se ozvalo zacinkání šperků, které mě zdobily. Donutilo mě to k úsměvu a následně jsem se rozešla směrem ke dveřím, odkud Nik přišel. Ten mě teď zmateně následoval. Je tu jen chvíli, chudák.

„Prosim tě, zůstaň chvíli u kamer a kontroluj, že všechny systémy jedou a fungují tak, jak mají. A to před, během i po tom výpadku. Spoléhám na tebe,“ mrkla jsem na něj, zatímco jsem vstupovala do vrchního patra budovy. Nik za námi zavřel dveře. Gentleman.

„Uh, jasně! Na všechno mám zálohu, takže můžu hned cokoliv nahodit zpět. Víš co, kdyby něco,“ zamumlal nervózně, zatímco mě předběhl do místnosti, kterou jsme nazývali technickým jádrem. Já taktéž přidala do kroku a následovala ho dovnitř.

Hned po vstupu jsem si všimla, jak zorganizované vše je, a to právě díky Nikovi. Tiše jsem vydechla obdivem, jak Nik z toho našeho chaosu udělal takhle čisté a organizované prostředí, a to za tak krátkou dobu. Můj přítel mezitím zalezl na sedací pytel za několik obrazovek, které propojovalo obrovské množství kabelů, a ihned do nich začal něco klikat. Tohle je už nad rámec mých znalostí.

„Máš dostatek energie? Můžu Leccy kdyžtak požádat o vyšší dodávky,“ optala jsem se, když jsem si všimla zásuvek všude po místnosti, ale ani jedna už nebyla volná.

„Jasně, dokonce máme celkově nadbytek. Ale to se hodí. Nikdy nevíš,“ odpověděl mi Nik zcela monotónně, zatímco soustředěně něco klikal do obrazovek.

Opatrně, aniž bych na jakýkoliv kabel šlápla, jsem procházela místností až k malému zařízení na opačném konci od dveří. Červené světýlko na malé krabičce nepřestalo svítit. Zůstalo neměnné, a to hned po dobu několika krátkých minut, co jsem na něj hleděla.

„Spektr. Dokud nebliká, jsme tu jen my. Taková jistota, kdyby selhaly kamery. Taky zajišťuje, že jsme plně off-grid a kdokoliv, kdo sem zavítá, bude minimálně po čas svý návštěvy taky,“ vysvětlil mi Nik, zatímco jsem se přiblížila zpět k němu a zkoumala desítky kamerových záznamů, které byly rozprostřené na několika digitálních obrazovkách. Na jedné běžel odpočet.

„Ještě dvě minutky do výpadku. Nemusíš mít strach,“ ujistil mě Nik se vřelým úsměvem, který jsem si na něm rychle oblíbila. Hřálo mě na duši pracovat s lidmi, kteří jsou naladění stejně dobře jako já.

„Niku, kde-“ a než jsem stihla větu dokončit, dveře této technické komůrky se otevřely a dovnitř vstoupili další dva členové naší komunity.

„Bel říkala, že budeš tady,“ zasmál se krátce mladík, který vstoupil za světlovlasou dívkou, Belou.

„Ale ale, nemáte náhodou touhle dobou mít meeting?“ pronesla jsem zprvu káravě, ale bylo zřejmé, že v žádném průšvihu nejsou.

„Už jsme skončili. Jelikož někdo nepřipravil to, co měl,“ přidala se Bel stejně káravě a obě jsme pohledem uhranuly mladíka.

„Já za to nemůžu! Však jsem říkal, že jsem toho měl moc,“ pronesl Carter a ruce zdvihl do vzduchu ve vzdávajícím se gestu.

„Ticho. Už to bude!“ utnul nás všechny Nik a tiše začal odpočívat posledních pár sekund.

Když odpočet padl na nulu, nic se nestalo. A to ani za minutu. Ani za dvě. Už jsem se chystala promluvit, ale Nik mě předběhl.

„Funguje to! Podařilo se jim to!“ pronesl vítězoslavně a napětí v místnosti viditelně pokleslo. I já jsem si založila ruce na prsou a koutky úst zkroutila do úsměvu.

„A vypadá to, že máme návštěvu,“ ozval se Carter, který jako první reagoval na tichý zvuk Spektru, který proťal místnost.

Během několika sekund na monitorech vyskočil živý přenos z kamer, které měly na starost chodbu v přízemí společně s vchodovými dveřmi. Byla na něm dívka drobnější postavy, černé vlasy jí lemovaly obličej a konečky padaly podél ramen. Ta určitě není součástí ozbrojených složek, odvodila jsem si v duchu, zatímco jsem pozorovala, jak ta černovláska opatrně zkoumá vchodové dveře.

„Tak co, přivítáme ji?“ otočila jsem se na Cartera a Belu, zatímco jsem si protáhla ruce a vydala se směrem k východu z místnosti.

Bela i Carter mi zakývali na souhlas a společně jsme se odebrali do vedlejší místnosti, kde bylo pár našich zbraní a vybavení právě pro takovéhle, a horší, případy.

Já jsem rovnou zamířila pro pistoli s tlumičem, kterou jsem nabila gumovými náboji, zatímco se moji kolegové vybavili zbraněmi na blízko, které jsou zase jejich specialitou. Společně jsme si všichni navlékli masky přes spodní část obličeje, zatímco oči zůstaly všem odkryté.

„Připraveni?“ vyšlo ze mě tlumeně.

„Jasně,“ odpověděl mi Carter svým hrubším hlasem, zatímco Bel mi jen ukázala palec nahoru.

S maskou na ústech a se zbraní v ruce jsem opatrně našlapovala krok po kroku hlouběji do chodby v přízemí. Přítmí způsobené prostorem bez oken hrálo v můj prospěch. Najednou jsem ji zahlédla. Dřív než ona mě.

Stála tam bezbranná a viditelně zmatená světem, který nebyl ohraničen digitálními stěnami. Taky jsem taková byla, maličká. Nemohla jsem se však nechat rozptýlit vzpomínkami. Ona stále byla jedna z nich. Ale udělala ten první krok stranou, k čemuž se většina ani neodhodlá v průběhu jejich ubohých životů.

Opatrně jsem udělala krok kupředu a v ten moment podlaha pode mnou hlasitě zavrzala. Ve stejný moment jsem tiše zahvízdala. Znamení pro Bel s Carterem. Přestože zvuk podlahy byl mnohem hlasitější než moje hvízdání, a to cíleně, po tolika letech práce s Bel a Carterem jsem věděla, že oni můj signál moc dobře slyší. Tohle neděláme zdaleka poprvé.

Mé oči se na chvíli setkaly s očima černovlásky. Pouze na krátkou sekundu se můj pohled setkal s tím jejím a já věděla, že už není cesty zpět. Skrz veškeré zmatení se v těch očích odráželo tolik odvahy a smutku. Uvědomovala si, v čem žije a jak takový život vlastně není ani životem. Viděla to, vnímala to, a to mi dalo naději. Mohla by se stát jednou z nás.

Když jsem si všimla, jak tam v oněmění stojí, chudák úplně bezbranná, bylo mi až skoro líto, co se Bel a Carter chystají udělat. Přiložila jsem si prst před ústa a tiše zašeptala: „Pst.“

A to bylo to poslední, co dívka zahlédla. Ruka Cartera následně zakryla obě její oči, zatímco ta druhá šikovně chytla obě zápěstí černovlásky. Bela v ten stejný moment obtočila ústa dívky kusem tmavé látky a její výkřik tak byl plně utlumen. Nikdo ji už neuslyší. A i kdyby, kdo by se dobrovolně vzdal svého pohodlí, jen aby pomohl někomu jinému?

„Neboj holka, my ti neublížíme. Ač to možná teď tak nevypadá,“ pronesla jsem konejšivě, zatímco jsem se rychlými kroky přibližovala k trojici lidí a sledovala, jak Bel nahrazuje ruku Cartera druhým kusem látky, který zavázala kolem očí černovlásky.

„Půjdeme teď chvíli nahoru, čeká nás pár schodů a pak už výtah. O všem budeš vědět předem a kdybys padala, chytíme tě. Nemusíš se bát, jsi tu v bezpečí,“ dodala jsem ještě předtím, než jsme se všichni rozešli. „Půjdeme,“ dodala jsem pro všechny tři, načež Carter do černovlásky něžně zezadu strčil loktem a tím ji také rozpohyboval. Prosím, přidej se k nám. Nechci, aby se ti stalo to, co se děje těm, který pustíme zpátky.

Část III

Zavedli mě na střechu, cítila jsem chladný vítr a ani se nemohla podívat kolem. Jeden z těch lidí mi pevně držel zápěstí za zády, zatímco stál za mnou. Alespoň jsem už mohla volně dýchat a mluvit, ale na slova jsem se zatím nezmohla.

„Nemusíš se bát, jsi tu v bezpečí.“ To určitě. Měla jsem utéct, dokud jsem ještě mohla. Místo městské věznice mě čeká smrt v mých pětadvaceti letech. Úžasné.

„Zapadla by sem, ne?“ zašeptala žena něžně a tím přerušila mé myšlenky. Cítila jsem na sobě několik pohledů najednou, až mi z toho bylo těžko. Přes kus látky jsem nic neviděla, tudíž jsem se musela spoléhat na svůj sluch a již dlouho zapomenutý cit.

„Nemůžeme vzít každýho, Iv,“ odpověděl jí jiný, tentokrát mužský, hlas lehce káravě.

„A proč by ne? Moc dobře víš, jak málo nás je. Každá ruka se tu hodí, obzvlášť teď… Víš, co se děje s Merks. Lidi v komunitách ubývají,“ protestovala žena nazpátek a ztěžka si povzdechla.

Pomalu jsem se dostávala z transu a díky tomu jsem se nad vším zamyslela. Lidé v komunitách žijí kompletně mimo systém a tihle jsou jedni z nich, to mi došlo celkem rychle. Žádné čočky, žádná digitální ochrana a žádná podpora ze strany státu a BioTechu. Poslední dobou jsem na spoustě stránkách viděla články zabývající se útoky na tyhle komunity, na hrozbu, která ohrožuje obyvatele Neo-Edenu. Nejspíš proto mě ta žena chce vzít mezi ně. Abych se stala vyvrhelem.

„Vím, však moc dobře víš, že jsem tam nechal všechno, co jsem znal. Ale sakra, Iv, co když k nám někdy vezmeš někoho, jako byla Ona?“ ozval se opět muž. Z jeho hlasu sršel vztek smíšený s bolestí. Trochu jsem sebou cukla, protože se vyjádřil dosti důrazně.

„Mám z ní dobrý pocit. Měla u sebe jen pepřák a služební telefon. Dělá v blbým supermarketu!“

Jistě, povídejte si o mně, jako že vás vůbec neslyším.

„A Ona k nám tehdy přišla jako bezdomovec!“

Aha, tak to je řeč o někom jiném. Berou do své skupiny snad každého, kdo se jim alespoň trochu zalíbí? Sotva mě zahlédli, tak mě unesli a za chvíli se mnou budou plánovat budoucnost. Kdy bude svatba?

„Jo, a stejně prošla všema zkouškama Merks,“ uchechtla se žena zřejmé absurditě, kterou jsem já zatím ale vůbec nechápala.

Na chvíli zavládlo ticho. Pomalu mi tu začaly odumírat končetiny z toho chladu, ale to je nejspíš netrápilo.

„Já sem sice vezmu skoro každýho, ale spálila jsem se zatím jen...“ utichl hlas ženy na chvíli, „dvakrát, třikrát, když počítáš i Bel,“ dodala nakonec spokojeně.

„Dobře, ale to neznamená, že se nespálíš-“

„Kde to jsem? Kdo jste? Co po mě chcete?“ vyklopila jsem ze sebe konečně všechny otázky.

„Všechno se dozvíš, maličká,“ odpověděla mi žena, jejíž hlas jsem již znala z předešlé konverzace.

„Iv-“

„Ticho, Cartie, zaslouží si vysvětlení,“ ozvala se žena již rázněji. „Jak se jmenuješ, maličká?“

„Dejte pryč ten hadr z mých očí,“ ozvala jsem se tentokrát i já, zatímco jsem zacukala zápěstími, ale bez úspěchu, „až pak si promluvíme.“

„Vidíš Iv, já ti to říkal!“

„Cartere, říkám to naposledy, ticho buď,“ opáčila žena znovu a já ucítila pevnější uchopení kolem mých zápěstí. „Takhle to nepůjde, maličká. Nemůžeme ti sundat tu pásku, protože tvoje chytrý zařízení si všechno nahrává a ukládá. Dokud si to nenecháš vysvětlit, musíš zůstat takhle. Takže mi řekni tvoje jméno, ať ti nemusím vymýšlet nějakou trapnou přezdívku.“

„Nova,“ odsekla jsem stroze. Nechtěla jsem příliš spolupracovat, jenže jsem bohužel neměla zrovna navrch.

„Jak krásné jméno! Já jsem Ivy,“ odpověděl mi ten ženský hlas a ze stejného směru zaznělo cinkání různých šperků.

„A máš ve zvyku unášet lidi, co sem omylem přijdou.“

„Většina sem nepřijde omylem. Musíme být opatrní, protože jinak by z nás už nikdo nezbyl. Už takhle jsme ztratili mnoho skvělých lidí, které to šikovné zařízení, co máš v oku, zaznamenalo a napráskalo státu.“

Látka přes oči mě začínala svědit, ale někdo mi stále držel ruce. Cartie, myslím? „Jak jako že nás tady nikdo nesleduje?“

„Orákl, co ti tak pohodlně vždy ukazuje kam jít, taktéž nahrává každý tvůj krok a neustále odesílá tvoji polohu BioTechu, Nov.“

„Pro naše bezpečí,“ opáčila jsem. Když je člověk ztracený, tak se to hodí. Nebo když potřebuji doporučení na specifické obchody. Taky když se chci projít do parku, kde je Palisád podstatně méně.

„Ne tak úplně. Určitě znáš lidi, kteří zavítali do míst, kam neměli, a už jsi o nich pak nikdy neslyšela.“

„Nova, viď? Vím, že jsi tím vším nacucaná a myslíš si, že to všechno je pro tvoje dobro,“ vmísil se do konverzace Cartie, „ale fakt tomu tak není. Lidi jako ty, kteří vyjdou mimo vyhrazený zóny, jsou perzekuováni a často v lepším případě zabiti.“

„Cartere, stačilo!“ opřela se do něj opět Ivy. „Ale má pravdu. Nečeká tě nic dobrýho. Ty jsi jinak vzorná, viď? Jsi slabá, kost a kůže. Největší námaha je pro tebe desetiminutová cesta do práce. Tobě by jen nasadili permanentní Orákl. Máme tu pár takových. To každodenní kapání do očí je nepříjemná věc, nehledě na to svědění, štípání, pálení a možný oslepnutí.“

Na chvíli jsem se odmlčela. Neznělo to zrovna příjemně, nebudu lhát. Všechno na mě bylo moc rychlé a nové, až se mi můj mozek aktivně vařil, zatímco mi zbytek těla mrzl. „Smrt ani permanentní čočka nezní zrovna hezky,“ dodala jsem nakonec.

„Jo, to nezní a taky, že to hezký není. Přidej se k nám, Nov.“ Víc než výhrůžka to znělo jako prosba. Když vezmu v potaz jejich předchozí konverzaci, tak to dávalo smysl. Potřebují víc lidí a já jsem se nechala chytit do jejich sítě. Zdá se, že ty vstupní dveře na mě opravdu mluvily a chtěly, abych opustila svůj dosavadní život.

„Jak vám můžu věřit? Můžu říct ano, a nakonec mě stejně shodíte z nejvyššího patra na zem.“

„Na nejvyšším patře se teď nacházíš a jak cítíš, tak stále stojíš a nepadáš. Věřit nám nemusíš, stačí, abychom byli lepší volba než ti druzí. A myslím, že život bez sledování a neustálého ohraničení zní lépe než život, jaký jsi žila doteď. Jo, a taky už nemusíš dělat v supermarketu,“ zasmála se Ivy, aby do konverzace vnesla pozitivní energii.

Nebyla to zas tak špatná práce, ale chápu její pointu. Vstát, zapnout Orákl a nechat se pohltit digitálním prostorem, přijít domů a další den znova. Život byl předvídatelný a zároveň docela o ničem, jenže byl aspoň jednoduchý.

„Tak co myslíš, Nov?“

Co si myslím? Nikdy jsem nečekala, že se budu muset rozhodnout mezi životem ve vyhnanství a životem ve vězení. Samozřejmě, že jsem musela být vtažena do záležitostí náhodných lidí, které jsem potkala ani ne před patnácti minutami. Nevědomost je sladká.

„A co takhle jí dát nějakej ten čas na rozmyšlenou?“ vmísila se do konverzace jiná žena, která tím oznámila svou přítomnost.

„Si ji vezmi na starost, Bel,“ odpověděla jí Ivy, aniž bych já dostala šanci se vyjádřit.

Slyšela jsem opět cinkání, ale tentokrát se postupně stávalo tišší a tišší, dokud neutichlo úplně. Zato jsem slyšela další kroky, o dost jemnější a opatrnější. „Taky jsem tady stála stejně jak ty ještě před pár měsíci.“

„A taky tě tady drželi, zatímco ti mrzlo celé tělo?“ dodala jsem, protože mi tahle situace už nenaháněla takový strach, spíš jsem začínala být jen otrávená.

Sladký (a vyhřátý) domov…

„Ivy nemá zrovna nejlepší cit pro teplotu,“ odpověděla mi Bel posměvačně. V jejím hlase se odrážela lehkost a jistá ostražitost. „Ale ano, drželi mě tady taky někdy v listopadu a aby toho nebylo málo, začalo pak i pršet. Ivy to přišlo osvěžující.“

Abych neztrácela čas bezvýznamnou konverzací, tak jsem se konečně odhodlala k mé hlavní otázce: „Nicméně… Nabízíte mi teda úkryt před BioTechem, nebo co přesně mám čekat?“

„To ti nejlíp vysvětlí sama Ivy, ale něco v tom smyslu. Místo si tu najde každý,“ vysvětlila mi Bel a dodala: „Ivy by tu nejraději měla každého a zakládá si na tom, že si tu každý najde to své. A hlavně úkryt před BioTechem a jejich sledování na každém kroku. Místo toho máš kecy Ivy na každém kroku,“ zasmála se nakonec na odlehčenou. „Ale je to hlavně tvoje rozhodnutí, tak se rozhodni správně.“

Čím déle jsem si s těmito lidmi povídala, tím méně mi připadali nebezpeční. Ovšem nemohu zase očekávat laskavost v každém ohledu. Kdybych se k nim nepřidala, klidně by proti mně mohli poštvat jiné komunity a udělat mi ze života peklo. I když je pravda, že permanentní Orákl, co se ani nedá sundat na noc, už tak zní dosti nepříjemně.

Vítr mi stále brouzdal vlasy a měla jsem instinkt zamrkat, aby mi nepoškrábal oči. Typicky se něco podobného odehrává ve filmech, kde je hlavní hrdina zavřený ve sklepě. Já mám alespoň to privilegium nadechnout se čerstvého vzduchu a poprvé se nacházet mimo palisády.

Povzdechla jsem si. Nic lepšího už mě asi nečeká. „Uvítací party v teple bude?“

„Jasně, a se vším všudy. I nějaký přípitek ti seženu,“ ozval se zvonivý smích Ivy.

Carter mi konečně uvolnil ruce a následně mi sundal i kus látky, co jsem měla přes oči, což mi umožnilo vidět svět kolem mě. Musela jsem párkrát zamrkat, aby se mé oči přizpůsobily dennímu světlu, a já si konečně mohla prohlédnout lidi, kteří mě zajali, a možná i svým způsobem zachránili. Ivy vypadala jinak, než jsem čekala. Ale nyní už mi bylo jasné, proč se ozývalo cinkání při každém jejím pohybu. Žena vyšší postavy a tmavé pleti stála přímo přede mnou a hlas, který byl doteď pouze hlasem, konečně začal někomu patřit. Ivy měla každý kousek viditelné kůže ozdobený nějakým šperkem. Už jen na krku se jí houpaly snad čtyři různé náhrdelníky s různými přívěsky. Proto to cinkání.

Přesunula jsem se k zídce, která byla ohraničením tohoto střešního prostoru, a pohlédla na ulice Neo-Edenu, které byly k nepoznání. Žádné červené stěny, jen chodníky, silnice, chodci a občas nějaký ten strom. Mlha se pomalu vytrácela, a tak jsem měla výhled na vysokou budovu, v níž se v přízemí nacházel ten blbý supermarket, kde jsem měla být už před hodinou. I když se mi teď spíš hnusil, tak jsem stále žasla nad vším, co bylo skryté kvůli Palisádám. Ulice, na které jsem předtím nahlížela čistě z praktického pohledu, se mi nyní zdály plné života.

Páni. Takhle vypadal svět před Orákly.

Tolik let jsem strávila omezená jen na pár míst, kam jsem měla dovoleno jít. Práce, domov, dům rodičů, možná i nějaký ten byt kolegy z práce. Když jsem se dotkla cihel přede mnou, přišlo mi, že jsem konečně začala vnímat svět okolo sebe.

„Vítej mezi námi, Nov. Jsi svobodná,“ přivítala mě Ivy, která se uvelebila na zídce a také pozorovala to věčně uspěchané město pod námi. Zavřela jsem oči a v duchu se rozloučila se svým bývalým životem.