Rukopis+

Děda byl superhrdinou mého dětství. Úžasný, opravdový, z masa a kostí. Houževnatý chlapík nevelkého vzrůstu, denně dělal sto kliků a sto dřepů, uměl vlastníma rukama postavit cokoli. V létě na chatě asi 100 km od Krasnojarsku nám chytal žabky, abychom si je mohli prohlédnout. Znal úplně všechny houby, skvěle se orientoval v lese, který byl tak hustý, že v něm byla pořád tma, pravá tajga. Pokorně snášel veškeré nadávky ze strany babičky za to, že nám dovolil něco, co nám ona zakázala. Před večeří nám tajně strkal bonbony do kapsy. Moc rád zpíval, akorát byl hluchý, neslyšel se, při rodinných oslavách si brával zpěvník a chtěl odzpívat všechno od začátku do konce, moje maminka s ním vždy seděla do tří do rána a snažila se jeho vytí trochu vylepšit. Byl to můj jediný děda, táta mého otce. Otec nás s bratrem ale opustil, když nám bylo šest. Tehdy mu děda dal poprvé v životě facku.

Prvního záři, když jsme šli poprvé do školy si náš otec neudělal čas, ale děda přijel, aby nás tam odvedl, přinesl nám knížky a museli jsme mu slíbit, že se budeme dobře učit, poslouchat paní učitelku a nezlobit.

V mých deseti letech maminka pochopila, že nás nic dobrého v Rusku nečeká, a rozhodla se pro nesmírně těžký krok – emigraci. Změnila tím navždy naše životy a já jí za to nikdy nepřestanu být vděčná. Odjížděli jsme vlakem a cesta do Prahy trvala týden. Netušila jsem ani trochu, kde to je. Všichni jsme věděli, kde se Evropa nachází, ale bylo to nepředstavitelně daleko. O České republice jsem tehdy slyšela poprvé. Táta na nádraží nepřišel, babička mlčela a děda plakal. Kladl nám přitom na srdce, že musíme být dobrými lidmi a nikdy nezapomínat na svou vlast. Na cestu do vlaku jsme od něj dostali rádio na baterky, na dlouhou dobu naše jediná zábava. Tehdy nám děda řekl, že se musíme snažit být hlavně dobrými lidmi a také nám řekl, že jsme – zrádci. Že utíkáme pryč z naší rodné země, a to není správné. Tvrdil, že nikde není tak dobře jako doma a že se máme vrátit, až to pochopíme. To slovo zabolelo a pálilo, chtěli jsme po mámě, ať nám to vysvětlí, ale ona jen mávla rukou, že byl děda smutný a že to tak nemyslel. Že nás má až moc rád.

Poprvé jsme se zpět do Ruska, na Sibiř, do Krasnojarsku, podívali po pěti letech. Už jsme dokonale mluvili česky, také jsme uměli většinu obsahu z prvních dvou dílů „Já, písnička“. Nikdo z mých kamarádů netušil, kde se nachází Krasnojarsk, zcela mimo jejich chápání zůstávalo i to, že je to město srovnatelné nebo dokonce větší než Praha, funguje tam elektřina a splachovací záchody. Jeli jsme se podívat domů, abychom zjistili, že už to tam domovem být přestalo. Tehdy jsme se nepozastavovali nad rozdíly ve vnímání historie, nebylo to téma. Ocitli jsme se na místě, které jsme sice dobře znali, ale bylo nám cizí. Včetně všech těch lidí v něm. I přes radost, kterou mnozí příbuzní a přátelé projevovali při opětovném setkání jsme si často připadali jak opičky, které někdo ukazuje v cirkuse. „To jsou oni, ti z Evropy.“

Naše setkání s prarodiči po pěti letech byl šok pro obě strany. Odjeli jsme jako malé, vystrašené děti a vrátili se jako patnáctiletí puberťáci s vlastním názorem. Otec nás vyzvedl na letišti a pokusil se nás varovat. Prý si to nemáme brát k srdci, že nás prarodiče léta neviděli a nevychovávali a teď si to budou chtít vynahradit.

Jako první jsem to schytala já.

Babička s dědou si mě vzali do vedlejšího pokoje a posadili naproti sobě na židličku. Máma nás varovala, že se ostatní budou ptát na to, jak jsme se v Evropě prvních pět let protloukali, dostali jsme instrukce co říkat a co ne. Jenže na tohle mě nikdo nepřipravil.

„Olgo, už brzo ti začne to… tamto… takové období,“ začala babička. Nechápavě jsem na ni koukala.

„Jaké období?“ 

„No s muži a tak.“ Babička se celá začervenala, svěsila ruce a podívala se na dědečka. Došlo mi, že se budeme bavit o sexu. Čekala jsem, že teď přijde něco, jako že mám zůstat neposkvrněná až do manželství.

„Vy tam v Evropě všichni jíte ty tabletky s hormonama a ono je to hrozně škodlivý, zničíš si zdraví,“ vyjelo z dědy. Široce jsem se usmála. V té době jsem už rok působila jako vrstevnický vzdělavatel v oblasti sexuální výchovy, konkrétně jsem chodila po základkách a učila deváťáky navlíkat kondomy.

„Hormonální antikoncepce má určité nevýhody, ale její přínosy rozhodně převažují. Navíc se nemusíte bát, budu trvat na použití kondomu, protože ten chrání jak proti početí, tak proti sexuálně přenosným chorobám,“ odrecitovala jsem a čekala přinejmenším pochvalu.

Babička vypadala, že omdlí. Děda zbledl a řekl: „Jestli víš, co je to kondom, jsi kurva!“ To jsem pro změnu málem omdlela já. Nicméně tím byl rozhovor ukončen a už jsme se k němu nevrátili.

Když jsem se táty zeptala, proč byl děda tak překvapený, že vím, co je kondom, když jsem v dopisech pečlivě popisovala svou dobrovolnickou činnost, mlčky mi dopisy ukázal. Všechny pasáže, které se týkaly této mé veselé aktivity, byly pečlivě začerněné tuší. Byly cenzurované.

O týden později jsem se dědy ptala, jak se dali dohromady s babičkou.

„No, mně se hrozně líbila na tancovačce, ale nevěděl jsem, jak se jmenuje,“ vyprávěl a usmíval se u toho.

„A co jsi udělal?“

„Počkal jsem na ni v lese, povalil ji na zem a vytáhnul jí z kapsy stranickou průkazku.“

O poznání méně zábavná byla naše druhá návštěva po dalších třech letech.

Děda měl za sebou těžkou mrtvici, byl ochrnutý na jednu stranu, nebyl vždy úplně při smyslech, záleželo, jaký měl den. Někdy mluvil souvisle, jindy ne. Vychrtlý, byl cítit močí a dezinfekcí, často plakal a choval se jako velké dítě. Můj bratr řekl, že to nedá a že za ním nechce chodit. Byl to i jeho hrdina a bolelo ho takhle jej vidět. Děda ho nepoznával, myslel si, že je to táta. Strávili jsme tehdy v Rusku celé dlouhé letní prázdniny a na návštěvy k prarodičům jsem proto chodila většinou sama.

Děda měl sešit, do kterého si zapisoval všechno, na co si dokázal vzpomenout. Byla to směska různých faktů, jmen a dat. V důchodu se děda živil tím, že dělal pro noviny křížovky. V sešitu bylo pečlivě vypsáno kolik má Zimní palác v Petěrburgu oken, dveří a kdo je architekt které místnosti. Byly tam data různých sjezdů a jména nějakých komunistických předsedů. Data narození některých členů rodiny. Pak tam byly dopisy, ve kterých psal o věcech, které se ve skutečnosti nestaly. Lidem, kteří už nežili.

Jednou se mě děda ptal, jakou školu studuju. Tuhle debatu jsme vedli několikrát. Povzdechla jsem si. Střední odborná škola pro administrativu Evropské unie, obor diplomatický protokol se fakt blbě překládal do ruštiny. „Diplomacii,“ řekla jsem proto nahlas.

„Proč jsi nešla dělat traktoristku? To je tak krásné povolání! Tam by tě ocenili,“ povzdechl si děda. A já se usmála. O politice jsme se nikdy nebavili, a i kdyby nebyl nemocný, v té době už jsem věděla, že by to nemělo cenu. On žil v jiném světě. Vyrůstal s osmi sourozenci, maminku neměl a macecha ho neměla ráda. Přišli komunisti, dali mu jídlo, boty, mohl studovat. Byl členem strany z přesvědčení, věřil té hezké myšlence za ideologií. Jestli věděl, co komunisti dělali jiným lidem a co si o tom myslel, se už nikdy nedozvím.

„Dobře, Olgo, když teda děláš diplomacii, musíš to dotáhnout na ministryni zahraničních věcí,“ zaznělo najednou z gauče, kde děda ležel. Spadla mi brada.

„A proč jako?“ 

„Musíš zařídit, aby se Česko a Slovensko zase spojili dohromady,“ odpověděl mi zcela vážně.

„A proč ti vadí, že se rozdělili?“

„Protože jsou to bratrské národy, celou dobu byli spolu, jsou to bratři a sestry a v jednotě je síla. Slováci jsou veliký národ, s ním budou Češi ve větším bezpečí!“

Nevěděla jsem, jestli to děda myslí vážně nebo blouzní. Byla jsem opatrná.

„Tak já nevím, jak to myslíš, je jich okolo pěti milionů.“

Děda se zhrozil tak, že se dokonce pokusil posadit. „Co to povídáš? Pět milionů? Jenom? To jste tam měli mor?“

Pořád jsem nevěděla, jestli se mám hádat nebo souhlasit. „Jak jako mor? Ten byl ve středověku. Nebyl tam mor.“

„To tam byla válka? Já myslel, že se s Čechama rozdělili mírově.“

„No rozdělili. Proč by tam měla být válka? Všechno bylo v pohodě.“

Jeden na druhého jsme se dívali jako na blázna.

„A co se tam teda stalo? Řekni mi to!“ začínal být děda rozrušený.

„Dědo, tam se opravdu nic nestalo, v klidu se rozdělili a konec.“

„No a proč jich teda bylo padesát milionů a teď je jich jenom pět?“ ptal se dál a kýval u toho hlavou.

„No ale jich nikdy padesát milionů nebylo.“ Napadlo mě, že blouzní.

„Každý přeci ví, že bylo, můžu ti to dokázat. Dones mi sovětskou encyklopedii, čtvrtý svazek,“ řekl zcela věcným tónem a já přemýšlela, co budu dělat, až teď uvidí, že se spletl.

Několikasvazková sovětská encyklopedie v červených, kožených deskách byla jeho bible, čerpal odtud informace při tvorbě křížovek. Podala jsem mu ji a ačkoli měl pohyblivou jen jednu ruku, sám nalistoval požadovanou stránku. Československo. Češi a Slováci. A tam to bylo, černé na bílém. Slováků je padesát milionů. Zřejmě tisková chyba. Věděla jsem, že tohle mu nikdy nevysvětlím, nepochopí to, respektive tomu neuvěří. V jeho světě sovětská encyklopedie nelže ani se neplete, nikdy. Něco nás tehdy vyrušilo a rozhovor nepokračoval.

Když nic jiného, děda věřil, že to dokážu dotáhnout až na ministryni zahraničí.

Za další dva roky děda umřel, babička záhy po něm. Za dalších pár let jsem navštívila jejich hroby, to byla třetí a poslední návštěva mého rodného města. Cítila jsem potřebu dát prarodičům poslední sbohem. Naštěstí se děda nedožil začátku války s Ukrajinou. A snad se nezlobí, že ze mě není hrdý vlastenec, nemůžu, nejde to. Ale ze všech sil se snažím být aspoň dobrým člověkem.