Rukopis+

Zajímalo by mě, jestli je to pocit archetypální: totiž taková ta tajná, skrytá touha zjistit, že je člověk neplodný.

A to se pak divím, že nemůžu psát.

1. ledna těsně před půlnocí čtu z notebooku, obrazovka září do potemnělého pokoje a neúnavné tělíčko můry se dobývá dovnitř do textu. Je to pohled tesklivý, můra se snaží číst. Krouží kolem počítače a snaží se o text v něm ohřát. Kéž by raději mířila k zářivce.

Spálit se o souvětí je násobně zdlouhavější, i když neméně zaručená smrt. Nepřeju jí to. Co hůř: sama se přes její křidélka špatně orientuju v textu.

13. ledna: Občas ji přepadne myšlenka na výplňková slova: fascinují ji. Slova k zaplnění pauz, slova k získání času na přemýšlení, slova k zjemnění sdělení. Slova k ničemu, a přitom tak univerzální. Představuje si je jako opravdovou výplň, takovou masu tkání, zkrátka hmatatelný materiál. Hlásky jako čerstvě umíchaná malta. Jen se jimi neplní mezery mezi cihlami, ale lidé. Kůže člověka je při správném úhlu a světle občas průsvitná, a tak na kratičké chvíle dokáže i u cizích zahlédnout, co je asi tak uvnitř.

Při jízdě vlakem pokoutně poslouchá cizí rozhovory a přiřazuje: támhle sedí jedno teda vedle jednoho jakoby, za nimi klasická dvojička vlastněho a prostěho.

Matka je taky vlastňařka, otec mručí: samé mm a ehm, když neví, nebo si nemůže vzpomenout. A jí samotnou zaplňuje jedno velké prostě.

Možná, že každý člověk postupně prorůstá se svým výplňkovým slovem.

5. února: Do deseti hodin musíte napsat knihu, křičí na mě hlas v prázdné bílé místnosti: jinak vám usekáme všechny prsty. Tady tužka a papír a pište.

Budím se zpocená, ve tmě kontroluju ruce.

2. března: Přichází vzpomínka, sama neví odkud, musela být zaseklá hodně hluboko: dvě dívky: sedm a sedm a půl roku. Dívky výskají – pod trampolínou vyhrabaly žížalu. První děvčátko ji drží za masité tělo, měkká tkáň visí mezi prsty. Druhé zkoumá její krk.

Je plná jedu – vidíš ten fialový pásek? Nádor jako hrom! Prsten plný hnisu. Je nutné ho vyříznout, vypreparovat, hnis vysát a všechno sešít zase zpět.

Starší z dívek se tedy rozhoduje pro operaci. Zídka u stodoly postačí jako operační sál, slunko posvítí namísto lékařských lamp.

Proces začíná, to se nejdřív ten růžový váleček masa rozválí v písku, a pak – tady, koukej, kamínek s ostrou hranou. Nasaď si roušku a řízni, sestro. Mladší se nechce: žížala dýchá, žížala roste před očima. Tumáš, sestro, vezmi ten kámen a proveď nutné. Žížala dýchá, žížala roste před očima – ne, to zkrátka nejde, opravdu to nejde.

Ale děvče trvá na svém, a tak té mladší najednou cosi vede ruku a udělá tah.

Dvě dívky: sedm a sedm a půl roku, kámen a žížala na dvě půlky. Ještě se kroutí. Zahradou smrdí kopřivy.

14. března: Paní ve stánku s pečivem mi podává vínový šáteček a chválí účes; děkuji, jste milá, zamyšleně vkládám pečivo do úst. To jsem, ale taky umím být pěkná svině, směje se a jiskří jí oči. Odcházím na zastávku, ukusuju šáteček, přemýšlím, závidím té paní úplně všechno.

27. dubna: Rozhodnu se péct: obleču si zástěru, rozklepnu vajíčka, naměřím mouku. Umíchám těsto tak, jak mě to učila matka, rozválím ho válečkem a pak... pak ho do sebe po kouskách celé nasoukám. Veškerou tu syrovou vlhkou cukernatou hmotu rozkoušu a sním. Miluji texturu těsta, zbožňuji hrudky mouky visící z brady, chci si stírat žloutek z očí. Slavím: Jsem dospělá, jsem tak nádherně dospělá!

2. května: Na přechodu mě z ničeho nic napadne: Pokud tu posranou knihu nenapíšeš, umře ti máma. Nemůžu se toho zbavit. Ani když přejdu na chodník, dojdu k domu a odemknu – nezmizí to.

13. května: Občas přese mě přejde závan čehosi kloudného. Jakýsi tata-tata rytmus, slovo nebo motiv, které se mi zakousne do kůže a saje mi krev. Občas někde venku zazní věta, a pokud se podaří ji tvrdě vytrhnout z půdy, i s jejími pevnými silnými kořeny, drnčí mi v hlavě.

Ale nejde to. Najednou se to urazí a je to pryč. Utrženo bez kořenů.

2. června: „Honem!“ Jakub křičí ze zahrady a budí mě z nedělního spánku. „Honem honem!“ Rozráží dveře, sprintuje do domu, kocour se ho lekne. „Bože, co se děje?“ Rozespale volám a sedám si na posteli.

„Smetáček! Lopatku! Krásné dobré ráno stinky a broučci!“

Jakub vybíhá na terasu, zamete havěť na lopatku a odnáší ji na hromadu suchého listí v rohu zahrady. Teprve pak se uklidňuje a s bušícím srdcem si sedá na lavičku. Jakub nevěří v Boha, věří v posvátnou kompostaci. Neděle započala.  

15. června: V odpoledních hodinách pláče na pláži, rozečetla Nabokova a žárlivostí na žár jeho slov se sama upekla. Matka ji sbírá z šedavých kamínků a násilím cpe do zpěněných krajek moře, aby si ochladila tělo a vrátila se zase zpátky na zem. Ano, ještě čelo si namoč, a neblbni.

Navečer se částečně uklidila nad obří porcí vychlazeného lososa. V takových momentech jí její kletba nepřipadá tak hrozná, možná by i dokázala zapomenout na svoje usmolená trápeníčka. Ale v tom ji mezi sousty na rohu ulice zaujme tančící muž. Má tmavou pleť, na nohou lehké sandálky. Kroutí se a vlní, ale úplně jiným způsobem, než se kdy kdo kroutil a vlnil – tančí jako mech, tančí jako ryba válečnice. Prsty si poklepává na temeno hlavy, jako by si z ní setřásal nános krusty, a vzápětí jimi prohrabává vzduch. V tom přímořském městě se stává jakýmsi posvátným hlídačem nočních pedestriánů. Přichází policista, měří si muže pohledem a nahání ho po ulici, ale on se od něj pozadu snaží odtancovat v dál. Nevidí ho, dívá se někam do prostoru za něj, do zvířecího nekonečna. A nyní už není pochyb, muž je pod vlivem nějaké drogy, ne pod vlivem ducha městské krajiny. Kouzlo pomíjí, světlo z lamp se najednou zdá příliš ostré a příliš modré, Znovu se nacházíme v turistickém letovisku. Ani racek, který opodál odlétá, není už rackem, ale obyčejným holubem. Četník bez sebemenší snahy dohání tanečníka, nasazuje mu pouta a odvádí ho boční cestou. Ulicí vane zápach ryb, někdo si natáčí scénu na telefon a dívka trpitelka si povzdechne, protože na chvíli uvidí takový moment ve své sbírce – ale pak zesmutní, jelikož mu nedokáže vymyslet narativ. Druhého dne jej přece jen přidává do svého seznamu neplodných dní, čímž ze sebe alespoň trochu stíná tíhu neschopnosti a znovu se vrhá do vln. Na dece leží Nabokov.

14. července: Je pátek večer a s Jakubem loupeme ořechy. Přepravka je jich plná, dřevěné plody vykukují z děr v plastu a přetékají na podlahu.

Jakub sedí v tureckém sedu a nůž jemně zasouvá do ořechových štěrbin. Je opatrný, rukce má odjakživa jemnocitné. Trik s nožem ho prý naučila babička. Pod jeho rukou ořechy oddaně praskají, on je rozkládá jako obrácenou skládačku na dřevěné částice.

To se takhle vezme dřevěná kulička a musí se najít správný konec se zčernalými rezidui vnějšího zeleného obalu. Právě tam se strčí špička nože a pak – a to je důležité – se obě půlky skořápky neodtrhnou, jen jemně odsunou. Pouze díky tomu se ořech nerozpadne na padrť, ale zůstane celý. Pak se vysune ta placatá křehká dřevina, tenký svitek mezi čtvrtkami ořechového srdce, ten proklad, přírodní karton – a ořech zůstane celý. Jako neporušený plž.

Sedím roztažená, v ruce mám louskáček a s každým ořechem vyrobím ohňostroj skořápek.

Skořepiny létají po kuchyni a zabodávají se do nábytku. Ořechy se drolí.

Dřevěné placičky připomínají Rorschachovy testy: Co je podle tebe tenhle? To je mozková blána. To je kulaté mračno. To je motýl, kdyby motýlí křídla byla trojrozměrná.

Louskáme, otvíráme, vyjímáme dřevité výrůstky. Křupeme, objevujeme, protlačujeme kolena do podlahy.

Až najednou – bytelné prasknutí. Jedna ze skořápek skrývá narudlé maso, ořechové tělo, které se nedopeklo. Jakub rozkouše jednu půlku, já druhou.

17. července: Tak co, říká mi pisklavý hlásek. Už něco máš? Že nemáš? A co máma? Jsi si jistá, že...?

Volám matce.

Co se děje, může ti zavolat za chvilku?

Matka je zrovna ve vaně a čte si.

Nevadilo by mi, kdyby mi zavolala třeba za... – strašlivě nahlas polykám úlevou.

28. července: Úleva. Dneska se nic nečte ani nepíše. Třídí místo toho papír v kotelně: noviny, ruličky toaletních papírů, staré pohledy. Médium papíru je tak intimní, když neslouží knihám.

Papír pořád pracuje a nemůže si odpočinout.

25. srpna to říkám matce: Mami, mám takový jedno malinký prokletí. Bojím se, že když to nenapíšu, něco se ti stane.

Máma se směje a říká jenom: to nevadí, holčičko, bláznivý jsme občas všichni. Dáš si kafe?

Líbám ji na tváře. Voní.

1. září: Baví ji sedět v knihovně a nečíst: kurzorem myši donekonečna vyhledávat knihy, které momentálně nejsou dostupné. Usadit se v červeném křesílku a pozorovat čtenáře. Naléhavě dýchat. Přesunout se do oddělení poezie a dokolečka přepočítávat počet lamp na stropě. Rmoutit se, usmívat se, něco žvýkat. Vyvalovat se na podlouhlých matných stolech, natáčet si vlasy na malíček a spát. Zabírat nevkusně moc místa.

To, aby se jindy mohlo psát.