Rukopis+

Od doby, co mu zemřel děda, najít smysl nebylo pro Sebastiana lehké. Jeho děda mu byl maják, každodenní připomínka, že se dá žít s tou jejich posranou diagnózou, že se dá překonat ty těžké roky mládí, najít si práci, najít lásku, uživit rodinu. Od doby, co zemřel, bylo pro Sebastiana příliš jednoduché na to zapomenout.

Seděl tam, kde vždycky. Hospoda Na kopci, psalo se na vybledlé tabuli přibité na brance. Branka se hýbala ve větru, a pokaždé, co narazila do zámku, ozvalo se kovové zadrnčení. To se dělo vždycky, když ji někdo pořádně nezavřel. Děda na to byl háklivý, vždycky každému nově příchozímu vynadal do lhostejných sobců, když ji nepřibouchl. Sebastian se tomu vždycky smál, děda schválně nasazoval hlas stereotypního protivného starce, huhlal, chrchlal a mával na hříšníky zatnutou pěstí. Příchozí se buď lekli a šli za sebou zavřít, nebo nad ním se smíchem mávli rukou. Za všemi pak chodil s omluvou, která pokračovala ťuknutím půllitry, někdy dokonce přisednutím, rundou panáků a následovnou dlouhou výměnou příběhů a sprostých vtipů. Sebastian tam seděl s těmi chlapy dlouho do noci a poslouchal, když byl starší, tak se i přidával do konverzace. Teď je začíná a vede sám.

Další zadrnčení. Nezvedl se ale, aby šel branku přibouchnout.

Ze vchodových dveří se vynořila hlava pana Františka, výčepního. Obešel ostatní stoly na terase, kde seděly partičky chlapů. Sebastianovi stačil jeden zvednutý prst, přikývnutí a za chvíli před ním stál jeden napěněný růžový krasavec. Napil se.

K segedínu se mu malinovka moc nehodila, ale pivo nechtěl. Nesměl. Prášky, připomínal si. Pivo nemáš rád, připomínal si. Kolegové v práci si z něj u společných obědů dělali prdel, ale jemu to bylo jedno. Čurákům se nic vysvětlit nedá.

Z ulice vedoucí ke kostelu se ozvaly rychlé kroky. Někdo k hospodě běžel. Sebastian taky běhával, ale ta doba byla daleko v minulosti. Děda ho k tomu vedl od malička, ukazoval mu, jak to dělat správně, dával mu rady, jak správně dýchat a jak rozpoznat, kdy je jen unavený a kdy už skutečně nemůže. A pak si umřel a Sebastian vyměnil kilometry za cigarety.

Někdy mu to chybělo. Nejspíš by to ještě zvládl, kiláček nebo pět, ale nechtělo se mu, posilovna mu vyhovovala víc. Musel se soustředit, aby si činky nehodil na nohu, aby zatínal správné svaly ve správnou chvíli. A myšlenky se mu nemohly volně toulat.

Běžec mezitím doběhl až k plotu hospody a vyklubala se z něj běžkyně. Byla to Hanka. Prošla brankou a pečlivě ji za sebou zavřela.

„Ale dobrý den, Hermelíno,“ pokynul jí zvednutým půllitrem.

Hanka si sundala velká bílá sluchátka a nechala je pověšená kolem krku. Pramínky vlasů uvolněné z culíku se jí lepily na zrudlou tvář, ale vypadala šťastně.

„Ale běž do háje, Brundibále,“ vydechla s protočením očí a širokým úsměvem a došourala se až k němu. Zapřela si ruce v bok a zhluboka dýchala. Její odpověď ho potěšila. Tahle jejich hra trvala už čtrnáct let. Hanka bývala posedlá Harrym Potterem, neustále s sebou tahala nějakou knížku, celou sérii přečetla několikrát, nechala si od babičky ušít nebelvírský plášť a brala si ho do školy. Nedokázal ji kvůli tomu nepopichovat tehdy, ani později, když se její záliby změnily, protože se pokaždé zdálo, že ovládly její celou bytost. Smál se, že to brala tak vážně, že byla tolik ovlivněná něčím, co nebylo skutečné, jako by to ani nedokázala poznat. On se smál jí! Byla to ironická hra osudu.

Doopravdy se skamarádili až na střední, kdy už se nevídali tolik. Sebastian věděl, že se na ni může spolehnout. Ne s emocionálními sračkami nebo tak, nerad se svěřoval komukoliv, natož s tím, co zažíval. Věděl ale, že kdyby potřeboval, Hanka se minimálně pokusí ho pochopit. Věděl, že sama má melancholickou povahu, že ji taky trápí všelijaké bolístky, a nebude ho odsuzovat. Tomu ale věřil dneska, protože dnešek je dobrý a zítra může být všechno jinak.

Nabídl jí limonádu, ale mávnutím ruky odmítla.

„Jste šílená, běhat v takovém horku. A ještě když jste oblečená takhle,“ neodpustil si poznámku na její dlouhé černé legíny, i když byla venku skoro třicítka. Musel ale uznat, že jí to slušelo. Vždycky byla hubená, ale teď viděl, jak se jí pod tenkou látkou kalhot rýsují vypracované svaly.

„Ale tyhle legíny jsou nejlepší. Mají kapsy!“ zazubila se na něj a na důkaz svého tvrzení do ní sáhla pro mobil.

„No, tolik kapes jako já určitě ne,“ ukázal na svoje pracovní maskáče, které měly na každé nohavici aspoň čtyři kapsy. A každou využitou. Mobil a sluchátka, cigarety, zapalovač, kapesní nůž, trsátko pro štěstí od dědy, metr, klíče od baráku. Prášky.

Hanka se zasmála. „Kdyby byli všichni jako ty, Louis Vuitton zkrachuje.“

Rozhlédla se po terase. Sledoval její pohled. Banda chlapů na druhé straně terasy se dívala jejich směrem. Zubili se, čuráci.

Sebastian je znal od vidění, některé i jménem. Holgera a Špačka, třeba. Špačkovi jednou sekal trávník v rámci letní brigády. Špačková byla doma a opalovala se nahoře bez u bazénu. Sebastian věděl, že to dělá schválně, protože když mu pak donesla pití, neoblékla se a naznačila, že by si měl taky odložit. Mohl by se na Špačka gebit zpátky, ale on čurák není. Ale co když se nesměje kvůli Hance? Co když poslouchají, co si povídají? Jeho srdce tepalo, jako by to byl on, kdo běžel. Možná je špatné, že je vidí spolu. Co když se to dozví Ona? Mohla by Hanku ohrozit?

Vrhl rychlý pohled na Hančin obličej, jestli ji jejich pozornost neznervóznila, jestli si všimla jeho nervozity, ale nezdálo se. Opřela se o lavici a několikrát si cukla lemem trička, aby k sobě pustila chladný vzduch.

„Nechtěl by ses se mnou projít? Že bych tě doprovodila domů,“ pohodila hlavou k jeho prázdnému talíři.

Nespouštěl muže z očí. Červená malinovka, červené montérky, červené dásně. To nemůže být náhoda. Ztlumil hlas než odpověděl.

„Musím ještě do práce.“

Chtěl říct víc. Věděl, že Hanka nejspíš nemá tušení, kde pracuje, pro koho, jak dlouho. Proč. Dlouho se neviděli. Nemá tušení, že se nemohl vydat směrem, kterým celý život mířil, že celé čtyři roky policejní školy mu byly k hovnu, protože to nikdy nebude moct dělat. Pocítil silné nutkání jí to vysvětlit, říct jí o tom, co všechno tomu předcházelo, vír obličejů, zlomyslných, dvojznačných úsměvů se mu míhal před očima, Ona v jeho středu. Ale neřekl nic. Protože poslouchali. Holger si odklepl cigaretu jako by nic.

Povídali si ještě chvíli, o její škole, o její rodině, pár prázdných vět, pár nedokončených myšlenek. Mezitím přišel znovu František, zeptat se, jestli si slečna něco nedá. Nedala.

Sebastian jí řekl, že předtím, než to patřilo panu Františkovi, patřilo to panu Romanovi, a to byl velkej frajer. Děda s ním rozmlouval dlouho do noci, o věcech, kterým tehdy Sebastian ještě nerozuměl a teď už nerozuměl. A Hanka přikyvovala, ale Sebastianovi se zdálo, že chce, aby se konverzace prohloubila, vnímal spodní proud jejího „A jak se jinak máš?“, ale jeho jazyk odpovídal pitomými frázemi a obracel její otázky zpátky na ni. Rozhovor se pomalu ale jistě vyprázdnil, až zůstalo jen trapné ticho. Hanka to pochopila jako signál, že má jít, a chtěla si sluchátka nasadit zpátky na hlavu.

„Uvidíme se večer, Hermiono.“

Zarazila se uprostřed pohybu. Koutky jí spadly.

„Třeba jo, nevím,“ odpověděla vyhýbavě.

Nepřekvapilo ho to. Věděl, že je Hanka z velkých akcí nervózní, chodila na jejich srazy zřídkakdy, mluvila málo a často odcházela brzy, někdy měl pocit, že s pláčem. Mrzelo ho to, ale nevěděl, jak jí pomoct, jak jí říct, že se nemá čeho bát, že ji mají rádi. Že tam patří.

„Jste snad s Pepikem?“ zeptal se místo toho. Její přítel se jmenoval Tomáš, ale Sebastian odmítal mu tak říkat, dokud neprokáže, že je hoden Hančiny pozornosti. Znovu zalétl pohledem k chlapům. A taky to bylo bezpečnější.

Pousmála se tomu, nechala sluchátka spadnout. „Dneska ne, má akci.“

„A vám se tam nechce?“ Točil prázdným půllitrem, naoko bezmyšlenkovitě, a sledoval její reakci. Pátral po stopách smutku, bolesti, vzteku. Jestli jí nějak ublížil… Vzpomínka na Nikolina Viktora byla až příliš čerstvá na to, aby to prošlo nějakýmu dalšímu vypatlanýmu blbečkovi.

Její rysy místo toho ale změkly, přestože obrátila oči v sloup.

„Jesus, tam by mě nikdo nedostal,“ zasmála se. „Tour de Kralupy po hospodách? Pivo nebo panák v každé z nich, aspoň dvacet lidí? Děkuju pěkně. Jeden z jeho kamarádů si tam minule zlomil nohu.“

„A jinak dobrý? S Pepikem?“

V očích měla něhu, když na něj pohlédla. „Nejlepší.“

Sebastian přikývl. Pepik možná nakonec nebude vypatlanej blbeček. Nevěděl jestli je rád nebo ne. Neměl čas nad tím ale dumat, protože Hanka se už dívala na hodinky a její sluchátka se sunula opět k jejím uším.

„Tak přijďte za námi, aspoň na chvilku,“ zkusil to ještě jednou a vstal, aby ji obejmul. Zdálo se mu, že ho k sobě tiskla silněji než obvykle, déle než obvykle, jako by se do něj chtěla vsáknout. Nechal ji.

„Paní doktorová bude určitě ráda. A slečna zrzavá taky.“

„Uvidím,“ zašeptala mu do ramene a pak bez ohlédnutí zamířila k brance.

„Musíte,“ chtěl na ni zavolat, ale už byla pryč.

Když mu telefon zazvonil potřetí, položil kytaru a nadával si, že si nevypnul zvonění. Byl to Patrik, potřetí. Někdy, když byl v nějaké přiteplené, sentimentální náladě, ho jeho telefonáty dojímaly. Teď, když ho vyrušil zrovna tak blízko k dovedení Fade to Black od Metallicy k dokonalosti, ho to spíš sralo. Zvedl mu to s povzdechem. Věděl, co chce.

„Tak co, Dědku, můžu tě vyzvednout?“ ozval se Patrikův hlas ve své klasické (jediné) tónině.

„Zdravím, šéfe, pardon, ale ještě musím něco dodělat,“ odpověděl mu. Kromě kytary a možná nějaké ze starých westernovek, které viděl už milionkrát, neměl na práci nic, ale kytara a film byly dost pádný důvod se zdržet.

„Ok, ok. Ale přijdeš?“

„Když to stihnu.“

„Ok ok, tak zatím čus.“

Hodil telefon na postel, ale kytaru složil na zem jen co ji zvedl. Hrát se mu už nechtělo. Fade to Black se mu povede zítra. Fading to black se mu daří neustále.

Vstal. V kuchyni má pivo. Ne. V kuchyni má crazy wolfa. K cigárku ideální. Napůl snědená večeře od babičky na něj vyčítavě koukala z linky tisícem rýžových očí. Omáčka pohlcovala maso jako bažina své oběti, od jeho slizkého povrchu se odráželo světlo.

Moment.

Sledoval pohledem zdroj světla a srdce mu vynechalo úder, když zjistil, že dovnitř vniká skulinou mezi záclonami. Je vidět dovnitř! Rychle přiskočil k oknu, aby je zase zatáhl. Zdálo se mu to, nebo tam někdo stál? Přemýšlel, jestli se má podívat. Uvnitř je tma, jeho silueta se nebude rýsovat proti světlu. Ale jestli jsou tady kvůli němu, určitě si všimli pohybu záclony, určitě si všimnou i jeho.

Nakonec mezerou mezi oknem a závěsem vyhlédl ven. Rozbušilo se mu srdce. Bylo tam auto. To hnusné, červené auto tam znovu stálo, jakoby neměla nic lepšího na práci. Asi neměla, svině hnusná. Neviděl, jestli v něm opravdu sedí Ona, ale musela. Nemá tady v okolí rodinu, zjišťoval si to. Její vnučka bydlí v Praze s nějakým namachrovaným blbečkem, její čarodějnická dcera pořád v Přílepech a ona sama bůh ví, ale ne tady. Musela tu být jen kvůli němu. Jen kdyby už mu chtěla říct, co od něj do prdele chce.

Vztekle zatáhl záclonu zase zpátky. Kurvy jedny, nedají mu pokoj. Jakoby nestačil ten dement včera v posilce. „Hezký triko, Sébo,“ prý, a ten vypatlanej úsměv, jako by věděl něco, co Sebastian ne. Věděl hovno. Mohl být napojený na tuhle starou krávu? Nebo to mělo něco společného s těmi kretény, co mu vyhrožovali v baru, kde dřív pracoval? Ať to bylo jak bylo, on s tím už neměl nic společného, kurva!

Vrátil se pro telefon a zavolal Patrikovi.

„Dobrý den, vy černá hubo, tak já vás nakonec rád doprovodím.“ Nemělo smysl být tu sám. A Ona si na něj netroufne, když uvidí Patrika.

K Matějovi to nebylo daleko, jeden kopec, pár metrů ulice. I tak se ale Sebastian několikrát nenápadně otočil, jestli za nimi červené auto nepojede.

U branky je vítala Bailey, bílá a hnědá a nadšená, jak to umí jen štěňata. Sebastian se k ní shýbl, aby ji pohladil po hlavě. Netroufl si ji drbat a líbat, jak to měla ve zvyku Hanka, on psa nikdy neměl. Děda měl velkého vlčáka, to jo, ale to byl kretén a dědovi málem ukousl ruku, takže k němu Sebastiana nikdy nepustil. Bailey se mu lísala k nohám, točila se, kňučela a nevěděla, co má samým štěstím dělat. Kdyby ale všichni psi byli jako Bailey, tak by si ho snad i pořídil, jak mu to říkal psychiatr.

Neměl pro hostitele nic, tak se ještě, než došli k terase, domluvil s Patrikem, který zase nesl tři tašky jídla, že zatáhne půlku. Nebránil se.

Z repráku duněla zase ta česká sračka o přiteplenejch vlkodlacích a upírech, kterou Matěj tak rád pouštěl, hlavně k pobavení své dívčiny Zuzky. Matěj stál u grilu a už tam něco kuchtil, Zuzka skákala kolem stolu a rozdávala příbor, David seděl s cigárkem v jejich kuřáckém růžku. Všichni toho ale nechali, když si Patrika a Sebastiana všimli, a nastalo kolo objímání a plácání po ramenou.

„Co hoši, pivsona?“ ptal se Matěj. Bílé sportovní šortky měl umazané, Sebastian nevěděl, jestli od Bailey nebo grilu. „Máme gambáček, kozlíka, ale našel bych i Bernieho, kdyby byl někdo fajnšmekr.“

„Já ten fajnšmekr nebudu a dám si klasičku,“ prohodil Patrik a zamířil k malému odkládacímu stolku vedle grilu. „Tohle můžu dát sem?“

„Máš tam něco, co musí do lednice?“ zeptala se Zuzka, ale když zavrtěl hlavou, obrátila se na Sebastiana. „A co ty? Udělala jsem limču, dáš si?“

„Yes, sir,“ zasalutoval Sebastian a schválně posadil svůj hlas nepřirozeně vysoko. Posadil se k Davidovi.

Zuzka odběhla dovnitř, až jí zrzavý culík nadskakoval, a zbyli tam jen oni muži.

Písnička skončila.

„Chcete někdo na reprák? Sébo?“ zeptal se Matěj.

„Ne, když ho tam pustíš, už nikdy neodejde,“ zasmál se Patrik.

„Drž hubu, ty mexickej taxikáři,“ usadil ho Sebastian, ale Patrika to ještě víc rozesmálo. „Aspoň mi z těch raperů, nebo jak se jim říká, neslejzaj vlasy, ty hajzle malej.“

„Tobě slejzaj očividně z jinejch věcí,“ nenechal se Patrik. A měl pravdu, Sebastianovy vlasy, ač pevné a husté, vedly s těmi Patrikovými závod v ustupování.

Nikdo mu ale doopravdy nebránil a tak zapnul Spotify. „Bluetooth mode. Pair the device,“ opakoval Sebastian zase vysokým hlasem po reproduktoru. „Paired.“

Pustil jim tam Of Wolf and Man. Tu poslouchal poslední dobou často. Dokonale vystihovala to, co se mu dělo. Všechny ty chvíle, kdy se probouzel na místech, o kterých netušil, jak se tam dostal.

Nemyslel si, že to pochopí, možná Patrik by mohl, protože tomu o tom říkal, ale věděl, že nad tím bude jen protáčet oči, jako by byl blázen. Možná byl. To uvědomění ale ničemu nepomáhalo.

Jenže jeho jeho písničku nikdo neposlouchal, protože přišla Nikol. Opět kolečko objímání.

„Paní doktorová, vy jste přišla nějak brzy, nejedla jste?“ poškádlil ji. Nikol vždycky chodila pozdě. Ať se akce plánovala na jakýkoliv čas, nepřišla dřív než dvě hodiny po zahájení. On ze všech lidí jí to nemohl vyčítat, ale vtípky o osmichodových večeřích s rodinou se neodpouštěly.

Sebastian se jí zeptal, jestli ví něco o Hance. Nikol mu prozradila, že její nejlepší kamarádka stále váhá, a tak se Sebastian rozhodl jí zavolat. Vždycky, když jí zavolal, přišla. Jakkoli neměla tyhle akce ráda, jakkoli dokázala všechny poslat do háje nebo se nechala zdlouhavě přemlouvat, Sebastianovi se zdálo, že jeho nedokáže nikdy odmítnout.

Odešel kus stranou. „Slečno Hermelíno, kdepak jste?“

Její hlas byl v telefonu tichý, ale slyšel, že se usmívá, když odpověděla, že doma. Sebastian nepotřeboval ani nechtěl vymýšlet nijak složité argumenty nebo úplatky. Řekl jen pár vět, o tom, jak by ji všichni rádi viděli, že s ní chce probrat to její běhání, že si s ním musí dát whiskey (spíš za něj, ale to neřekl). Netrvalo dlouho a Hanka se do telefonu smála a slíbila, že tam za chvíli bude.

Trvalo to přesně třináct minut. Hanka na sobě měla tepláky a příliš velkou mikinu, což byl velký kontrast k jejímu běžně urpavenému zevnějšku. Vlasy měla stále trochu vlhké od sprchy a pod očima se jí rýsovaly hluboké tmavé kruhy, kterých si v poledne přes zarudlé tváře nevšiml. Očividně na tom nebyla moc dobře, ale přišla, to bylo hlavní.

Rovněž se nevyhnula vítacímu kolečku a Sebastián si všiml, jak neobvykle rychle se od všech odtahovala. Kromě Bailey, té jediné se dívala do očí a dlouho ji hladila, než Zuzka odvedla štěně dovnitř, aby ji uložila ke spaní.

„Dáš si burgříka, Háňo?“ zeptal se Matěj, samý úsměv a pohostinnost, zatímco jí naléval limonádu.

Hanka otevřela pusu, ale nakonec jen rychle zavrtěla hlavou. „Jedla jsem doma,“ pípla.

„Cože? Promiň, nerozuměl jsem.“

Všichni v tu chvíli zmlkli, ze slušnosti, aby jí dali prostor, ale Hanka celá zrudla a působila, že by nejraději zalezla pod stůl.

„To je dobrý, děkuju,“ zamumlala a pak se dlouze napila. Ještě si ani pořádně neodložila věci a už se zase zvedala a šla dovnitř, na záchod, předpokládal Sebastian.

Jenže stam byla podezřele dlouho. Dokonce i Zuzka se už vrátila, takže se nezakecaly. Že by se jí udělalo špatně? Nebo jí volal Pepik? Nebo něco horšího? Ne, kdyby přišel někdo další, musel by projít kolem terasy a viděli by ho. Ale co když to vzal druhou brankou a dostal se dovnitř oknem?

Sebastian počkal ještě pár minut, a potom se zvedl a šel Hanku hledat.

Našel ji u Baileyina pelíšku v Zuzčině a Matějově ložnici, zády ke dveřím. Rukou v příliš dlouhém rukávu hladila štěně po hlavě. Bailey, přes veškeré Zuzčiny snahy, nespala a radostně kňučela, olizovala jí obličej i ruce, tiskla svoje hebké tělo k tomu Hančinu.

„What a sweet little princess, you are,“ šeptala Hanka, skoro plačtivě. „The sweetest there is.“

„Am I a sweet princess too?“ vložil se do toho Sebastian a dal si záležet, aby jeho výslovnost byla ryze česká a tvrdá.

Hanka neustala v pohybu a dál psa hladila, jako by celou dobu věděla, že tam je.

„Of course,“ zasmála se, ale moc veselí v tom nebylo.

„Smím si přilehnout?“

Přetočila se na záda a kapuca jí sklouzla z rozcuchaných vlasů. Nevěnovala mu pohled, jen poklepala na zem vedle sebe.

Sebastian si skopl boty, přešel těch pár kroků, co je dělilo, a svalil se vedle ní. Nijak se jí nedotýkal, ale cítil její teplo. Koukali do stropu. Nic neříkali. Kromě Bailyina nespokojeného kníkání z náhlého nedostatku pozornosti bylo v místnosti ticho.

„Zdá se mi to, nebo mají kachličky na stropě?“ přerušil ho nakonec Sebastian. V pokoji bylo zhasnuto, ale světlo z chodby se na stropě podezřele odráželo.

„Kachlíčky,“ opravila ho Hanka, ale poznámce o stropu nevěnovala pozornost.

„Pardon me, slečno češtinářko.“

„To je dobrý. Je to stejný jak hranolky, ty jsou taky špatně. Nebo aspoň myslím.“

„A co je špatně s vámi?“

Hančino ticho se prohloubilo. Sebastian ji nechal mlčet. Neptal se dál. Poslouchal tikání hodin, které visely někde v místností, tichý šum elektřiny. Tlumené hlasy venku. Přemýšlel, kdy začnou někomu chybět a kdy jim někdo naruší tenhle moment.

„Vlastně ani nevím,“ odpověděla nakonec a její hlas byl spíš výdech než slova. „Všechno. Nic. Jsem rozmazlený fracek, který nic nedělá a všechno má, ale i tak jsem nešťastná. Pathetic.“

Sebastian dlouho nic neříkal, a tak pokračovala. „Mám pocit, že ke mně poslední dobou nic nedoléhá. Mám všechno, co jsem si kdy přála, skvělou školu, kamarády, přítele, který je téměř dokonalý. Ale všechno jako by to bylo za nějakým sklem. Stewing in my own sour air. Dívám se na to, existuje to, ale já nic necítím, jako by se to ani nedělo mně.“ Popotáhla a Sebastian si až v tu chvíli všiml, že se jí po tvářích kutálejí slzy. Nenatáhl se, aby jí je setřel, jakkoliv to chtěl udělat. Zůstal zticha, v kapse kalhot otevíral a zavíral krabičku cigaret.

Setřela si je sama, zavrtěla hlavou, jako by ze svých slov chtěla sejmout váhu pravdy. Uchechtla se. „Čekala jsem, že to bude jak v těch knížkách. Burning devotion and all that shit. Ale to jsem jen blbá, přesně jak jste říkal.“

„Nikdy jsem neřekl, že jste blbá, to je křivé obvinění.“

„Ale musel sis to myslet. Všichni si to musí myslet. Blbá, naivní, rozmazlená princezna, která je úplně k ničemu.“

Pohlédl na ni, zostra. „Nikdo si to nemyslí, kromě tebe. Nejsi blbá, naivní ani rozmazlená, jen se uzavíráš před světem a divíš se, že jsi od něj odříznutá.“

Hančiny rty byly jen tenká čára. Sebastian taky mlčel. Oba koukali do stropu. Poslouchali tikání hodin, které visely někde v místností, tichý šum elektřiny. Tlumené hlasy venku. Nakonec k němu Hanka otočila hlavu a poprvé za večer se na něj podívala přímo. Cítil její pátravý pohled, nechal ho klouzat po svém obličeji, ale neopětoval jí ho.

„Vím, o čem mluvím.“ Čarodějnice za okny a bezcílné sezení v hospodě bez chlastu, mluvit a nic neříkat, naznačovat, ale nepřiznávat, a pak se zlobit, že mu nikdo nerozumí. „Taky si sedím ve skleničce. Myslíš si, že tě to ochrání, ale neochrání, jen jsi na všechny ty sračky sama.“

Vydechl. Pocítil silnou chuť na cigaretu, ale do kapsy nesáhl.

„Mně už není pomoci, víš? Já jsem ten blbej a ztracenej tvrdohlavej dědek, co se nezmění –“

„To není pravda.“

Vydechl nosem, skoro smích. „Ale jo. Mám na to papíry, je tam hezky velká F20. S tím se nedá nic dělat. Ale ty můžeš. Nejsi rozbitá, jen se bojíš. To není smrtelný.“

Čekal, jestli něco řekne. Neřekla. Mlčeli oba.

Najednou se ho něco letmo dotklo na ruce. Hančina ruka teď ležela těsně vedle té jeho, jejich prsty se skoro dotýkaly. Pohlédl na ni, ale ona zase koukala do lesknoucího se stropu. Zhluboka vydechl a překlenul tu mezeru.

Když promluvila, byl v jejím hlase slyšet úsměv: „Máš pravdu, že mají na stropě kachličky.“