Rukopis+

Až teprve potom, co za sebou zavřel vchodové dveře a večerní vítr ho začal štípat do tváře, si Zero uvědomil, do jaké situace se to vlastně před pár hodinami omylem dostal. V ten moment ho okamžitě popadlo nutkání se z toho co nejdřív vykroutit. Ještě byl přece čas, ne? Prostě Alexis řekne, že mu do toho něco vlezlo, že musel se psem na veterinu, že dostal zaracha, nebo že ho konečně dohnalo týdenní nervové zhroucení. Ona by to určitě pochopila. Ale stejně tak by ho i stoprocentně prokoukla a to by určitě ranilo její city, i když by to nedala najevo. Ale Zero ji znal, a proto se rozhodl, že zapékání už nepřicházelo v úvahu.

Proč se musel nechat tak potupně nachytat? Nebylo neobvyklé, že ho Alexis chodila navštěvovat, když zrovna trávil volné hodiny v umělecké třídě, když ale spatřil její úsměv, který ten den byl o několik centimetrů širší než obvykle, mělo mu dojít, že má něco za lubem.

Začalo to poměrně nevinně, tak jako každý jiný den. Přistoupila k němu a přes jeho rameno pozorovala, jak si črtal do svého notesu. S úsměvem vždy začala hádat, co ten den kreslil, i když to téměř nikdy nebylo složité rozeznat. To odpoledne to byla zrovna sova a Zero pocítil lehké šimrání v břiše, když od Alexis získal přesně tu reakci, ve kterou doufal.

„Omg, sova temná!“ vykřikla nadšeně, a jako vždy, až příliš hlasitě, ale ostatní v místnosti už na to byli zvyklí, takže jim nevěnovali pozornost. „Tvoje oblíbený zvíře!“

Zero se nedokázal ubránit tomu hřejivému pocitu jak v hrudi, tak na tváři, když mu Alexis ukázala, že si o něm dokázala zapamatovat i takovou maličkost. Ale vlastně ho to ani tolik nepřekvapilo, ona taková zkrátka byla. Dokonce si údajně pamatovala i narozeniny všech lidí v jejím ročníku, aby byla vždy připravená jim ten den popřát všechno nejlepší. Takže to, že si pamatovala jeho oblíbené zvíře, ani nebylo nijak speciální.

„Strašně ráda bych toho od tebe viděla víc,“ řekla s úsměvem a sedla si vedle něj ke stolu.

Zero se instinktivně narovnal. Jeho tělo vnímalo její blízkost jako by byla nabitý drát, jehož napětí mu vibrovalo pod kůží se zvláštním pocitem tepla. Jednoduše bylo takřka nemožné její přítomnost ignorovat.

„Straaašně moc.“ Zamrkala různobarevnýma očima jako dítě snažící se přesvědčit své rodiče, aby jí koupili hračku. Zároveň se značně k Zerovi přiblížila tak, až mu začaly padat její černé kudrliny do sešitu. A i když se snažil soustředit se na své dílo sebevíc, ona mu to jednoduše nedovolovala. Své srdce slyšel až v uších a než se nadál, spolkl její lest i s navijákem.

„Ehm,“ odkašlal si, „k-kousek od náplavky mám místo, kam občas chodím dělat graffiti.“ Nervózně se podrbal na zátylku, zatímco nespouštěl oči ze svého sešitu. „Takže se tam někdy můžeš jít–“

„To mi musíš ukázat!“ Její obličej se rozzářil jako světlo v místnosti, u které si člověk ani nevšiml, že byla předtím temná. Nebo jako slunce, jehož paprsky mu v ten moment nahrnuly krev do tváří.

Zero si tehdy uvědomil, že ho dostala do kouta, ze kterého nebylo úniku. „J-jo, to bych asi mohl, pokud chceš…“ zamumlal.

Alexis nadšeně vypískla a objala ho kolem ruky, co měl položenou na stole. „Skvělý! Můžeme jít už dneska?“

Normálně by se Zero už snažil vymyslet nějakou výmluvu, ale jeho myšlenky při nečekaném dotyku dočista zkratovaly a jediné, co ze sebe dostal bylo tiché: „Uhm…“

„Bezva! Tak v 6 u náplavky?“

Dívala se na něj těma přenádhernýma očima, jedním šedým jako ranní mlha a druhým hnědým jako podzimní listí. Byly plné nadšení, jako by na světě nebylo jediné starosti. Možná tak skutečně viděla svět, alespoň se podle toho tak chovala.

Ale Zerův svět byl jiný. Krom jejích očí cítil, jak se do něho zabodávaly i oči všech ostatních v místnosti, ať už to tak skutečně bylo nebo ne. Zaujatě je sledovali a bedlivě čekali na Zerovu odpověď, zatímco si mezi sebou šuškali. A šepot nikdy nezůstane tichým dlouho. Ne, během minut se promění a prožene se okolím jako přílivová vlna, o které budou následně všichni mluvit.

Zero stiskl tužku, co držel mezi prsty, tak pevně, až bylo zcela jisté, že mu zůstanou otlačeniny. Hlavou se mu začaly horečně prohánět desítky scénářů, kterým se chtěl vyhnout. Všechny ty důvody, proč se nutil držet si Alexis od těla, i přes to, že pro něj byla jako magnet. Byla jeho zakázaným ovocem a jeho strach byl bohem.

„Ticho znamená souhlas!“ Alexis ho probrala z transu, když ho prstem šťouchla do ramene. „Takže v 6!“ Usmála se a než stačil Zero cokoliv říct, už se zvedla a opustila místnost.

A tak, i když mu to šlo proti srsti, se Zero ten večer vydal k městské náplavce. Během cesty cítil, jak se mu v kapsách klepaly prsty, a i když venku foukal vítr, chladem to nebylo. Snažil se svou hlavu vyprázdnit, ale jak by mohl? Moc dobře věděl, co tahle schůzka pro Alexis představovala.

Rande.

Zero se zhluboka nadechl a začal si nervózně proplétat prsty. Bylo pro něj nadmíru vyčerpávající pociťovat naráz dvě tak protichůdné emoce.

Na jednu stranu mu na tváři koutky úst tvarovaly úsměv, když pomyslel, že bude trávit čas s Alexis. Že jí bude moct ukázat své výtvory, na které byl pyšný, že jí bude moct nabídnout svůj kabát, když jí bude moc chladno, že jí možná bude moct vzít za ruku a procházet se s ní podél řeky. Myšlenky, že by ji konečně mohl obejmout a nikdy nepustit, a statečně oznámit světu, že byla jeho a on byl její, prudce rozbušily jeho srdce. Ale bohužel místo radosti vyvolaly spíše úzkost.

Protože na druhou stranu mu v cestě stál strach a nejistota. Nebylo to tak, že by měl pocit, že pro ni nebyl dost dobrý, i když to tam určitě taky hrálo svou roli. Bylo v tom něco víc. Alexis byla jako slunce; jasná a svět se kolem ní točil, ať přišla kamkoli. A Zero byl jen nějaká náhodná nedůležitá planetka někde na okraji Mléčné dráhy. A co by se stalo, kdyby se planetka zvyklá na stíny zničehonic ocitla až moc blízko Slunci?

Tahle chaotická kombinace myšlenek ho doprovázela po celou cestu. Ne že by mu tedy někdy dočista slezla z mysli.

Když konečně dorazil na místo setkání, Alexis tam ještě nebyla. Tak Zero využil situace a rychle si zapálil cigaretu, aby alespoň lehce zkrotil své nervy a předešel potupnému třasu rukou, kvůli kterému je právě většinou schovával v kapsách. Nebyl zrovna dvakrát pyšný na to, že byl kuřák, ale občas to bylo to jediné, co mu s úzkostí pomáhalo.

„Zero!“ ozvalo se najednou tak hlasitě, jako by dotyčný naprosto zapomněl, že není na světě sám. Ale na to byl Zero u ní už zvyklý.

Rychle cigaretu típnul a otočil se směrem, odkud na něj volala. A jako by ho najednou vtáhla do svého světa bez starostí. Když ji pozoroval, jak horečně mávala, jako by ji snad dokázal přehlédnout, a jak k němu přicházela s tím zářivým úsměvem, všechny strasti a úzkosti se na okamžik vypařily. I když ještě venku nebyla tma, světlo pouličních lamp se odráželo od její kůže barvy teplého ranního kakaa plného mléčných skvrn. Objemné černé kadeře jí padaly podél ramen až k pasu a jediný sněhově bílý pramen jí jako vždy objímal pravou tvář. Obyčejná slova nebyla schopna její krásu popsat a Zerův mozek měl stále problémy s tím ji plně zpracovat. Protože i když ji už viděl nespočetněkrát, každý den jako by ji viděl nanovo, jako by si pokaždé všiml nového detailu, který ho znovu oslnil.

„Trochu jsem se bála, že se z toho zase vykecáš,“ zazubila se a hravě ho loktem šťouchla do žeber.

Zero se nervózně zasmál, protože nad tím samozřejmě uvažoval. „Pro jednou mi do toho nic nevlezlo.“

„Uhuh.“ Nezněla přesvědčeně. „Pro jednou ti neutekla želva?“

Zero si odkašlal, když se mu při vzpomínce na jednu z jeho méně promyšlených výmluv nahrnula krev do tváří. „No, ne, když jsem ji posledně už nenašel...“

Alexis pobaveně zakoulela očima, u kterých měl Zero pocit, jako by z nich na okamžik zmizela jinak stálá jiskra. „Dobře, dobře, míň výmluv, víc barev. Něco si mi slíbil.“

Zero si nepamatoval, že by doopravdy něco slíbil, ale nemínil se s Alexis hádat. „Ah, jo.“ Rozpomněl si. „Není to odsud daleko.“

Vlastně úplně zapomněl na ten hlavní důvod, proč ji nedopatřením pozval ven. I když by se dalo říct, že se spíše pozvala sama. Nad tím se Zero nevědomky pousmál. Když ta holka něco chtěla, tak si za tím šla a ani Zerova úzkost jí nemohla stát v cestě. Alespoň ne pokaždé.

„Tak veď, Picasso,“ pobídla ho.

Rozhodl se, že nemělo smysl jí poučovat o tom, že jakožto realista se jeho styl od toho Picassova v mnohém lišil. A tak se společně vydali podél řeky skrz náplavku.

„Chodíš sem často?“ zeptala se, zatímco se snažila vyhýbat spárám v chodníku.

Zero se na chvíli zamyslel. „Mmm, docela jo. Překvapivě tu k večeru nebývá zas tolik lidí. Takže mě nikdo neotravuje.“

„Až na mě,“ zasmála se, i když to znělo poněkud nuceně.

Zero zavrtěl hlavou. „Ty mě nikdy neotravuješ.“

Alexis k němu zvedla lehce překvapený pohled, který se následně změnil v jemný úsměv. Nebyl to ten široký a jasný, na který byl od ní zvyklý. Tenhle byl menší, ostýchavý a projednou se mu při něm nedívala do očí. Ale i přes svou nevýraznost v Zerově břiše probudil hejno motýlů.

„Zatím,“ řekla nakonec a potom šli chvíli v tichu, zatímco se vzduchem ozýval šum řeky.

Do několika minut došli až ke starému podchodu, který se táhl několik desítek metrů na délku a jeho betonové stěny byly jako malířská plátna pokryta všemožnými barevnými obrazci, od lidských figur až po různé téměř nečitelné nápisy. Dokonce ani strop nebyl prázdný.

Zero nenápadně pokukoval po Alexis, aby viděl její reakce. Koukala všude kolem sebe, jak se snažila všechna díla pečlivě prostudovat. Oči měla lehce přivřené a na obličeji si jí pohrával soustředěný pohled, jako by byla umělecký kritik. Ten pohled Zera lehce pobavil.

„Co tomu říkáš?“ zeptal se.

Alexis se lehce zamračila, přičemž nespouštěla zvídavé oči z barev všude kolem. „Tyhle nejsou tvoje.“

Zero překvapeně zdvihl obočí. Potom se pousmál. „Ne,“ přitakal. „Moje jsou víc vzadu.“

„No tak na co čekáme?“ Chytla ho za ruku a začala ho silou táhnout dál do podchodu.

„Copak se ti tyhle nelíbí?“

„To ne…“ Alexis se zarazila a lehce začervenala. „Samozřejmě, že se mi líbí, ale já chci vidět ty tvoje.“

Zero se pobaveně zasmál. „Ty moje jsou hned tá–“

„Neříkej mi to! Já je poznám!“ přerušila ho, zatímco dál bedlivě očima skenovala malby kolem nich. Zero už je znal téměř nazpaměť, a tak se místo nich soustředil na to příjemné teplo, co sálalo z Alexis dlaně, ve které pevně tiskla tu jeho, zatímco ho vedla hlouběji.

„Oh, wow,“ hlesla najednou a zastavila se.

Když se Zero zadíval kolem sebe, všiml si, že už se dostali do té části podchodu, která byla téměř výhradně zaplněná jeho graffiti různých zvířat. Bylo tam všechno možné, ale převážně ptáci a lesní zvířata. Zerovi byla jeho práce několikrát pochválena, takže věděl, že do jisté míry by se dalo tvrdit, že byl talentovaný, ale v té době by tohle dokázal vytvořit už kdekdo. A i když měl některé své práce rád, neviděl v nich nikdy nic speciálního. Ale když pozoroval, s jakým údivem a nadšením se na ně dívala Alexis, jako kdyby si prohlížela skutečná umělecká díla v galerii, tak ho to naplnilo jakýmsi pocitem pýchy.

„Tohle všechno je tvoje práce?“ zeptala se.

„Neříkala jsi, že to poznáš?“ pousmál se. „Ale jo… většina jo.“

„Všechno je tak… jasný a barevný,“ řekla, když pustila jeho ruku, a přistoupila k obrazu jelena. Tenkými prsty přejížděla po jeho obvodu, aniž by se přímo dotýkala. „Oba víme, že se vždycky na veřejnosti snažíš schovat sám do sebe. Ale tohle,“ otočila se k němu, „říká úplně něco jinýho.“

Její slova Zera přinejmenším zarazila a nebyl si zcela jistý, jak odpovědět. Chvíli tedy přemýšlel, přičemž si vrazil ruce do kapes. „Nemá nic říkat.“ Pokrčil rameny. „Stejně sem už skoro nikdo nechodí, takže na ně nemá kdo koukat a něco v nich hledat.“

Alexis se k němu otočila a lehce naklonila hlavu na stranu. „Já na ně koukám a vidím tě v nich, v malých detailech.“

Zero se suše zasmál. „Moc se nad tím zamýšlíš. Jsou to jenom graffiti.“

Alexis zakoulela očima s pobaveným úsměvem na tváři. „Oba víme, že tak to není. Snažíš se tím něco říct, chceš být viděn.“

Tvrdě v kapsách zatínal pěsti. „Pokud si to myslíš, tak mě možná tak dobře neznáš.“

Chvíli byli oba zticha, zatímco se podchodem rozléhala ozvěna jeho slov, jejichž vyznění se mu nyní zdálo tvrdší, než měl v úmyslu.

Alexis úsměv lehce povadl, ale ne úplně, i když byl nyní spíše nejistý. „Možná ne.“ Zasmušile se očima podívala na zem. „Protože mi to nedovolíš.“

I když její slova zněla klidně, jeho udeřily jako nemilosrdná facka. Ale ještě víc ho bolelo sledovat, jak její přirozené světlo pohaslo a to jen kvůli němu.

„Já…“ začal, ale hlas ho zradil.

Alexis jen lehce zakroutila hlavou a zadívala se na něho, přičemž se její oči se zaleskly.  „To je dobrý, nemusíš nic říkat.“ Přinutila se usmát i navzdory tomu, že to pro ni bylo očividně těžké. „Neměla jsem tě nutit mě někam brát. Dal jsi mi jasně najevo, že to asi necítíš stejně jako já, ale…“ Ztěžka se nadechla a objala se rukama. „Ale asi jsem doufala, že když v tom budu pokračovat, tak časem… by se to možná změnilo.“ Začala tikat očima kolem sebe, přičemž se pravděpodobně snažila zahnat slzy, co se draly na povrch.

„Já… promiň, asi bych měla jít.“ Rozpačitě se usmála a kvapně Zera obešla.

Ten ji rychle chytl za ruku, aby ji zastavil. „Tak to není…“

„Zero, prosím,“ hlesla, přičemž se stále dívala jinam. „Já to chápu.“

Otevřel pusu, ale potom ji zase zavřel, když mu slova uvízla v krku. Měl pocit, že ať by řekl cokoli, nevyznělo by to tak, jak chtěl. Ale věděl, že ji nesmí nechat odejít. Ať ho úzkost a strach ovládali sebevíc, nemohl dovolit, aby kvůli nim přišel o to nejlepšího, co ho v životě potkalo. Zhluboka se nadechl a lehce ji zatáhl za ruku, aby ji pobídl zpátky.

„Ještě jsi neviděla všechno.“

Alexis si povzdechla. „Nemyslím si, že–“

„Prosím…?“

Chvíli byla ticho, ale nakonec se konečně otočila. „Dobře.“

V Zerovi svitla špetka naděje. Na nic nečekal a zavedl ji ještě o kousek dál. Zastavili se až daleko vzadu v podchodu, kde už stropní lampy svítily jen tlumeně. Ale stále stačily k tomu, aby osvětlily majestátní nástěnné graffiti, co se před nimi rozpínaly. Byl to nádherný strakatý mustang s černou hřívou zdobenou bílými prameny, zachycený v běhu, jako by se snažil opustit betonovou zeď, na které byl nasprejovaný. Pár centimetrů od jeho zad byly přimalovaná andělská křídla a jeho oči, jedno šedé a druhé hnědé, byly plné života a energie. Celá malba byla obklopena mixem různých barev.

Zero se nervózně ohlédl, aby mohl sledovat její reakci. Na tváři měla překvapený výraz a Zero ucítil, jak mu sevřela ruku pevněji, zatímco zpracovávala veškeré detaily malby.

„Kdysi jsi mi řekla, že mustang je tvoje spirituální zvíře,“ prolomil ticho Zero, přičemž se volnou ruku podrbal na zátylku.

Alexis se na něj podívala s menším úsměvem. „To si ještě pamatuješ?“

Přikývl, a i když nechtěl, nechal ji, aby jeho ruku pustila a přistoupila blíže ke grafitům.

„Je to nádherný.“

„To byl záměr.“

Alexis se otočila zpátky k němu. „A tahle malba taky nic neznamená?“

Zero si povzdechl a přistoupil k ní blíže. „Znamená,“ přiznal. „Je to… ona.“

„Ona?“ Alexis nakrabatila obočí.

„Ta klisna. Je silná, divoká, plná energie.“ Při svých slovech se odvrátil od malby a zadíval se na dívku před ním. „Je nádherná. Když se objeví, svět se najednou rozsvítí a na všem kolem přestane záležet, protože v ten moment vidím jen ji. Je nebojácná, i když občas unáhlená. Je veselá, často tvrdohlavá, a když něco chce, jde si zatím.“

Alexis po tvářích stékaly horké slzy, ale na obličeji měla ten zářivý úsměv, který Zero tak moc miloval.

„Já to cítím stejně,“ řekl Zero nakonec. „Ksakru, Alex, jak bych nemohl?“ Rukama si úzkostlivě prohrábl tmavé vlasy. „Jenom… jsem zatracnej zbabělec, chápeš? Chci s tebou být, víc než cokoliv jinýho, ale nevím, jestli dokážu bejt součástí tvýho světa.“ Nevědomky začal horečně pochodovat sem a tam. „Jsi hvězda, kterou každý vidí, každý má rád, každý o ní mluví a já… já nejsem připravenej na takovou pozornost okolí.“

Alexis k němu přistoupila a uchopila jeho předloktí. „Zero,“ řekla jemným hlasem, „nejsi zbabělec. Já chápu, co tím myslíš. Jsme od sebe poměrně rozdílní a já nechci, aby ses se mnou cítil nepříjemně.“

„Já se s tebou nikdy necítím nepří–!“

Alexis se zasmála. „Já vím. Chci tím říct, že to můžeme vzít pomalu. Nemusíme hned všem oznámit, že mezi námi něco je. Prostě… tomu dáme volný průchod. A kdyby toho na tebe bylo moc, tak… tak se sebereme a na týden někam vyrazíme!“

Zero na ni hleděl s úžasem, když sevření v jeho hrudi najednou povolilo. Nervózně se zasmál. „Říkáš to, jako by to fakt bylo tak jednoduchý.“

„Já zařídím, aby bylo.“

Zero cítil, jak radost konečně začala vyhrávat nad úzkostí, když se znovu začal představovat život s Alexis po jeho boku.

„Takže volný průchod?“ usmál se a nabídl jí svou ruku.

Alexis s radostí propletla jejich prsty a společně se vydali z podchodu ven.