Rukopis+

Listopad

V noci se zvedly větry,

nad domy listy zavířily,

psy vyli, vlci větřili,

za letu výři zavařili

švestky a blumy,

černé a tmavomodré.

Ó listopade, pročpak jen

začínáš na „L“ – ne na „N“?

Je krásné jméno „nistopad“!

Schne nist! Nist žloutne! Nistů pád!

A smutná dáma strašně ráda

z nachových nistů vějíř skládá.

Večerní motýl

Jsi plachý, plachý jako já.

A možná ještě trochu plašší.

Jsem sama doma, než se vrátí naši –

i ty jsi sám.

Bojíš se. I já sotva dýchám,

že pláchneš. Prosím, ještě ne!

Ani se nehnu, jsem jak z kamene.

A ty – jak z prastarého stříbra.

Měsíc

Nad lesy houkaly sovy.

Švadleny stříhaly nitě.

Měsíc byl jako rybí oko.

Oko? To tak! No prosim tě!

Ať každé přirovnání sedí!

Měsíc je zlatý kousek kovu.

Zeptej se můr, ty všechno vědí!

A neposlouchej hloupou sovu.

Zkrátka koně, zkrátka kůň!

Třáseň, třešeň, tíseň, tůň,

tuleň tleská, kluše kůň.

Kdyby koně neklusali,

tuleni by netleskali –

třeli by se, tísnili,

do tůně by skočili,

vodou by se potřísnili,

třešněmi se nakrmili.

Jenže koně klušou, víš,

taky skáčou, níž a výš,

řítí se přes, pod a nad,

jdou, cválají, běží tryskem

polem, lesem, pláží s pískem.

Letí jako vodotrysk,

pádí jako vodopád.

Takoví jsou zkrátka koně!

Takový je zkrátka kůň!

Co tuleňům zbývá? Tleskat!

Žádné třešně, žádná tůň!