Rukopis+

Ona je jako tralala šalala.

„JŮŮŮ ÁR D DENCINK KVÍN, JANG END SVÍÍÍÍÍT“ z plných plic ženy vychází.

A k ní přitančí zezadu týpek. Je to její bejvalej. Ona to neví. On to taky neví. My to víme.

Začne se o ní otírat. Trochu jako nahodit tu erotickou linku. Ona se nebrání. Pořád na ní v klubu někdo hrabe. Nehodlá to řešit. Jela sem fakt dlouho na to, aby si tu noc nechala zkazit kýmkoliv. A vlastně je jí to i trochu příjemný. A navíc hrajou Abbu. Všechno je skvělý, když hrajou abbu. Týpek má pohyby. Pomalu se k němu otáčí. Mohli by se začít líbat. Trochu si užít. Roznést nějaký nemoce. Kouká mu do obličeje. Teď už ví, že je to její bejvalej. Z jejího žaludku vyšlou mikroorganismy takzvaný kopák. Beze slova mizí do davu, co nejdál od něj. On stojí jako přikován. Přitahovala ho jeho bejvalka? Nedíví se tomu. Nikdy ho přitahovat nepřestala. Ona je Beata on je Chris. Líp se to bude psát, když budem ty jména vědět. Beata se snaží potlačit svůj odporný zážitek z nemilého setkání a kroutit boky. Nejde to. Večer zkažen. Má plíseň navrchu, která je vidět a pomalu začíná být cítit. Kašle na to. Jede domů. Takže šupky hopky do šatny pro bundu a směr nádraží. Snad tam nebude čekat na vlak úplně sama, aby se nebála. No nebude. Už tam totiž čeká i Chris.

„Co tady děláš?“ Jde Beata rovnou k věci.

„Čekám na vlak“

Beata na tuto odpověď neměla komentář. Měl pravdu. Čeká na vlak.

Beze slova čekali dál.

Chris chtěl něco říct, ale nevěděl co.

Nevěděl jak na to. Jako kdyby ji viděl poprvé.

Ve vlaku seděl každý jinde. Myšlenky ale seděly spolu.

„Pozor pozor, vážení občané tohoto vlaku. Musíme vám se slzami v očích a nudlemi v nose oznámit, že jsme nuceni udělat zastávku na hlavním nádraží v Bukurešti. Ztratila se nám lopatka na uhlí.“

To nedává smysl.

Chris zamíří k sedadlu Beaty. „Prosím tě, co se to děje? Já jedu do Chotěboře. Jak jako Bukurešť?“

„Cože tenhle vlak jede do Chotěboře? Já jedu do Jihlavy.“ Vrátila mu Beata.

„Cože tenhle vlak nestojí, ale jede“ ozval se pán ze sedadla za Beatou.

„Cože vlak?“ ozvalo se ze záchodu.

Tahle situaci je mimořádně podivná.

Chris otevře v mobilu google maps. GPS ukazuje Bukurešť. Kouká na to jak jelen do prdele střelen aneb šokován.

„Já nemám tušení, co se teď děje, ale vím, že musím vyvenčit psa.“ Vypouští z úst otrávená Beata a hned navazuje:

„No tak jsme prostě v Rumunsku Chrisi. Smiř se s tím. Ty jsi měl vždycky s něčím problém. Jsi fakt pořád úplně stejnej. Fňuk Fňuk ja chci do Chotěboře, ale jsme v Rumunsku fňůůůůk.“

„Já neměl vždycky se vším problém! Pamatuješ, jak jsi domů přitáhla to kotě? A moc dobře jsi věděla, že kočky nemám rád, ale řekl jsem něco? Ne. Nechali jsme si ho, protože jsem ti chtěl udělat radost.“

„To je jediná věc, Chrisi, jedna jediná věc, při který jsi neměl kecy.“

„No ale počítá se!“

„Ne, nepočítá. Muselo by toho být trochu víc.“

Přichází malinký mužík v černém obleku s oranžovou kravatou: „Mohl bych vás poprosit, abyste opustili tento vlak? Potřebujeme tady postříkat sedačky směsí levandulového esenciálního oleje a bílého octa.“

„Jo jasně, pardon,“ odpovídá Beata.

Na nástupišti pobíhá starší chlapík opravdu malého vzrůstu. Vypadá jako křeček džungárský po tom, co vylítl ze zábavného kolečka na hubnutí: „Já se z toho poseru. Já se poseruuuu. Poseru, poseru, poseru, poseru. Já si nevzal sebou žádný lei. Nemám nic. A stejnak tady určitě ani na nádru nemaj dvandu. Určitě tu mají nějakou močku. Noa stejně bych ji neměl čím zaplatit. No je to v prdeliiiii! Prdeliiiiii! Potřebuju nový ponožky. Bolí mě z těchle prsty.“

Chris a Beata ho chvíli pozorujou, pak si sedají na nejbližší lavičku. Chlapík je jim kulisou.

Začnou mluvit. Spolu dohromady. Jeden na druhýho. Minulost se otevírá. Dejchá na ně dechem ranním. Nevyčištěným. Smradlavým. Všechny ty věci, co si mezi sebou nevyřešily. Uuuuf. Hnusný je to. Nepříjemný. Tep se zvedá a hlas se cuchá.

Chris začne líbat Beatu. Beata jeho sliny nechává souhlasně splynout s těmi svými.

Najednou se odtrhne: „No a víš co? Je to přece jedno. Vždyť jsme v Rumunsku!“

„Jo,“ kýve na to Chris. Pak trochu zaraženě čeká, co se bude dít. Beata se do něj zakousne znovu.

Chlapík je spatří: „No a to je vono. To je ta mládež. Čumí do mobilů, a když nečumí, tak se líbaj v Rumunsku. Líbaj, líbaj. Pořád jenom líbaj. Ty mladý už dneska ani nechtěj šukat. To mi s bábou tomu dávali jinak zahulit pod kotel. Nojo… vlastně… s bábou.“ Do očí mu vrazily slzy. Bylo to poprvé za posledních pět let, co si na ni vzpomněl.

„To vám byla ženská krásná! A plná života. Byl to kus!“ začal křičet na líbající se pár na lavičce.

„No a je to v prdeli. Já potřebuju ty nový ponožky. Tady nebudou mít ani tu dvandu. Nemám ani čím platit.“ Už byl zase pryč. Chris a Beata byli tady. Jeho halekání je nevyrušilo. Dědek bláznivej.