„Tu žábu se nechystáte olíznout,“ ustal v chůzi slušně oblečený muž, zatímco na lesní cestě, nebo spíše silnici v lese, mžilo. V mžiku se pár zamlžených očí muže s pěknou kravatou, který napůl seděl, napůl ležel, obrátilo vstříc muži slušně oblečenému, ovšem bez kravaty.
„Nenechte se rušit, pokračujte,“ pokračoval, rukou při tom pokynuv muži napůl sedícímu, napůl ležícímu, v ruce držícímu supící ropuchu, která pozorovala kolem bzučící hmyz.
Muž s kravatou – jednou nohou v kaluži dlící – pozvedl ropuchu do vzduchu ke špici stále vyplazeného jazyka. Pod drobnohledem slušně oblečeného muže se však cítil nesvůj, a ruku s žábou svěsil zpět podél těla.
„Co jie?“ zeptal se otráveně – v obou významech onoho slova.
„Moje otázka by byla skoro stejná… I když bych snad přidal slovo. Zeptal bych se nějak jako: ‚Co to je?‘ “ osočil slušně oblečený muž ukazováčkem žábu, načež se však odmlčel a podrbal se na zátylku. „Možná se nabízí ještě přidat slovo jedno. Něco jako: ‚Co to kurva je?‘ “
Muž s žábou chvíli hleděl někam a nikam zároveň, načež se obrátil ke stojícímu muži se slovem: „Ž-žába.“
„Pravda,“ přitakal slušně oblečený muž, aniž by poslouchal, co mu bylo řečeno. Už dlouhou dobu udržoval oční kontakt s velikým okem vyobrazeným na kravatě sedícího muže. Neboť sám žádnou kravatu neměl, uvažoval, že zrovna tato by se k jeho modré košili náramně hodila. Přišla mu okatá, frapantní. „Poslyšte, to je vaše kravata?“
Muž s kravatou ke kravatě sklonil zrak. Když ho poté náročně zvedal, připomínal svým tempem zvedání těžké činky.
„Je to, to je moe kreveta–, kreveta–. Teda… krevete. Kurva! Kre-kra-krá…“
Kouzlo čehokoli, co kolovalo jeho žilami, zamezovalo slovu kravata vyplynout z jeho úst. Při námaze mysli mu čelo zrudlo a oči se rozjely do protějších stran. Jak se mu hlava zamotala, odpadnul do bláta.
Slušně oblečený muž už si k muži s žábou klekal, rukama chmataje po krku mužově, kde byla uvázána kravata s okem, snad aby mu zkontroloval tep. V tu chvíli se však muž s žábou rozkuckal.
„To nic…,“ řekl opřev se o lokty.
Ropucha, zmatená, nebo mrtvá, seděla věrně vedle svého pána.
„To nic. To se tak děe. Že jo. Když byslíš. Hovně moc. Krevete. Prdele!“
„Pravda,“ přitakal slušně oblečený muž, aniž by poslouchal. Opět si pohledem měřil kravatu s okem.
„Kde je!?“ zachrochtal muž s žábou, očividně hledaje žábu.
„Tam leží. Po pravém boku.“
„Huh? Heh… Heh! Ž-žábo! Mám ťu! Te! Tutě.“ Žábu chytil a položil si ji do klína.
„Nevěděl jsem, že se dá ropuchou taky zfetovat.“
„Rokoko.“
„Teda. Ona to je, myslim, taky ropucha. Ale ne tahle. Nějaká americká ropucha, kterou když olíznete, tak má halucinogenní účinky.“
Slušně oblečený muž sledoval, jestli ho muž s ropuchou pozorně sleduje. A sledoval. A snad i poslouchal. Proto pokračoval: „Teda. Nemyslím si, že se většinou líže. Možná se kouří. Nějak. Že nějak seškrábete ty toxiny a pak je nějak kouříte.“
Během rozmluvy si z kapsy vyndal chytrý telefon a vyhledal heslo k ropuše coloradské. „Její kůže a jed prej obsahujou 5-methoxydimethyltryptamin a bufotenin, což jsou, hádám, halucinogenní tryptaminy.“
To už se muži s žábou při zamyšlení zamotala hlava přespříliš a upadl opět pozadu k hraně koruny. Slušně oblečený muž si k muži s kravatou klekl a ke krku s kravatou se natáhl. Ukázalo se však, že nekontroloval tep. Kravatu uvolnil a přetáhl mu ji přes hlavu. Spokojeně se usmál, vstal a kravatu si uvázal kolem krku svého. Okatá kravata k modravé košili náramně seděla.
„Kravata!“ zakňučel muž bez kravaty, ovšem s žábou.
„Kravaty žijou v moři, myslim,“ zněla už jen odpověď vzdalujíc ího se spokojeného muže.
Povídka z dílny tvůrčího psaní Kateřiny Tučkové.
