Rukopis+

„Co mě vyhodili ze starostování, dělám šéfa v muzeu. To bys nevěřil… Tam je ti to bezva zašívárna. Takhle v archívu, archivní vínečko, mezi regálama. A když na to, teda když to na mě přijde, však vona se nějaká ta spolu-pracovnice najde. Ale i jinak je to tam zajímavý, páč za ty minulý léta se toho ututlalo a vymazalo a skovávalo. A teď dou ty papíry k nám a ty vidíš a víš, kdo s kým a proti komu a na koho. Udání a tak. A záhady a tajemství a divnejch věcí plno. Třeba proč se u toho popraviště našlo, co ho nedávno vykopali na Kucance, proč se tam našlo děcko s useknutou hlavou. Asi jak v tý Lysý. Chlap vojebal kobylu; a popravili voba. Chlapa i koňa přetrhli vejpůl. Asi bylo nemanželský. Tehdá byla přísnost! Né jak dneska, co zrušili trest smrti. Dneska se lidi už ničeho nebojí. Nebo nedávno. Jak už víš, zase se má stavět ta Hitlerova dálnice, no, jak měla víst za Těšanama za řekou a dál přes kopce, tam na soutoku měl bejt most, víš, tam pod lomem, však i ten vodevřeli jen kvůli silnici, aby tam lámali kámen pod ni a pod železnici, a už to zůstalo. No, jak to kvůli válce nestihli dostavět, na soutoku byla kantýna pro dělníky, jak to teda nestihli dostavět a vlastně ani pořádně nezačali, tak teď prý už jsou peníze a dotace a není je do čeho dát a tahle partaj má prý sponzóra a ten je stavitel a že mu to jako pomůže, když –. Tak se ta dálnice má zase stavět a dělali už i průzkum a pod tou kantýnou, jako děcka jsme si tam hrávali, pod tou kantýnou na soutoku, když ji rozbourali, i základy, tak pod tou kantýnou, pod tím betonem našli… A byla to taková hrůza a chtěli, abychom to jako i my z muzea zdokumentovali a pak i policajti a nikdo ničeho pořádně neví – – – A co tys dělal od tý doby, cos vystudoval? Ty bys tomu mohl rozumět, seš prý právník! – Jo, Hitler. Ale to mu lidi tady vyčítají, jen tak mezi náma a hodně potichu, že tu dálnici nedostavěl – a že nevyvraždil židy.“

(Budete-li tuto povídku číst například v létě, půjde vám to o něco hůře, ale přesto:) Zkuste si představit útulně zaplivanou a zakouřenou hospůdku někdy v čase mezi podzimem a jarem: ze stromů padá těžký a mokrý sníh, do oken jí nahlíží hustý žlutý dým z páleného mouru, plastových lahví a pneumatik, z pilin smísených s vyjetým olejem – a možná i ze sousedovy kočky, té potvory, co vás přece každé ráno budí. Od rána do rána stejná tma – a jeden den podobá se druhému (zejména jsou-li už vánoční dary dopity). Od rána do rána televizní seriál ze satelitů na rozpadajících se zdech. Není kam jít, není co dělat, není proč. Do práce, nakoupit, najíst se.

Bylo tedy pro městečko vítanou změnou a málem senzací, jestliže se tu v místním hotýlku konalo celorepublikové setkání unie rodinných právníků; anebo jak se ta sešlost jmenovala. Každopádně to byl důvod, aby do rodného města po dlouhém čase zavítal advokát Tomáš, jehož jsme předešle nalezli v družném rozhovoru (můžeme-li touto frází označit monolog jeho spolustolovníka) s někdejším gymnazijním spolužákem (však jsme se něco v jedné lavici naseděli a z téže láhve napili) Petrem: pozdějším starostou. Což už, jak jste zjistili, není pravda. Ostatně mnohé v naší povídce není či nemusí býti pravdou. A je tedy na autorovi, aby svého čtenáře, jenž už už ve vydýchaném povětří pod laskavým přítmím začíná pravidelně oddychovat, zívat, ano dokonce usíná, upozornil, že skutečné literární dílo vzniká teprve za setkání autorova textu s bdělým, spoluúčastným vědomím čtenářovým.

Abychom je však nenapínali za mez pružnosti, vraťme se k našemu (hospodskému) stolu: „Právničinu. Jenom od jisté doby namísto trestního dělám právo rodinné. Víš, tak nějak mi to nedá. Jsem na to asi neměl jít, když na to nemám žaludek. My tedy nesmíme ani naznačovat, ale: řekněme: ani to nedá moc práce a tvého klienta osvobodí… Přestože…“

Ač naši dva pánové nekouří, ovzduší v sálku zhoustlo. Docela možná to bylo tím, že se venku sešeřilo. To jak se mnozí už vrátili domů a zatopili. V hospodě tedy bylo třeba rozsvítit – a světlo hospodské, jak jistě dobře víte, se od clony kouře vrací zpět ku stropu, zatímco dolů procházejí jenom bizarní stíny: tu tmavší, tu světlejší. Podoby dávných návštěvníků

„Pamatuješ, jak jsme Anče dovolili, aby tam za náma vlezla jenom tehdy, když si sundá kalhotky, pěkně ju vyšpulí a nám ukáže!? Ta kdyby věděla, co pod ňou má ještě! Vždyť jsme se tam něco nalezli, do té kantýny. Za holkama a tak. To nám ještě nebylo patnáct. Si pamatuju, že tvůj dědeček, elixír bílá hůl jsme tomu říkali, jak dělal tu třešňovici, ta měla ale sílu, na stěně červi naložení v lihu, dneska bysme tomu říkali mezkal. Jednou, pamatuješ, před maturou, učili jsme se tam, pak ten mezkal, dírou ve stropě bylo vidět nahoru, je to nebe konečný nebo nekonečný a je tam něco? A soutok, Švarcava, Bezinek a Světlá, tři řeky do jednoho místa, my dva… A dneska, kde to je? Kantýnu rozbourali, skoro už nebylo co bourat, leda ten betón dole. A pod ním!?! To je to, právě: našli lidskou kostru.“

„To máš jako s těma řekama. Dvě temné, jedna světlá. Jsi tam jenom do počtu, důkazy i svědkové mluví jasně. Víš, že dostaneš dobře zaplaceno. Víš, že to nemůžeš prohrát. Moc dobře zaplaceno. Ale víš taky… Ne víš, tušíš… Že to ten člověk udělal. Dvě temné, jedna světlá. Na soutoku. To mě bavilo, se koukat. Takhle po zimě: že ta jedna studená úzká ostrá ty dvě líné kalné nakonec přejinačí, přejmenuje. Přepere?“

Možná už bylo příliš nakouřeno, možná bylo i špatně vidět. Vrásky v obličeji obou spolustolovníků mohly však být zaviněny také úsilím udržet nit hovoru nepřetrženu, přestože se jehla notně vzdalovala od látky. Těch úlomků a třísek cestou…! Petr se zdál o poznání zamyšlenější, jaksi do sebe scvrklejší (znáte přece kůru přeschlého citrónu!?), podoben oněm promítaným stínům: zpod stolu vytáhl ze staré potrhané aktovky několik sešitků a lejster, mezi nimiž (padalo mu to a míchalo se tak, že se nám do textu málem zapojili další okolosedící) zkoušel vyhmátnout domněle podstatné: „Tady jsem si to zapsal a tohle jsem si nechal:

Mužská kostra, věk něco mezi třiceti – čtyřiceti, dobře živený zřejmě, úder tupým předmětem do spánku, nejspíše to bylo kladivo. Uložen v látkovém pytli, na kterém se našly zbytky hákového kříže. Pohřeb druhotný. Místo uložení není tedy místem vraždy. – To bysme měli. Policajti se tomu nechtěli věnovat, co prý s tím, za války zmizelo lidí, vražda, pokud to vůbec byla vražda, je to stará a už promlčená. Ať prý si ho vystavíme v múzeu. Jako to děcko. Ale mně to nedalo.“

Pokud bychom napsali, že se z dalších návštěvníků osvěžovny stali čumilové, nebyla by to úplná pravda. Použijme tedy slova méně expresivního, zato přesnějšího: naslouchající. Jak dobře pro nás ovšem, že si ani Petr ani Tomáš nepovšimli (nepovšimli? – že nezaznamenali…? nezaslechli!), jak se sál ztišil a dým nad ním ustálil.

„Ale mně to nedalo. Schoval jsem si ty papíry – však jsem zvyklý ze starostování – a další si porůznu obstaral. A začal se vyptávat: Takže: Za války sice zmizelo plno lidí, třeba rodina hajnýho, ale tu buď poslali do lágru, protože krmili partyzány, nebo je podřezali partyzáni: hajnýho rovnou zabili, matku a dceru znásilnili (jak tvrdil starej Vonásek; ale ten dostal malej dekret). Voni tam chodili už předtím za těma dvěma, kterejm se to snad i líbilo, ale tata vyhrožoval, že to napráská četníkům, tak – – – Takže za války lidi sice mizeli, ale tohle, tohle bylo PŘED válkou. Druhotný pohřeb přece. Teda: pohřeb jasně za války, když se stavěla kantýna. Šup s ním do základů do betonu. Ale co před tím!? Před válkou lidi porůznu utíkali, židi, do cizinecký legie. Taky jeden ze Satan, prej až do Ameriky. Od manželky a dětí. Doma ho to nedrželo, po krizi už nesehnal práci, žena dělala na poli a v lomu, o děcka se starala, von akorát tak na ryby. A za cikánkama prej! – Jo, to mu šmakovalo. Platil jim žrádlem – – – Ti povím, si taky nemoh najít něco lepšího!?“

„Kartas bóg!

„Cože!?“

„– To já jen tak. To je z historie. Zpytáci, zvědové tatarští. Kdo na ně narazil, měl ještě na začátku novověku nikoli právo, ale povinnost ztrestat je na hrdle. A přitom nám tolik chtěli cosi říci: …“

„Já myslím, že mu to udělali ti cikáni. Jako pomstu. Nebo věděli, že má prachy. A chtěli něco onačejšího než brambory a pšenici a starý slepice. Kde by se v Těšanech vzali Tataři? Jo, možná to byl ten tulák…“

V té chvíli už Tomáš svoji pozornost přestal předstírat. Jako když u soudu předsedající zavedl řeč někam jinam, než advokát původně předpokládal. Mělčina se proměnila v dravý proud; a bylo potřebí dávat pozor, aby bezpečně dorazil – s boky lodi jen mírně odřenými – do vyhlédnutého přístavu. Kolikrát takto (to už nejen vzpomíná, už to přímo vidí: i s naběhlou žílou nad čelem) na poslední chvíli vložil pádlo mezi hlavu a skalní výčnělek! – „Jaký tulák?“

„Vandrák takovej, říkali lidi. Koncem třicátých let se tu prý každý léto poflakoval, chodil na ryby, sedával nejdraději na soutoku, jako ten z těch Satan, Vašíček nějakej, tam se taky mohli poznat. Ten Vašíček ale prej byl rybář! – Ale ten vobejda?; pořád si něco psal a na ryby pozor nedával a kolikrát mu uplaval prut a vůbec byl divnej a podezřelej a zřejmě trochu střelenej, vyprávěli lidi, co ho pamatujou. Ale prut, člověče! – Švýcary, poloautomatika! – teda nevím, co to znamená, ale muselo to bejt drahý. Kde by na to trhan vzal!? Krást musel, i vraždit nakonec. Tohle po něm zbylo. Zápisník. Vytrhaný stránky. Prázdný stránky. Akorát na tý poslední – takováhle blbost. A víš, kde se našel? U Vašíčků doma v Satanech! Jak říkám. Udělal to ten tulák. Anebo cikáni. Jak říkám: Jestli něco Hitlerovi vyčítám: že nedostavěl tu dálnici a nezbavil nás židů. A cikánů.“

„Kladivem myslíš?“

„Co jako?“

„Jestli ho zabil kladivem? Jestli by ho přepral?“

„Copak já vím… Tupým předmětem… Je kladivo tupý?“

„Taky to mohl být kámen… Cihla?“

„Zmizel v létě osmatřicátýho. V září už nerukoval. Divný: ženě prý psal z Ameriky. Ale kdoví? Taky jí prej chtěl ukrást peníze. A dokonce medailonek po její máti; říkala Macháčková. Zlatej. Renesanční.“

Pokud nyní napíšeme, že se v lokále setmělo, dodejme hned, že za jeho okny také. Jako by stromy z kopců kolem sestoupily níže do údolí, v němž leží naše městečko. Jako by chtěly nahlédnout a zaslechnout – podobni v tom štamgastům, kteří se nenápadně sesedali kol našeho stolu, protože:

„!!! Byl to tenhle!“

„Ukaž. Tak po mamince? – to ano. Ale renesanční nebude. Tohle znám: Mengsova Ústecká Madona. Zajímavý příběh. Jestli chceš, mohu vyprávět. Ale není to zaručené. Hm, takže je to malováno podle barokního obrazu. Nejspíš secese. A nikoli zlato, ale pozlacené stříbro. No jo, ty nejsi studovaný historik. Vidíš tenhle punc? Jak jsi se k němu dostal?“

„Od syna paní Vašíčkové…“

„…počkej, Vašíček: to je TEN básník!?“

„…taky blázen.“

„…žena v posledním tažení, cesty křivolaké a kamenité, řeka rozvodněná a mosty ku Praze stržené. Felčar opilý, porodní bába podobná spíš čarodějnici. Zájezdní hospoda natřískaná po střechu těmi, kteří by se rádi už dávno viděli v Praze, Drážďanech, Pešti, Vídni. Hostinští mají kšefty; a volný pokoj přijde na věru nekřesťanské, dokonce i nežidovské peníze! – a pár svatých obrázků a příslib, že z toho dalšího malování přiteče něco také sem, do Ústí, do této smradlavé ratejny, do hospody… V níž se za jedné bouřné říjnové noci roku 1728 – jak se říká: navzdory vší naději – narodí budoucí malíř Raphael, syn Ismaela Mengse. Pokřtěného žida. Který – ještě nevěda, že ze syna vyroste POKRAČOVATEL, přece – nejenže rád zapraví všechny své dluhy, ale – co poděkování – posílá chrámu Nanebevzetí Panny Marie svoji kopii Madonny Carla Dolceho. Pozorný posluchač si jistě povšimnul poněkud neortodoxního jména, které ukazuje na možný nemanželský – – –“

„Ty taky píšeš!?“

„Vždyť jsem ti říkal: dělám teď rodinné právo. A tam je panečku příběhů! Příběhy; ty mne zajímají. Vlastně i jako vysvětlení všeho. Otevřené a přesné.“

„A tohle bys uměl vysvětlit? – Cikáni; anebo ten tulák? Tak kdo ho teda zabil. Protože si teda myslím, že ten mrtvej byl Vašíček. Ze Satan do Těšan na vlak se jde dvěma cestama, tehdá jako dneska. Po jedné nebo druhé straně Bezínku. Jedna je kolem lomu, tehdy byl ještě blíž řece. Je světlejší a širší, ale bylo by to u lomu zase, je tam dobře vidět, jedí tam auta. Těch však před válkou tolik nebylo. Ale co dělníci? Druhá jde stínem pod Kvíticí, úzká, mokrá, temná. Plno stromů, kde se mohli schovat. Taky to tam klouže – nevím, jak tehdá, ale – prošel jsem si obě – já bych šel tím lomem! Uměl bys to teda vysvětlit? A pak: Co s ním udělali, když ho vokradli!? Možná potom někdo z nich dělal na stavbě, ne všechny jsme stihli poslat do Hodonína do lágru, někteří byli k nepoznání, taky některý cikánky – a ty byly nejhezčí, s těma prej Vašíček, třeba ho vylákala některá, třeba to nakonec byla některá z nich. Ale to je divný: Ta bouda, ta bouda, co jsme do ní lozili, ta kantýna, co v ní byl zahrabanej starej Vašíček, stojí zrovinka na místě, kam chodili lovit von i ten tulák. A já si třeba představuju, někdy i ve snu takhle, že ho tam někde i zabili, že ho tam nechali ve vodě a on se tam převaluje a ryby že z něj obírají maso. Za trest, že jich předtím tolik ulovil. Museli vědět třeba, že tama chodí, že bude mít peníze a zlato do Ameriky, že se ještě naposledy půjde rozloučit. To mně teda vysvětli.“

...a Petr natahuje ruku k Tomášovi a zřetelně štítivě, a tedy jen velmi zlehka drží mezi prsty ušmudlaný, v kůži vázaný černý notes. Sednice se zúžila a sesedla, vzduch zhoustl tak, že jste nad každým svým nadechnutím museli přemýšlet. „To napsal ten tulák asi.“

Od siré šedi stěn, tam u tekoucích vod, pod hládí práh a schod, a pod ním plno ryb. Tak tam mi bývá líp, úbělem vln a žen, jsem celý přemožen – jen zpola ponořen, v sirobu skel a stěn.

„To je to jediný, co nám tu po něm zůstalo. Kromě tý mrtvoly teda. Co na to říkáš?“

Tomáš sbalil zápisník (chopil se jej jako pes morkové kosti) – už jaksi na odchodu z celého tohoto představení, na odchodu jakoby na jinou štaci, v hlavě s rolí, již si mlčky předříkává (pokud to vůbec lze), před očima s představou udiveného publika, když zapomene replikovat šlágvort. Možná se však jenom bál zůstat tu déle: s Petrem, se všemi těmi lidmi kolem. Možná nevěděl, kterak a zda vůbec projde hustou clonou kouře, kouře čpícího nyní už více rozlitým pivem, potem a močí než tabákem. Potom kolem bludiček do hotelu, valetol, rohypnol – a ráno na vlak a rychle k dalšímu rozvodovému stání! Ale ještě před tím, až zhasne, ale ještě pře tím, než usne, chvíli tak pobýt se všemi těmi ztracenými lidmi!

„Tak co? Ten hadrník – anebo cikáni!?“

„Myslím, že ti to vyložím příběhem. Nečekej paragrafy ani rozsudek. Vlastně ani vysvětlení. Zkusím to nějak sepsat. A děkuji ti. Vlastně je to celé –, vlastně to bude moc zajímavá povídka. A poučná. Akorát, víš, ta dálnice měla spojit Breslau a Wien. Nyx pro Čechy. Na jaře, snad začátkem května, tady mám na gymplu, však jsme tam kdysi spolu – – – No, chtějí po mě, abych jim jako bývalý žák přednesl něco o právních úskalích partnerského soužití. Jsem si jist, že ti to do té doby napíšu. Tak kdybys měl čas a chuť…“

Ale to už Petr vykládal komusi jinému, notně ovšem opilému, o tom, jak ho ty svině odvolali ze starostování, ale že Maruška z archívu má teda kapitální vemínka, takový chlíváky snad ani Stračena – – – A říkal to vlastně pro všechny, takže si nikdo nevšiml peněz odložených na nálevním pultu, klobouku s kabátem mizejících z háčku u záchodků, pomalu svíraných černých křídel. Jako by se Tomáš ztratil v hustém oblaku vycházejícím ze dveří, jako by tu nikdy nebyl. Ale nenechme se mýlit a vyčkejme, zdali a jak splní svůj slib.

Než se spolu s ním i Petrem dočkáme jara, můžeme prozradit alespoň to, že se mu následujícího dne ztěžka vstávalo s představou, že bude muset u soudu v Ústí (tedy na druhém konci republiky) hájit klienta, toho darebáka, který ženě a dětem dává tak málo a odstěhoval se od nich k mladší a prachy má zřejmě ulitý na kontě v cizině (však dělá pro cizí firmu, že) a to auto přece taky není jeho. Proč já z té advokacie neodešel úplně? No jo, ale tady nejde o život. Nejde?!? – Vzpomněl si na povídku, která se mu v polospánku začínala rýsovat nejspíše v barvách Reynkových grafik. Můžeme na něj prozradit, že dočasného chlebodárce potom hájil na půl úst a půl mysli? Můžeme dodat, že si do jakéhosi špinavého sešitku napsal: Báseň? Příliš povrchní. On z města. Ona? Kladivo? Sekyra! I žena má sílu. Mercury. Až za hrob? Se non è vero, è bene trovato.

Než tyto šifry vyložíme, povězme, že Tomáš se na vesnu docela těšil. Jednak měl jarní Těšany – město svých rodičů a vzpomínek – rád (ještě raději proto, že jej tam už nepoznávali; a mohl se cítit svobodný), jednak toužil navrátit se zpět do školních škamen, v nichž sice nad míru neprospíval, z nichž si ale odnesl smysl pro vůně věcí: každá ze tříd voněla mu kdysi jinak – zejména laboratoře zdály se dosti výraznými (nevyjímajíc z toho ony jazykové) – a každá z dívek, po nichž tak marně a usilovně toužil. Tyhle návraty byly pro něj vlastně částečným uskutečněním toho, na co kdysi neměl odvahu ani sílu.

Jenomže dnes už bylo vše provázeno smutkem z promarněného času, z věcí unikajících příliš rychle: i vzpomněl si na reliéf antického božstva, který o loňské dovolené spatřil, obdivoval a neúplně chápal v Trogiru. To, že má utíkající Kairos čupřinu sčesánu dopředu, zdálo se mu však proti všem fyzikálním zákonům i proti zkušenosti: jako pravda navždy ubitá symbolem. Dívčí pohlaví rozsvícené kdysi do tmy staré smradlavé barabizny mu už napořád bude připomínat, že obnažená ohanbí jsou jen nedokonalou náhražkou toho, čeho se nám tak strašlivě, smrtelně nedostává – a po čem (marně, napořád marně) toužíme: svlečené bytosti. Pamatoval si, jak byl přítomen trestním kauzám, u nichž šlo o znásilnění, přepadení, ublížení na zdraví. Jak všechno násilí, ponižování, manipulace vznikaly z touhy přivlastnit si jednou a úplně toho druhého. Proniknout jej a cele obsáhnout. Z potřeby pojistit si druhého napořád pak vyrůstaly postmoderní nápodoby pásů cudnosti: napíchnuté mobily, tajné kamery, očipované prádlo, ukradené kalhotky. Z toho všeho mu teď bylo zle, ale ještě více nad tím pociťoval smutek: nad bláhovou marností snažení jen lidského. Jak mohu kohokoli zadržet, jestliže mi uniká mé vlastní tělo: už jenom tím, jak se sklání – k zemi. Jak se mění, takže se po několika dnech nemohu oholit zpaměti – a po měsíci po dvou nepoznávám vlastní tvář…

Snad kdyby se všemu postavil čelem, mohl by – zepředu – svoji příležitost, utíkající čas – chytit za pačesy. Mohl by se z něj konečně i radovat. Mohl by porozumět. Zapomene-li na její klín, najde pak celou ženu? Nebude-li úkorně domýšlet, jak a kde by ji mohl –, rozžije se mu za očima do úplného příběhu? Není cesta od lyrického věku k povídkám jen trapnou, protože zřetelnou, omluvou věkem podmíněné impotence? – přesto je za ni vděčný, neboť vychází vstříc jak rostoucí únavě, tak především zkušenosti profesní (stejně tak i, jak se alespoň domníval, jeho talentu).

Nuže slíbili jsme vysvětlení: vysvětleme tedy, že se jej čtenáři (stejně jako Petrovi) dostane v Tomášově povídce. Pro niž se její pisatel na jaro těšil snad nejvíce. Přestože na Petra pohlížel s jistým despektem, nedokázal zcela z paměti vymazat čtyři roky, po které mu napovídal, psal za něj úkoly a utěšoval jeho holky, které Petr střídal častěji než názory politické. Hovoříme-li o despektu, připomeňme ještě, že právě pochvala, jíž se nám dostane od lidí domněle stojících níže či alespoň jinde, nakonec potěší více, než když nám na rameno poklepe někdo vysoko nad námi. Od nějž pochopení očekáváme jaksi samozřejmě.

Zkusme si tedy představit krásný májový podvečer. Poněkud kýčovitý. Vonící jako holandský kofíšop. Stejně tak omamný. Hospůdka už vystrčila růžky předzahrádek, předzahrádek obsazených milenci ještě nesmělými. Ale naši přátelé – jeden zvědavý, druhý unavený – sedí raději v prázdném a tmícím se lokále. Samozřejmě někde u okna – aby bylo možno čísti. Protože Tomášovi selhává hlas (holky měly na gymplu hezký, šťavnatý; a dalo to fušku: zaujmout, zaflirtovat si, odehnat je – a při tom neurazit). Je to tedy na Petrovi – a je znát, že textu nedůvěřuje, že je zvědavý, že mu dopředu oponuje – že však až příliš chce znát konec:

(Pokud bychom se o několik hodin vrátili zpět v čase, ne však proto, abychom navštívili Tomášovu přednášku pro středoškoláky, které pobavil několika případnými anekdotami, například tou, kterak Moše přistihne Sáru s Icikem in flagranti; pravě: Já se jim divim Icik, já musim, já jsem vod Sáry manžel, ale proč voni!?, ale abychom si zašli proti proudu Švarcavy až na soutok, ocitli bychom se v záplavě barev: žluté, bílé, růžové. Sasanky, dymnivky, orseje. Víte, že orseje mají jedlé listy; dokud se květy nezapálí – a v listech nerozleje jed? Tehdy vám doporučuji popojít kousek k lomu, ve škarpě tam bíle kvetou česnáčky. Nu ano, jméno mají podle vůně. Nenechte se zmýlit jemně nahořklou chutí. Jsou dobré; a léčivé. Ale tři pánové v oblecích, tak podivně se tu vyjímajících, nevědouce po vší té kráse šlapou. Roztahují a zase skládají papíry, rukama mávají jak sosny na Kvítici. To by snad šlo, za kolik by to asi bylo možný, no ale to by se muselo promazat, jo řeku kanálama, ještěže je tu lom, tady to vybagrujeme, hlavně jak dopadnou volby, a přemluv Petra, ať to zase zkusí…! Ani si nevšimli staršího muže, který, skryt za keři, čeká na druhé straně Bezínku, na oné temnější cestě podél Kvítice, až nasednou do velkého černého auta s čekajícím a zívajícím řidičem. Pak pomalu popojde k soutoku, až dolů k běhuté vodě, ukloní se řece a hodí do ní čerstvě natrhanou kytici. A potom – – – jako by se s někým – – – řekou – – – možná s tou kytkou – – – loučil. My ovšem víme, že se jen kradí pokřižoval.)

Když jsem začínal psát, všímal jsem si těch, kteří to uměli lépe. (Pravdou sice je, že, když mi to nešlo, všímal jsem si i chyb těch druhých.) No zkrátka – už dávno mi Karel Čapek poradil, že bude lépe, pokud si nevím rady, jestliže to nebudu přehánět s postavami. Než začnu vypočítávat, co mne nad tou tvojí – – – naší záhadou napadlo, řeknu ti, co mi na ní nesedí. Ti cikáni. Byli? Nebyli? A je to vůbec důležité? Totiž cikány se ohání dneska každý, jen se něco šustne. Asi proto, že jsou tak nepřehlédnutelní. Kdyby to nebylo poněkud nekorektní (nejen od advokáta), napíšu, co jsem zažil s Ferovou bandou. Anebo jo: zastupoval jsem je, veselí kluci to byli, půdy, sklepy, chatky. Romáci. Východňári. A před soudem: „Pán karburátor, tozme neudělali my, to byly ňáky cigáni!“

Cikánů jsme se tedy zbavili. Ale upozornil jsi mne ještě na toho vandráka a jeho zápisník. Ten mne zaujal vlastně nejvíce, protože díky němu už vím, co to asi bylo za trhana. Vlastně ano, trhana; jenomže trochu jinak, než jak jsi to chápal ty. Z té básně jsem si uvědomil, o koho asi šlo – a proč a kde se zápisník našel. Přestože dosud neznám jméno (kamarád z Památníku písemnictví to zkoušel porovnat s rozličnými rukopisy, zatím marně) ani míru vztahu, který je obsažen nejen ve verších. Vím však, proč jej tu pokládali za tuláka a blázna, vím už, proč se mu tak nedařilo s těmi rybami.

Protože je to špatná báseň. Vlastně něco mnohem horšího – mohu-li to jako průměrný právník, a ještě horší pisálek, tvrdit. Špatná báseň dobrého básníka. A ne první – proto ty vytržené listy předtím. Proto ty utržené háčky. Proto připadal místním jako blázen. Tulák? Asi něco hledal. Možná vůbec poslední, závěrečný text nové sbírky. Možná to, co mu scházelo – scházelo ve městě. Brně? Praze?

Vandrák tedy? – ale kdepak! Je to ještě povážlivější: Možná celkem bohatý pan redaktor, s bytem někde v nové zástavbě, ve vilce (jsme v Těšanech u Brna, řekněme tedy:) od Fuchse. Nakladatel ho uhání, čtenáři se zajímají, termíny štvou. Vyjede si na venek. A nepotřebuje, aby ho někdo rušil. Chce zapadnout, chce v klidu psát (třeba ho něco napadne na rybách?!; starej Neumann říkal… Letos prý je všude plno hub, tvrdí Halas – a doporučil mi sanatorium v Těšanech; ale posera Seifert sýčkuje, že bude válka…?). Oblékne se tedy tak, jak předpokládá, že se strojí lidé na vsi. Jenomže Těšany se už mezitím staly městečkem.

Netvrdím, že nemohl zabít. Vzpomínám si, co jsem provedl s počítačem, který mi smazal závěrečnou řeč dlouhého rozvodového stání. Jenom si myslím, že Vašíček mu spíše – asi i mlčky – pomáhal. S těma rybama. Taky mě něco napadlo, ale – – – Jestli teda chodila stará Vašíčková pro ryby za svým mužem? Kolik jí tehdá mohlo být? – pětatřicet, čtyřicet. Prodávala přece nakonec v té kantýně. Něco ji tam tenkrát táhlo. Jenom přemýšlím, co by jí asi takovej nemrcouch básnickej mohl dát!?

To je ono! – pryč s poezií tam, kde mi daleko víc poslouží zkušenost právnická. Vytanulo mi na mysli ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, jakou písničku že jsem si začal broukat, když jsem šel minule od vás z hospody. O tom, že láska zabíjí. Mercury. Budeš to určitě znát taky. No, na tenhle případ to přece nesedí: šlo o pomstu, nebo o peníze? Láska někdy i zabije… Použil jsem svých letitých znalostí; a našel klíč. A nalezl tento příběh:

Léto. Dusno. Bouřka ve vzduchu. V Satanech i jinde. Houby sice rostou, hlavně hřiby, ryby berou, ale – mouchy tolik štípou a ptáci jsou tak divně poplašení a lidi dole v městečku říkali… Nakonec by i sprchnout mohlo. Ale až skopí a zažene kravku. Až přijdou děti z malin. Ještě musí naštípat na podpal. Jo, topit se musí i v létě. A na děckách to hoří a ta drahota teď a ani pomyslet se nechce: prý – válka! Lidi toho někdy napovídají… Ale sem se lekla! – „Františku, kde je táta?“

Pohlédla selka Vašíčková láskyplně unaveně na svého syna. Madlenka s Jarmilkou jsou tedy ještě v lese. A muž? – Vzpomíná si, čím ji kdysi zaujal: tím, jak rozuměl zvířatům. Jak věděl, do jaké půdy co zasadit i zasít. Kde jsou v řece tloušti, kde kapři. A tam, v tůňce na soutoku, bílej a trochu jako prase do růžova, i velkej jako prase aji tak vypadá: kapitální sumec! Uměl se ohánět, vedle nevelkých polností zvládl i práci v městečku: stavěli tam dráhu, otevřeli lom.

Jenomže přišla krída. Vyhazov. Už tě nepotřebujeme, však máte pole, ty se uživíš, ale co maj říkat Franta nebo Karel. Hele, až bude líp, dáme vědět. Jenomže co doma? Pole – už ho nebavilo. Jenom ty ryby! Jak se na ně kdysi těšil – až padne v lomu, tirik dolů k soutoku, už vám to hážu, holky moje. Tady máte. Žerte. Berte.

Cestou z městečka k soutoku stála haluzna. U řeky o samotě bývá zima. Z haluzny se kouří, napít ti dají, a po páté sklence už se ti sklepnice nezdá tak stará, po sedmé tlustá, po deváté… Bylo, nebylo. Kdo ví? Ale peněz doma spíše ubylo. Krků však ne. I co: mají les, zahradu a pole. Žena to zvládne sama, páru má jak ta nová mašina, co teď dýmá Krabatinou, jó ta by mohla vlaky tahat. Však jim donesu ryby…

Když zase v lomu nabírali (proslechlo se, že si Němci vyskakují a kolem hranic že kvůli nim stavíme pevnostě), bylo už na Vašíčka pozdě. Zludračil. Začal ženě krást ze šuplíku. Ženě a dětem. Věděla o tom, ale co mohla!? Zkusím to? – snad mne nevyhodí. K polnostem si přibrala i tuhle dřinu. Ruce jí ztěžkly a ztvrdly. Děti občas ucukly, když je chtěla pohladit. Že se až lekla.

Co na mně ten novej mladej vidí? Cucák. Mámou bych mu mohla – – – Ale co mi to řekl, když jsem šla za mužem pro ty ryby!? – to byla básnička asi nějaká. Né, na to já nejsem. Vždyť tomu ani nerozumím. Mám pět tříd. Ale jak se díval! – kdyby tak muž chtěl. Zase jako dřív. Kdyby nepil. Nechlastal. A povídali ještě, že i – – – Vostudu dělá, aji děckám. Kdyby aspoň chlastal za svý!

Válka že bude!? – že i já budu muset rukovat?? Co mi to říkáte, pane redaktore? – to by mi sebrali i ty ryby, to je to poslední, co mně zbylo. Žena? Děti? Ti si poradí. Líp beze mě. Už sou velký. Skoro. Se obejdou. Válka? – v Americe že nebude? – jsem se vždycky chtěl podívat do světa. Protože tady už. Navíc bez ryb.

Ale dlouhá cesta stojí velké peníze. Kde je vzít, a nepracovat? Možná tam, co vždycky. Ale už jen nepaběrkovat. Předtím si pořádně nalít, a zapomenout. Na všechny ty roky, doteky; na tu hroznou nudu v dvojzápřahu, na tu strašlivou dřinu v lomu, na němou, němou tvář – – – bože můj, kdyby aspoň něco řekla, nadávala… Ona jenom mlčí, mlčí.

„Františku, kde je táta?“ – „Já… Šel kolem Bezínku… Na soutok. Bez udice. Takovou mošnu měl. Pudu za holkama ještě. Na maleny.“ – Bez udice? A mošnu? Aby tak! Vašíčková pádí domů. Bože! – peníze. A prstýnky snubní. A křestní penízky děckám. A – Bože, Bože – medailka po maměnce. Tos ne… Tos nám neměl...!!

A valí se jako vlny a pádí podél vody, bosá, bosá, v jupce jemně podkasané. A běží a nohu za nohou šoupe travou. – Ne, podle lomu ne, tam by se zedřela! – maně zvolila touž cestu jako muž, který ale: nechtěl být nikým spatřen. Proto se pomalu plíživě šourá křovím a šustím. – Nadeběhne mu horem, pod Kvíticí, tady, tady, tudy. A zasekne se do svahu. A dolů. Ha!; uvědomí si, že má pořád v ruce sekyru: Ty sviňo, aji medailku sňe chtěl!!! – a udeří.

Potom dlouze pláče nad ležícím tělem, pomalu vymývá krvácející ránu. Voda Bezínku je černá a kalná, bere krev a vrací tmu. Temná, kalná a mlčenlivá. Břehy kolem jsou měkké, vystlané prvními podzimními květy. Sekerou a rukama rozhrabává, rozestýlá, podestýlá i přikrývá. Ještě předtím z jedné chladné dlaně vytrhne uzlík s penězi, z druhé vyrve medailonek: políbí jej a vloží do záňadří. Rozhrne květiny, zvedne se a odchází. Děti potřebují večeři. Zítra musí na biskupství.

A nevšimla si, že vzadu, kousek nad soutokem na té druhé, kamenité cestě už dlouho stojí zamyšlený muž s ušmudlaným černým zápisníkem.

„To je celý?“

„Ano, víc už mne toho nenapadlo.“

„A to má bejt pravda jako?“

„Milý Petře, mohl jsem tam třeba ještě dodat, že poslední Vašíčkův syn, který se narodil devět měsíců po tom, co tatínek odejel do Ameriky, se nakonec stal významným českým básníkem. A to přesto, že měl v mládí problémy se spolužáky: Pro jeho poněkud tmavší pleť se mu posmívali, že ho táta mámě poslal jako dárek od indiánského náčelníka. Však se taky jako ten náčelník Apačů věru uměl prát! – Ale tím bychom jenom znejistěli čtenáře. TAKHLE je to jasné a zřetelné.

„Tome, jak pro koho, jak pro koho. Mě by třeba zajímalo, jestli ju nakonec vopigloval, ten básník. A když, teda moh i zabít: vražda z vilnosti se tomu říká!?“ – vykřikl Tomáš dost hlasitě na to, aby se kolem oken začali shlukovat oni zatím nesmělí milenci: nyní už méně nesmělí, o to však zaujatější posluchači. „Víš, to by byla prdel, kdyby tak na tom samým místě. No, jak pak postavili tu kantýnu. Vždyť jo, se tam říkalo Na kundě. Taky Na panenství – ale to lidi přeháněli.“

„Já si myslím, že ho přece jenom… Kdyby to nebylo tak blbý slovo, že vlastně ani nepatří do literatury. A vůbec už by ho neměl používat rozvodový právník.“

„Vždyť to říkám! – že ju… Viď! A jeho předtím zabil. Lidi jsou hrozný svině. A všechno nám to pěkně do sebe zapadá a – – –“

„…že ho milovala. Svýho muže! I když ho zabila, i potom. Pracovala přece v lomu. Sílu teda měla. Že by mohla tahat pytle s pískem. I něčím jiným. Nechala se pak najmout na práci na té dálnici. Kvůli dětem; a taky – – – Vidím ji: v noci, dětí spí, se táhne ze Satan až pod Kvítici. Jen Bezínek jí udává cestu. Tady někde to bylo. A kope a hrabe. Rukama to do pytle přendává. Do pytle, který ukradla na stavbě. Holýma rukama. Pohladí. Rovná. Klade. A teď s pytlem na stavbu. A ráno pak: ještě před ostatníma: všechno to zasypat do betonu do základů.“

„Ona? Svýho muže? A proč!? – když už…“

„Protože ho milovala. Jako on řeku. Ryby. No, na hřbitov ho donýst nemohla. Tak kam? Věděla, že tam to měl rád, tam, jedině tam byl ještě chlap. Tam u tekoucích vod… Ale ta básnička je strašnej kýč!“

Jako by se v sále rozsvítilo – to se hosté odvrátili od rozhovoru, kterému přestali rozumět, který je přestal zajímat. Májový večer. Slyšíte, jak vás to pomalu táhne někam, někam – ven? daleko? ne však do hospody. „Ale mohlo to všecko taky být jinak. Já bych třeba sázel na ty cikány!“

„…přemýšlím, co mu asi říkala, když tam potom prodávala válečný párky z pilin a teplý pivo. Jak jí asi bylo – jenom pár centimetrů nad ním.“

„Stejně tam všecko rozvorají, až zase začnou: s tou dálnicí. Hele, musej! – všecko jsem to koupil, pozemky. A na podzim mě zase zvolí starostou. Akorát: kam ty kosti? spálit? co s nima jinýho taky… Jo, pěkně’s to napsal, pěkně. Jenom mi tam chyběli cikáni. Kdy zase přijedeš?

„Pane vrchní, zaplatíme. Platím!!“