Rukopis+

What do you think I am?

Who do you think I am?

You know what? Don’t tell me.

I don’t care.

I am well aware

of what I am.

Před nějakou dobou jsem se zabývala představou, která mi ozřejmila jistý prožitek vlastního neklidu; Představila jsem si, že se nacházím v místnosti, z níž vedlo mnoho dveří. Vybrat si konkrétní dveře nebylo těžké, vstoupila jsem jimi však do další místnosti, kde byly další a pak ještě další dveře.

Renaissance Man, Renaissance Man,

It seems you have a clear plan

Stay here in Europe

the right woman will turn up

Write, paint, study, sculpt and act

In these cultures they will teach you tact

It was our thirteenth birthday and I had to dig her up. That’s how it went – you drove to the field, looked for your number, and started digging. Those who were born in winter had it difficult – the soil was hardened. I was born in spring.

Jak se člověk stane spisovatelem? Způsobů je asi mnoho, ale vždycky se mi zdálo, že nejvyšlapanější cesta k postavení romanopisce je ta...

There is something deafening about the silence of the late night hours. When even the sound of rubber on wet cement fades. The string of light peeking through the cracks of the blinds comes only from the moon now, and even she is tired.

Twisted games and rotten flowers

If I count those wasted hours

leading to the day I met

You blooming in the midst of winter

I pick and pick apart the days

One wave goes forth, the tide falls back

Stávám se Smrtí, ničitelem světů viselo v zářivých neonech nad vchodem klubu Lucifer. Obří písmena osvětlovala velkou část ulice a většina lidí pod nimi jen tak prošla. Echo ale vždycky fascinovala. A i když zrovna nezářila téměř oslepujícím světlem, něco ji nutilo se nad nimi pozastavovat. 

In the wordless darkness of a womb –

The chemical archive of the cutter:

Mr Albert Smith is looking through the spume,

To find hidden islands of the silent mutter.

Hospoda byla čerstvě vymalovaná na oranžovo, módní způsob, jak dát světu najevo, že s jeho blbostí držíme krok. V rohu pod stropem placatá televize, se staženým zvukem na ní běželo vysílání hudebního kanálu.

An in between is what it is. I am an ocean in between two countries, I am the love between two strangers, I am the translator for different languages of grief.

K tomuto pokusu jsem zvolila báseň, která samojediná tvoří cyklus Závěr v mé předchozí sbírce. Má jít o pokus znovupřetvořit báseň v prožitek, rozpitvat tepající, šedohnědý trup zbavený motýlích křídel a barev.

Oh but you could never grasp what I am

You could never taste all the poison that has been spilled on my tongue

By men that came before you

Fear. It was all I could feel in that moment. I wanted to do it for so long, I thought about it for ages, I dreamt about it, and somehow, now that I’m here, I’m not so sure anymore. I always liked to try new sports, to feel the adrenaline rushing in my veins like a landslide.

I was swinging to the beat of my favorite song called a little party never killed nobody by Fergie. It was extremely hot in there, my thighs were sweating in a tight black silk skirt with glitter on it. I thought I would pass out any minute, yet I kept a smile on my face.

Zastav u místa dopadu a div se zajícovu břichu.

Ještě je bílé. Boa zrovna spadlé na zem.

Nechá se větrem čechrat do růžova. Růžičky kůže vykvétají.

Poklekni, dlaně na silnici a zaboř tvář.

This was not their first time, they lived together in the neighborhood, and they were separated from the forest by several houses and one road. After crossing the road, the path into the forest began, and its beginning resembled a very dense park.

Sídlil ve mně takový zvláštní pocit, že do Champagne se jezdí se ženou. Průběžně jsem tak doma s předstihem poukazoval na výjimečnou schopnost synků postarat se o sebe, nežli přišel drsný útok v podobě návrhu společného rajzu.

Po pláži vlny syčí

jako rozpálený olej.

„Coco fresco, coco bello,“

křičí prodavači.

I’m walking outside, ‘cause I wanted to breathe some fresh air. But it’s not fresh. I live in a city of concrete and cigarettes so when I breathe, there’s just a pungent smell of burnt fuel, tobacco and sewerage. I light my own cigarette, because why not, and watch the world around me.

we were babies when we met

i never thought we would meet again

i guess we didn’t have a chance to finish

what we started yet

this time it won’t end in pain?

Above the sink hangs a painting. The pale yellow sky contrasts with a black bull in the fields of withered grass. The bull is looking up with his snout open, barring big yellow teeth towards the white sun peeking from behind a milky mist.

Sonet s názvem Pozdní světlo uveřejnil básník a překladatel anglicky psané poezie Tomáš Fürstenzeller (1970) ve sbírce Objektiv, vydané v roce 2016. O pár stránek dál se v knize nachází báseň Jedna z posledních teplých nocí, která začíná těmito čtyřveršími...

There are always fresh flowers in the cemetery;

Figures parade around with backpacks and cameras, as if death is the main attraction

And yet the silence brings me a strange kind of peace.