Rukopis+

Píšete, že odstavec plný omluv a jarních kytek, který jsem vám poslal v posledním mailu, čtete nyní v mé nové povídce. Prý vás to „zamrzelo“. Musím hned napsat, že je to celé horší.

Od doby, co mu zemřel děda, najít smysl nebylo pro Sebastiana lehké. Jeho děda mu byl maják, každodenní připomínka, že se dá žít s tou jejich posranou diagnózou, že se dá překonat ty těžké roky mládí, najít si práci, najít lásku, uživit rodinu.

Na semináři se mi zatmělo před očima. Houpala jsem se na židli v ponuré učebně a hlavou mi běželo: takže mám jet do Národní galerie, abych se podívala na Zátiší se skleničkama a citronem. A navíc musím odchytit kustoda a zeptat se, co si o tom obrazu myslí. Bezva!

V autě bylo málo místa, špatný vzduch, jelo jich pět. Venkovská silnice lemovaná ovocnými stromy jako by neustále ohlašovala vstup do vsi, který se neukazoval. Stmívalo se, uprostřed polí ležel sníh.

Na hlavní ulici v Orvietu jsem potkal místní paní, jež si nahlas říkala "Žádný lidi. Nejsou tu žádný lidi" a na tváři jí hrál pološílený úsměv. "Bona sera," pozdravili jsme se s pejskařem na opuštěném náměstí v Montepulcianu a usmáli se jeden na druhého.

The shining ocean in your eyes gave her hope.

Such a dangerous thing it was.

Blindfolded by the light she peeked from behind the wall.

Italy as the city of pasta

Italy as the city of fun

Italy as the city you come from

Italy as the city I got addicted to.

Have you ever watched a plum forgotten in a corner of the garden? As a kid, did you ever observe it, day by day, as it slowly faded away? You never told your parents, because you were sure they would take it away from you on the spot, like everything else that lost its perfection.

Když jsem nedávno spolupřekládal Eurípidovu tragédii Médea, vzpomněl jsem si na bulharský Plovdiv. A udělal podle Plovdivu jeden verš!

Třináctkrát o velmi staré básni

Je to obraz zdánlivé beznaděje a smutku jako životního období nebo časového úseku, který není nekonečný. I v něm se cosi rozsvěcuje, i když jen mihotavě. Možná naděje na změnu, na objevení nového. Přesto ale tíseň a nejistota zůstává. Přesto nalezení a radost se kdesi chvěje.

What do you think I am?

Who do you think I am?

You know what? Don’t tell me.

I don’t care.

I am well aware

of what I am.

Před nějakou dobou jsem se zabývala představou, která mi ozřejmila jistý prožitek vlastního neklidu; Představila jsem si, že se nacházím v místnosti, z níž vedlo mnoho dveří. Vybrat si konkrétní dveře nebylo těžké, vstoupila jsem jimi však do další místnosti, kde byly další a pak ještě další dveře.

Předevčírem tak to tu byla vaše kolegyně taková o něco starší než vy a ptala se na to taky no co bych vám řekl no tak máme tu ty skleničky žejo a taky jsme se s kolegyní bavili o tom citrónu že vypadá jako by nebyl vopravdovej…

„Co mě vyhodili ze starostování, dělám šéfa v muzeu. To bys nevěřil… Tam je ti to bezva zašívárna. Takhle v archívu, archivní vínečko, mezi regálama. A když na to, teda když to na mě přijde, však vona se nějaká ta spolu-pracovnice najde.“

Je brzy ráno, autobus zaplněný a venku na chodníky padají téměř uschlé listy. Rámus autobusu je tím jediným, co naplňuje prázdnotu. Prázdnotu, která mezi nimi visí. Dívka a chlapec. Sedí naproti sobě a mlčí.

Každému psaní musí předcházet pocit neobyčejné rozlehlosti, pocit, že je pořád z čeho brát, protože zřídlo je pro tuto chvíli nevyčerpatelné.

It is so dark in the room. My neighbor on the adjacent bed has been asleep for a while, he went to bed while I was still in the bathroom. We share a room in the dormitory, so we’ve got used to each other’s schedules. Someone goes to bed earlier while the other sits with their homework.

V noci se zvedly větry,

nad domy listy zavířily,

psy vyli, vlci větřili,

za letu výři zavařili

Ona je jako tralala šalala.

„JŮŮŮ ÁR D DENCINK KVÍN, JANG END SVÍÍÍÍÍT“ z plných plic ženy vychází.

A k ní přitančí zezadu týpek. Je to její bejvalej. Ona to neví. On to taky neví. My to víme.

Přijeď,

vážky jsou tu velký jako netopýři

a kapradí jak uši afrických slonů,

jsou tu z něho patra koberců,

mohl by sis na ně lehnout a třeba spát.

Plán byl, že editorial tentokrát bude o olivovnících, které se v podhůří romagnolských Apenin – přesněji na kopcích Valbegy nad městečkem Dovadola – letos sklízejí až po Dušičkách, protože pořád prší.

V sedm ráno jsem vyjel do Itálie a ještě ve tři odpoledne se plácal po Budějovicích – takové je realita mrzkého života obchodníka s vínem. Postupné meteorologické vyhnusování dosáhlo maxima na zachumeleném Brenneru. O to sladší byla snídaně u Gardy.

Oh but you could never grasp what I am

You could never taste all the poison that has been spilled on my tongue

By men that came before you

Fear. It was all I could feel in that moment. I wanted to do it for so long, I thought about it for ages, I dreamt about it, and somehow, now that I’m here, I’m not so sure anymore. I always liked to try new sports, to feel the adrenaline rushing in my veins like a landslide.