Rukopis+

Každému psaní musí předcházet pocit neobyčejné rozlehlosti, pocit, že je pořád z čeho brát, protože zřídlo je pro tuto chvíli nevyčerpatelné.

Baví mě vylévat lidi z břehů a protrhávat jim hráze.

V literatuře jsou anomálie ambra, kdežto v životě jen bezcenné vývržky.

Psaní se musí spustit – třeba jako rýma.

Texty jsou urničky na přestálé zkušenosti, a knihy kolumbária.

Jsou verše psané na vodu a verše vysmrkané do dlaní.

Moje fantazie vyrůstá z optických klamů, z přeslechnutí, z nepochopení, nedorozumění a vůbec z alogických omylů, které domyslím a rozvinu, místo abych je uvedla na správnou míru nebo je zahodila. Je přilípnutá ke skutečnosti jako vilejš k vraku.

Pro psaní je nepříznivé jakékoli uvelebování.

Stát se spisovatelem, je jednou z mála možností, jak předejít tomu, aby se vás ptali na věci,

o kterých nic nevíte.

Spisovatel vede napínavý život mezi poctěností a zavržeností.

Psaní je krom jiného také vydělování. Z přítomného bytí se vyděluji a vsazuji se do niky proměnlivého bytí.

Ke stěžejní výbavě spisovatele – kromě talentu a trpělivosti – patří umění nenechat se vyrušit.

Stržená pozornost je jako stržená laň. Levný příměr, ale mrtvolnost a nenávratnost stejná.

Psaní velí odolávat lidem, a přitom je neztrácet ze zřetele.

Spisovatel se převtěluje za života a provádí archeologický výzkum duše. S každým, s kým se setká a o němž přemýšlí, chvíli zkusmo žije jeho život.

Spisovatel obvykle silně touží prožívat paralelní životy, aniž by měl dostatek vůle a energie je vést.

Součástí výbavy spisovatele je cokoliv, co se mu přihodí – třeba i do dvířek auta bolestivě přiskřípnuté prsty. Přiskřípnuté prsty si uloží do stolu (pokud nějaký má) nebo s nimi neustále cestuje, nosí je po kapsách, po kabelkách nebo v kufru, aby je mohl ve vhodný okamžik vrazit nebo nasypat do textu a úpornou bolest říznutou zahanbením škodolibě zpřítomnit.

Na zvýšené atraktivitě mrtvých (zvláště dlouho mrtvých) spisovatelů má lví podíl zejména nedohledatelnost či obtížná dohledatelnost jejich literárních předobrazů.  

Spisovatel musí mít hrb a velký zadek, aby všem bylo jasné, že své texty poctivě a zodpovědně vyseděl a vyhrbil.

Spisovatel musí myslet především na čtenáře různých očních vad, pro něž je čtení obrovskou námahou. Největší přečin spisovatele je, když úporně mžourající čtenář tuto námahu pokládá za zbytečně vynaloženou.

Literatura je útočištěm pro slova, která nemohou být vyřčena ve skutečnosti.

Nosný literární nápad musí být lumčík. Naklade do autora-hostitele vajíčka budoucího textu a larvičkami jej vyžírá zevnitř. Když je autor dokonale vyžraný a padá k zemi jako prázdná schránka, kterou odfoukne i sebemenší vánek, text je pravděpodobně dospělcem a může samostatně, bez autora, žít.

Při psaní se uvolňují endorfiny jako u porodu, sportu a sexu, takže po úspěšném psaní snadno zapomeneme na celé to martyrium, kdy začaly stahy a celé se to spustilo.

Psaní bývá nachumláno kolem spaní; v záhybech povlečení, v pyžamu či noční košili, pod polštářem. Musí se před spaním či po spaní vyšťourat, aby netlačilo a nebudilo.

Mezi kvalitou toho, co kdo čte a kvalitou toho, co kdo píše, obvykle nebývá přímá úměra.

Svrchní vrstva je vždycky vrstva fráze.

Kdo má úctu k životu, nemůže psát mainstream!

Skvělá literatura způsobuje také to, že se stydíme za své lidství.

Psaní není nic jiného, než zachycování představ a obrazů, které nás pronásledují.

Povídka je návštěva, krátká, ale intenzivní. Román je soužití, které má dovoleno chvílemi unavovat.

Na román je třeba myslet jako na maloměsto, kde se všichni znají a mohou se přirozeně potkávat. Román odehrávající se ve velkoměstě tedy stejně vychází z modelu maloměsta. Nesmí být ovšem maloměstský. To nesmí žádný pořádný text.

Nemůžeme vést dobrodružný život, protože bychom si namočili notýsky.

Je popsaný papír těžší než nepopsaný?

Nezapomeň, že se ti ještě umí zdát o koních a rajkách.

Kdybychom si plnili sny, o čem bychom psali?

Podstatné je, aby v nás cosi jemného zůstalo až do smrti.