Rukopis+

It has been a long day when a lone cloaked stranger walks into a pub and takes a seat by the bar. The pub goes silent as a grave for a moment before it erupts back into its usual chaos of laughter and chatter.

Plány na jubilejní třicátý book club v městečku D., který měl navíc otevřít další úspěšnou sezonu s knihami a živými spisovateli a členkám připomenout zaplacení klubového příspěvku, byly velkolepé.

Oddělení periferní části od celku

čili amputace

Proklepávání pahýlu prsty

Léčba fantomových bolestí

pomocí analgetik

antidepresiv

a neúčinné stimulace

Mám strach, že tento víkend

odletí v celých hejnech

to skromné léto bez moře.

Jděte ven. Les, park, plácek se dvěma stromy, okreska se škarpami a stromy. Poslouchejte hlasy ptáků, zvuky aut, pil, vlaku. Všechny zvuky. Zapisujte si je. Ale ne slovy. Každý zvuk zapište čarou, znakem, znamením, grafickým prvkem. Vytvořte zvukovou grafickou partituru např. jedné hodiny.

V kómatu jsem se jmenovala Kirstin. To jméno jsem nikdy předtím neslyšela. Vzbudila jsem se a vedle mě ležel neznámý muž. Řekl: „Dobré ráno, Kirstin.“ To jméno znělo seversky, připomnělo mi obal knihy, která měla v názvu slovo dóttir.

Spisovatel nečeká jen na problém nebo na otázku, musí mít trpělivost počkat, až k němu přijdou jeho postavy. Je to dávno, počátkem sedmdesátých let, kdy autorka, tedy já v přestrojení za spisovatelku, ztratila práci, jméno a málem i muže.

Každodennost není fenomén, ale idea.

Převládající pocit: Jsem z jakési ex post generace. Konec byl naším počátkem.

Víno v literatuře hraje hned dvojí roli. Je aktérem v mnoha podobách – spouštěčem jednání, rekvizitou charakterizující postavy (John Falstaff), dobu (Velký Gatsby, Pláň Tortilla) a stává se i středobodem, kolem nějž se vine zápletka (Sud Amontilladského).

„Švestka zasraná!“ ulevil si Michal a praštil berlí do kmene stromu. Z větve se utrhla švestka a spadla rovnou do kafe. Kafe vystříklo na otevřenou Bibli.

„Ten strom za to nemůže,“ namítla Maruška, usazená v zahradním křesílku ze zeleného plastu.

Psaní vyžaduje místo a čas. Místa nemusí být mnoho, času ano. Tvůrčí činnost začíná vytvářením podmínek k tvůrčí činnosti. Stůl je nezbytný, okno pomáhá.

Chtěl bych vést skrytý život paježury

snést jediné vejce a vylíhlé mládě pak nosit ve vaku

a v horských vlhkých lesích Nové Guinei

citlivým rypcem za nocí rýpat ponravy a jiné

Leží na zádech

vlasy má na hlavě

postel je modrá

přísahám

Pohyby volavky jsou nečekané, ale ladné. Vypadají propočítaně. Ustupuje pomalu dozadu, ale hlavu nechává na stejném místě. Prodlužuje tak krk a celé tělo – jako kdyby byla přikurtovaná ke skřipci.

Slunce už svítilo a ohřívalo břehy a hladové volavky pomalu stoupaly k vrcholkům strání.

Plaval jsem.

A potom jsem je spatřil.

Ne, zkrátka ne. Dopoledne jsem se ještě vcelku elegantně klouzal krajinou kolem městečka Malaucene. Po bagetové polední přestávce mě neklidná mysl vyhnala na kolo znovu.

Môže nejakého Čecha, Maďara, alebo dobre, tak Francúza, zaujímať svet za drevenou bránou pri spadnutom dome, v hlinenej pivnici?

Jako by plály

bledé ohýnky v řece.

Čím přiložit,

aby hořely dál?

Sladký odér kvasícího moštu se line ze sklepů pitoreskních hrázděných domů a na ulici se mísí s ranní vůní křupavých baget. Ráno v Alsasku. Pár hodin nato už s Michaelem Wolfem ochutnáváme burčící vína z tanků.

Na stejnou melodii zpívají písně svatební, pohřební, taneční i sousedské.

Tenkrát ovládla moje slova jakási mrtvolná bledost – a já dobře věděla, že jsou bledá.

Na břehu řeky hejno bílých hus

ve slunci června leží jako sníh.

V zelené trávě smaragdový trus

voní jak líh. A zdálky mává jih!

Nejlépe rostu na ohni.

V létě potřebuju tmu.

V létě nepotřebuju den.

Z podpaží mi vyrůstají květy.

Teplý mach sála zem,

údolie prestreté na stole.

Šum hmyzu –

opak interiéru.

Nárazy len do vzduchu –

ponúknuté prejavy.

I při překládání poezie platí translatologická zásada funkčnosti – jde o to, vyvolat překladem celkový účinek co možná nejvíce se blížící účinku originálu.