Rukopis+

Každodennost není fenomén, ale idea.

Převládající pocit: Jsem z jakési ex post generace. Konec byl naším počátkem.

Víno v literatuře hraje hned dvojí roli. Je aktérem v mnoha podobách – spouštěčem jednání, rekvizitou charakterizující postavy (John Falstaff), dobu (Velký Gatsby, Pláň Tortilla) a stává se i středobodem, kolem nějž se vine zápletka (Sud Amontilladského).

„Švestka zasraná!“ ulevil si Michal a praštil berlí do kmene stromu. Z větve se utrhla švestka a spadla rovnou do kafe. Kafe vystříklo na otevřenou Bibli.

„Ten strom za to nemůže,“ namítla Maruška, usazená v zahradním křesílku ze zeleného plastu.

Psaní vyžaduje místo a čas. Místa nemusí být mnoho, času ano. Tvůrčí činnost začíná vytvářením podmínek k tvůrčí činnosti. Stůl je nezbytný, okno pomáhá.

Chtěl bych vést skrytý život paježury

snést jediné vejce a vylíhlé mládě pak nosit ve vaku

a v horských vlhkých lesích Nové Guinei

citlivým rypcem za nocí rýpat ponravy a jiné

Člověka vždy potěší, když najde nějakou nevýznamnou souvislost mezi autory, které má rád. Tak například Albert Camus a Vladimir Nabokov. Co mají společného? Jasně, téměř nic. 

Miloval ženy a v milovaní žien videl zmysel života. Niekedy ženy nenávidel a vtedy miloval alkohol a v milovaní alkoholu videl zmysel života tiež. Ale najviac miloval, keď pod vplyvom milovaného alkoholu miloval ženy. Aj práve teraz, sedí v krčme a díva sa na všetky krásne ženy sveta.

Časopis Rukopis plus je do velké míry pokračováním časopisu Rukopis, který vycházel na Literární akademii (Soukromé vysoké škole Josefa Škvoreckého) v letech 2006–2009.

Být borovicí

měřila bych už osm metrů,

mám štěstí.

Na počátku stála nová situace a starý, už zapomenutý záznam v diáři. Situace, předcházející „objevení“ záznamu, nespočívala v ničem banálnějším nežli v umístění krmítka na parapet okna pokoje.

Na stejnou melodii zpívají písně svatební, pohřební, taneční i sousedské.

Tenkrát ovládla moje slova jakási mrtvolná bledost – a já dobře věděla, že jsou bledá.

Na břehu řeky hejno bílých hus

ve slunci června leží jako sníh.

V zelené trávě smaragdový trus

voní jak líh. A zdálky mává jih!

Nejlépe rostu na ohni.

V létě potřebuju tmu.

V létě nepotřebuju den.

Z podpaží mi vyrůstají květy.

Teplý mach sála zem,

údolie prestreté na stole.

Šum hmyzu –

opak interiéru.

Nárazy len do vzduchu –

ponúknuté prejavy.

I při překládání poezie platí translatologická zásada funkčnosti – jde o to, vyvolat překladem celkový účinek co možná nejvíce se blížící účinku originálu.

Pevně věřím tomu, že když si přečtete knížku, kterou stojí za to číst, jakýmsi záhadným způsobem do vás pronikne, ukáže vám netušený směr a změní vás tak, že už nikdy nebudete jako předtím.

Na počátku bylo pracovní setkání v pražském Goethe institutu, které předcházelo celoročnímu cyklu autorských čtení německých a českých básníků.

K myšlence vědomého psaní mě přivedla zkušenost s vlastní tvorbou.

Má první knížka Hnízda byla možná až příliš silná. Byla vychrlena tak živelně, že jsem si od ní musela vytvořit odstup.

Mohu-li si vybrat,

ležel bych raději svázaný

jako jarní cibulky

na trhu.