top of page

12. 12. 2020

Rukopis+ 3

Psaní o psaní

Záblesky

Julia Hartwigová

Na stejnou melodii zpívají písně svatební, pohřební, taneční i sousedské.




Tenkrát ovládla moje slova jakási mrtvolná bledost – a já dobře věděla, že jsou bledá.




Také v tom tkví velký zázrak a velké tajemství dobré poezie, že může být téměř doslova o ničem. Allan Tate




Máme tři čtvrtiny stejných genů jako octomilka.




Metafora nebo obraz, na jehož počátku stojí omyl: u Maxe Jacoba najdeme báseň v próze, ve které básník – domnívaje se, že má před sebou žebračku – obdarovává almužnou poštovní schránku.

Něco podobného jsem zažila jednou večer v Paříži. Dívala jsem se oknem na hubenou dívku s balíčkem v ruce, která postávala na rohu ulice. Teprve po několika hodinách – když jsem zjistila, že dívka se nehýbe z místa – jsem pochopila, že to není dívka, ale parkovací automat.




Jaký jsi, tak i vidíš. Czeslaw Miłosz




Spleť stromů hlídá vodu jak starobylý zámek a všechno je, protože je – a ne proto, že ty jsi, ne proto, aby ses tím těšil.




Pták ví, že v sobě nosí smrt – a zpívá.




Poslouchejte, jak ozvěna zpívá svou vítěznou píseň.




Jednoduchost a něha.

A milostná citlivost oka.




Ten nejurputnější stylista, jakým byl Gustav Flaubert, vyznal, že nejryzejším uměním by byla kniha pojednávající o Ničem.

A trávil nad psaním noci a dny.




Ve svém Americkém deníku (1980) jsem psala o birdwatchers, pozorovatelích ptáků, kteří se jednoho dne objevili nad zátokou na Long Island, kde jsme tehdy bydleli.

Když jsem to zaznamenávala, neměla jsem vůbec ponětí o tom, že dnes se až sedmdesát milionů Američanů považuje za pozorovatele ptáků. V The New York Review of Books k tomu připomínají, že tahle záliba je poměrně mladá, že se rozšířila až ve dvacátém století. Před tím se ptáci stříleli ve velkém, patřilo to k vánočním zvykům, střílelo se po každém opeřenci, který se objevil ve vzduchu; něco na způsob závodu: kdo zastřelí víc.

Významný ornitolog Frank Chapman razil heslo: Nezabíjejte ptáky – počítejte je! Heslo se ujalo a dodnes jsou v Americe tisíce lidí, kteří počítají ptáky kolem sebe.




Ptáci jsou už netrpěliví. Chtějí se milovat.

Ty holé stromy urážejí jejich skromnost.




Ukrytý v zeleni zpívá neviditelný pták.

To strom mu svěřil svůj hlas; předem souhlasil, že stařec promluví hlasem dítěte.




Velká díla mě uchvátila, ale skici roznítily moji obraznost.




Poslouchejte, jak ozvěna zpívá svou vítěznou píseň.

Už nemá toho, kdo zpíval.

Z polského originálu (Julia Hartwig, Trzecie błyski. Wydawnictwo Sic!, Warszawa 2008) přeložil Petr Borkovec.

Julia Hartwigová, 1921–2017. Polská básnířka, prozaička, překladatelka. Jedna ze zásadních osobností polské poezie vůbec.

bottom of page