Na stejnou melodii zpívají písně svatební, pohřební, taneční i sousedské.
Tenkrát ovládla moje slova jakási mrtvolná bledost – a já dobře věděla, že jsou bledá.
Také v tom tkví velký zázrak a velké tajemství dobré poezie, že může být téměř doslova o ničem. Allan Tate
Máme tři čtvrtiny stejných genů jako octomilka.
Metafora nebo obraz, na jehož počátku stojí omyl: u Maxe Jacoba najdeme báseň v próze, ve které básník – domnívaje se, že má před sebou žebračku – obdarovává almužnou poštovní schránku.
Něco podobného jsem zažila jednou večer v Paříži. Dívala jsem se oknem na hubenou dívku s balíčkem v ruce, která postávala na rohu ulice. Teprve po několika hodinách – když jsem zjistila, že dívka se nehýbe z místa – jsem pochopila, že to není dívka, ale parkovací automat.
Jaký jsi, tak i vidíš. Czeslaw Miłosz
Spleť stromů hlídá vodu jak starobylý zámek a všechno je, protože je – a ne proto, že ty jsi, ne proto, aby ses tím těšil.
Pták ví, že v sobě nosí smrt – a zpívá.
Poslouchejte, jak ozvěna zpívá svou vítěznou píseň.
Jednoduchost a něha.
A milostná citlivost oka.
Ten nejurputnější stylista, jakým byl Gustav Flaubert, vyznal, že nejryzejším uměním by byla kniha pojednávající o Ničem.
A trávil nad psaním noci a dny.
Ve svém Americkém deníku (1980) jsem psala o birdwatchers, pozorovatelích ptáků, kteří se jednoho dne objevili nad zátokou na Long Island, kde jsme tehdy bydleli.
Když jsem to zaznamenávala, neměla jsem vůbec ponětí o tom, že dnes se až sedmdesát milionů Američanů považuje za pozorovatele ptáků. V The New York Review of Books k tomu připomínají, že tahle záliba je poměrně mladá, že se rozšířila až ve dvacátém století. Před tím se ptáci stříleli ve velkém, patřilo to k vánočním zvykům, střílelo se po každém opeřenci, který se objevil ve vzduchu; něco na způsob závodu: kdo zastřelí víc.
Významný ornitolog Frank Chapman razil heslo: Nezabíjejte ptáky – počítejte je! Heslo se ujalo a dodnes jsou v Americe tisíce lidí, kteří počítají ptáky kolem sebe.
Ptáci jsou už netrpěliví. Chtějí se milovat.
Ty holé stromy urážejí jejich skromnost.
Ukrytý v zeleni zpívá neviditelný pták.
To strom mu svěřil svůj hlas; předem souhlasil, že stařec promluví hlasem dítěte.
Velká díla mě uchvátila, ale skici roznítily moji obraznost.
Poslouchejte, jak ozvěna zpívá svou vítěznou píseň.
Už nemá toho, kdo zpíval.
Z polského originálu (Julia Hartwig, Trzecie błyski. Wydawnictwo Sic!, Warszawa 2008) přeložil Petr Borkovec.
Julia Hartwigová, 1921–2017. Polská básnířka, prozaička, překladatelka. Jedna ze zásadních osobností polské poezie vůbec.
