Rukopis+

Konec velkých prázdnin

Mám strach, že tento víkend

odletí v celých hejnech

to skromné léto bez moře.

…

Nové křivdy starých známých

ve voliérách hospod. Jsem

mistr úniku a krotký tulák.

Kdosi se zasměje,

majitel zubů.

Je 186. den války

a déšť kane do zahrad.

Pozdravím trávu,

strom mrzák v pouzdrové sukni.

Emaily nechám bez odpovědi.

Pomyslím na partyzánku

z Ivano-Frankivsku.

Pes zaštěká,

Florenc obloukem.

Devátý den bez cigarety.

Tak dlouho padá kovadlina

na dno Tartaru.

Soused na dvorku griluje.

Jen pro nás Čechy.

Moc jich nepřišlo.

Už tak byl k nesnesení.

Říkáš, že se pletu,

a kéž bys měla pravdu.

V tichu kytary

se není čeho bát.

Jen déšť kane do zahrad.

Padá a neustane.

Nic než hoří a samá voda.

Týž refrén prázdnin.

Dnes večer bych šel tančit

V půlce zápasu přišel déšť.

Teď už gól nepadne.

Ale odejít není kam.

V Libanonu v létě neprší.

Že jsem si bral ty nové boty.

Jako kluk jsem fotbal v dešti miloval.

Skluzy a kapky za míčem jako ohon komety.

Jen se nesměl moc nacucat.

Potom dvě hodiny mlčení s otcem v autě

cestou ze zápasu.

To nejlepší z Petra Nováka, pak Brontosauři.

Dárek k Vánocům.

V novém Fordu Mondeo se mi dělá špatně,

číst se nedá.

To auto jsme koupili za peníze z restituce.

Kus políčka kdesi v Nehvizdech u Prahy,

kus políčka, kam tehdy spadnul

Gabčík s Kubišem.

Podvodníci

Trvá to už tři dny.

Vlastně nevím, odkud se vynořilo

to zvláštní jméno Běla.

Žádnou neznám.

Jen si matně vzpomínám, jak po prázdninách,

nastoupili jsme zrovna do osmičky,

se kluci chlubili, že v lese u železničního mostu

byli s nějakou Bělou, a ta se od nich nechala líbat.

Bydlela prý u Kaolínky

a chodila na první základku.

Scházeli se tam s ní

a s dcerou školníka

celý ten podzim až do zimy.

A já u jejich vyprávění o přestávkách

prožíval nesnesitelnou dříve nepoznanou bolest.

Bolest v útrobách, chtělo by se říct.

Dlouho jsem večer civěl na strop palandy

a myslel na Bělu, kterou jsem nikdy neviděl

a nikdy víc o ní neslyšel.

Koho asi líbala, když ji omrzeli

kluci z naší třídy?

Kde život náš

Horké odpoledne bez větru,

natož stříbrného.

Koupit, vyzvednout, zavolat.

Zrušená schůzka. Co teď?

Ušmudlaný park sevřený rameny magistrály.

Jedno míří k severu, druhé k jihu.

Tam, kam všichni kráčíme,

jak říkají Lakotové z Velkých plání.

Odpoledne zatavené v jantaru

ve městě bez studní.

Velký černý brouk mi v letu zavadí o ucho

a já se instinktivně oženu,

bohužel moc prudce.

Na rozbité dlažební kostce prorostlé plevelem.

Nehýbe se.

Hodinu a půl trnu, že jsem ho zabil,

jen tu a tam odhlédnu – a pak.

Jak mi to mohlo uniknout?

Byl pryč.

Něco velkého černého se ve mně hnulo

a chtělo ti vyznat lásku.

Vedle tebe

Těšil se na ten víkend několik týdnů.

Konečně sám.

Ráno půmaraton podél řeky.

Vyběhne brzy, ať je u toho,

až se začne zvedat mlha

a z ní se vynoří osmiveslice.

Zkusí ji předběhnout.

A pak už jen knihy.

Po letech se vrhá

na Cortazárovu povídku

Lehla jste si vedle tebe.

Stejné jiskřivé uhranutí jako kdysi.

Na poslední straně tužkou

jeho vlastní text.

S každou další víkendovou známostí

se okrádám o čas

strávený se svou budoucí ženou

která už mezitím

kdesi

nejspíš také trochu stárne

Do smrti mi nezapomene

to jak dlouho jsem ji nechal čekat

Okamžitě se mu vybaví to léto po promoci,

blížící se sedmadvacáté narozeniny.

Letos mu bude čtyřicet.

A žena?