Rukopis+

It had been at least a couple of months since we last talked. So, when I heard my phone buzzing, I was surprised to find a text from her. It wasn’t like the texts she usually sends me, either. No “hey” or even a “are you free today?”

Když mi zazvoní telefon a já se podívám, že mi volá táta tak to skoro vždy znamená nějaké informace co kde běhá po revíru. Né jinak tomu bylo i minulý týden. S nadšením mi volá a říká: Jindřichu 2x jsem viděl dost dobrýho daňka tak koukej přijet!

it is truly evil how the patriarchy weaponised aging

and by measuring a woman’s

worth by her beauty

and her beauty by her worth

essentially ensured that even

the most powerful of women

will lose that power in time.

It has been a long day when a lone cloaked stranger walks into a pub and takes a seat by the bar. The pub goes silent as a grave for a moment before it erupts back into its usual chaos of laughter and chatter.

Plány na jubilejní třicátý book club v městečku D., který měl navíc otevřít další úspěšnou sezonu s knihami a živými spisovateli a členkám připomenout zaplacení klubového příspěvku, byly velkolepé.

Oddělení periferní části od celku

čili amputace

Proklepávání pahýlu prsty

Léčba fantomových bolestí

pomocí analgetik

antidepresiv

a neúčinné stimulace

Mám strach, že tento víkend

odletí v celých hejnech

to skromné léto bez moře.

Jděte ven. Les, park, plácek se dvěma stromy, okreska se škarpami a stromy. Poslouchejte hlasy ptáků, zvuky aut, pil, vlaku. Všechny zvuky. Zapisujte si je. Ale ne slovy. Každý zvuk zapište čarou, znakem, znamením, grafickým prvkem. Vytvořte zvukovou grafickou partituru např. jedné hodiny.

V kómatu jsem se jmenovala Kirstin. To jméno jsem nikdy předtím neslyšela. Vzbudila jsem se a vedle mě ležel neznámý muž. Řekl: „Dobré ráno, Kirstin.“ To jméno znělo seversky, připomnělo mi obal knihy, která měla v názvu slovo dóttir.

Spisovatel nečeká jen na problém nebo na otázku, musí mít trpělivost počkat, až k němu přijdou jeho postavy. Je to dávno, počátkem sedmdesátých let, kdy autorka, tedy já v přestrojení za spisovatelku, ztratila práci, jméno a málem i muže.

Každodennost není fenomén, ale idea.

Převládající pocit: Jsem z jakési ex post generace. Konec byl naším počátkem.

Víno v literatuře hraje hned dvojí roli. Je aktérem v mnoha podobách – spouštěčem jednání, rekvizitou charakterizující postavy (John Falstaff), dobu (Velký Gatsby, Pláň Tortilla) a stává se i středobodem, kolem nějž se vine zápletka (Sud Amontilladského).

Průběh chůze se podobá průběhu básně. Při chůzi ke mně proudí obrazy a mysl spontánně vyplavuje věty a slova. Jít městem je stejné jako psát báseň. Toto je krátká báseň, jedna z mých každodenních procházek po blízkém parku.

Jsem člověk, který se se svými nenaplněnými (a z velké části nejspíš nenaplnitelnými) literárními ambicemi potýká nesnadno; na nějaký oficiální kurz tvůrčího psaní bych kvůli tomu rozhodně nešla, mívám dokonce i potíž s tím, když mám před pár lidmi přečíst, co jsem napsala.

Mariam hauled her aching body onto the beach, the burn of salt water prickling in her nose, and thought of only three things. First, this island would have been the ideal place to plunder, were she in possession of a proper ship. Second, she would do anything for a change of clothes and a warm fire.

Leží na zádech

vlasy má na hlavě

postel je modrá

přísahám

Pohyby volavky jsou nečekané, ale ladné. Vypadají propočítaně. Ustupuje pomalu dozadu, ale hlavu nechává na stejném místě. Prodlužuje tak krk a celé tělo – jako kdyby byla přikurtovaná ke skřipci.

Slunce už svítilo a ohřívalo břehy a hladové volavky pomalu stoupaly k vrcholkům strání.

Plaval jsem.

A potom jsem je spatřil.

Ne, zkrátka ne. Dopoledne jsem se ještě vcelku elegantně klouzal krajinou kolem městečka Malaucene. Po bagetové polední přestávce mě neklidná mysl vyhnala na kolo znovu.

Môže nejakého Čecha, Maďara, alebo dobre, tak Francúza, zaujímať svet za drevenou bránou pri spadnutom dome, v hlinenej pivnici?

Jako by plály

bledé ohýnky v řece.

Čím přiložit,

aby hořely dál?

Sladký odér kvasícího moštu se line ze sklepů pitoreskních hrázděných domů a na ulici se mísí s ranní vůní křupavých baget. Ráno v Alsasku. Pár hodin nato už s Michaelem Wolfem ochutnáváme burčící vína z tanků.

Na stejnou melodii zpívají písně svatební, pohřební, taneční i sousedské.

Tenkrát ovládla moje slova jakási mrtvolná bledost – a já dobře věděla, že jsou bledá.

Na břehu řeky hejno bílých hus

ve slunci června leží jako sníh.

V zelené trávě smaragdový trus

voní jak líh. A zdálky mává jih!