Rukopis+

V kómatu jsem se jmenovala Kirstin. To jméno jsem nikdy předtím neslyšela. Vzbudila jsem se a vedle mě ležel neznámý muž. Řekl: „Dobré ráno, Kirstin.“ To jméno znělo seversky, připomnělo mi obal knihy, která měla v názvu slovo dóttir.

Na břehu řeky hejno bílých hus

ve slunci června leží jako sníh.

V zelené trávě smaragdový trus

voní jak líh. A zdálky mává jih!

Nejlépe rostu na ohni.

V létě potřebuju tmu.

V létě nepotřebuju den.

Z podpaží mi vyrůstají květy.

Chtěl bych vést skrytý život paježury

snést jediné vejce a vylíhlé mládě pak nosit ve vaku

a v horských vlhkých lesích Nové Guinei

citlivým rypcem za nocí rýpat ponravy a jiné

Být borovicí

měřila bych už osm metrů,

mám štěstí.

Jako by plály

bledé ohýnky v řece.

Čím přiložit,

aby hořely dál?

„Švestka zasraná!“ ulevil si Michal a praštil berlí do kmene stromu. Z větve se utrhla švestka a spadla rovnou do kafe. Kafe vystříklo na otevřenou Bibli.

„Ten strom za to nemůže,“ namítla Maruška, usazená v zahradním křesílku ze zeleného plastu.

Teplý mach sála zem,

údolie prestreté na stole.

Šum hmyzu –

opak interiéru.

Nárazy len do vzduchu –

ponúknuté prejavy.

Miloval ženy a v milovaní žien videl zmysel života. Niekedy ženy nenávidel a vtedy miloval alkohol a v milovaní alkoholu videl zmysel života tiež. Ale najviac miloval, keď pod vplyvom milovaného alkoholu miloval ženy. Aj práve teraz, sedí v krčme a díva sa na všetky krásne ženy sveta.

Mohu-li si vybrat,

ležel bych raději svázaný

jako jarní cibulky

na trhu.