Nusle

Co je na tom špatného? – Už zase procházím kolem bytovky, kde se, dnes zrovna v pořádně silném větru, staví celé nové patro, nad ním půdní byt a střecha. Dělníci už asi práci dokončují, protože na jednom z posledních kolmojdoucích neseříznutých trámů, který hloupě trčí u komína a převyšuje ho, uvadá přidrátovaná metla, jaká přece vždycky oznamuje zdárný konec stavby. Ale okna přístavby nejsou prozatím zasazena, kvádry a cihly nových zdí čekají na omítnutí a střecha doposud zůstává úplně odkrytá, nejenom bez tašek, ale i bez latí. Mezi nahými těly trámů, jejichž bělost chvílemi úplně splývá s neklidným svícením slunce, které od rána pálí do mraků a větru, pleskají a blýskají plachty. Co je na tom špatného, že chci, aby ses, čtenáři, díval jako já? Že tímhle směrem napínám všechny síly? Vítr plachty odpíná, ačkoli někteří z dělníků, zdá se, nemají v této chvíli na starosti nic jiného než drátování okrajů igelitových plachet k trámům a jejich sešívačky vytrvale cvakají ze střechy dolů, přes nové měděné okapy a okapové svody, které – ačkoli se to nezdá ani trochu pravděpodobné – v prudkých paprscích měňavě růžovějí úplně jako boky amerických pstruhů, až na chodník ulice, kterou zrovna procházím. Z místa, kde stojím a odkud se dívám do výšky, lze vidět, že vítr každou chvíli z trámové kostry oderve větší nebo menší kus plachty, jenž s rámusem vylétne ve větru, a dělníci k němu šplhají po trámech, aby ho zasypali výstřely svých strojků. Vichr a slunce si mezitím vyhlížejí plachtu na opačném konci střechy a právě ve chvíli, kdy se mužům podaří první plachtu přišít, se do ní opřou, k prasknutí ji vyboulí a vzápětí vytrhnou alespoň z poloviny ocelových spon. Všichni na střeše se k těm novým praskajícím bílým plamenům s povykem rozeběhnou. A takhle to pokračuje dál, ještě dlouho, pod rozzářenými mraky dne, k nimž stoupá vůně sešívacího prachu. 

Na ulici jsme, čtenáři, jenom ty a já. Nikdo jiný. Co je na tom špatného, že chci, aby ses díval mýma očima? 

V ulici se pomalu šeří, na střeše nad námi je ale života a světla pořád dost.

„Dobré odpoledne.“