Nusle

Jsem člověk, který se se svými nenaplněnými (a z velké části nejspíš nenaplnitelnými) literárními ambicemi potýká nesnadno; na nějaký oficiální kurz tvůrčího psaní bych kvůli tomu rozhodně nešla, mívám dokonce i potíž s tím, když mám před pár lidmi přečíst, co jsem napsala.

Ale tenhle kurz tvůrčího psaní se odehrával v Čáslavi, kde lišky dávají dobrou noc, takže jsem se docela snadno odhodlala do něj přihlásit. A především – vedla ho dramatička Lenka Lagronová, jejíž některé divadelní hry miluju například proto, že v nich řeší separační úzkost a další věci, které se mě zevnitř nějak dost přímo dotýkají. Lenka mě neděsí, je to spisovatelka, s níž se můžu zčásti identifikovat a představovat si, že umím psát jako ona.

Kdybych já dělala kurz tvůrčího psaní (což se nestane), chtěla bych, aby vypadal přesně takhle.

Přihlásilo se nás sedm dívek a žen: dvě středoškolačky (jedna z Čáslavi, která fabulovala jako drak, jen si sedla k papíru, druhá depresivní z Prahy, jež koketovala s myšlenkou, že by se přihlásila na DAMU), dvě dámy z galanterie, téměř v důchodu, které snily o tom, že sepíšou rodinné kroniky pro svoje potomky, jedna sebevědomá PR manažerka nejmenované kulturní instituce, která přesně věděla, co chce, dál učitelka ze základní školy a já (nevím, jak se definovat). Byla jsem jediná, která přesněji věděla, kdo je Lenka Lagronová a o čem píše.

Každá z nás obdržela krásný notýsek. A první úkol: Proč se bojím psaní? Což byla výborná otázka. Když jsme si odpovědi vzájemně četly, všechny jsme se styděly jak první den ve škole. Psát přece může každý, a pokud to chce a nedělá, má smysl se ptát proč. Na úvod jsme tedy hned začaly otevírat své bloky a zranění a rychle tak vznikala pospolitost. Začaly jsme se vzájemně i doptávat, vyměňovat si zkušenosti se zraněními, která nám kdy bránila pokusit se spisovatelkami stát. Najednou jako bychom byly jedna bytost, jen v různých fázích života či v různých jiných možnostech sebe sama (což mě asi napadalo i proto, že tímto způsobem často čtu Lenčiny dramatické postavy). Pravda, ne všichni tu křivdu, že se spisovatelkami nestaly, pociťovaly tak palčivě jako já (a středoškolačka, která se chystala na DAMU a působila, jako by stihla už ve svých osmnácti vyhořet). Záviděla jsem těm dvěma, které spolu vedou galanterii na čáslavském náměstí, záviděla jsem jim, s jakou lehkostí o svých nenaplněných ambicích mohly mluvit. Celý kurz pro ně byl spíš jen zábava na víkend (i když postupně se ukazovalo, že nejen).

Kusy masek se z nás loupaly postupně dál, jak jsme se dostávaly k sobě blíž, díky dalším Lenčiným otázkám a taky díky její ochotě tyto všechny pocity s námi otevřeně sdílet (O čem bych měla psát? O čem bych chtěla psát? O čem nemůžu psát?)

I Lence Lagronové se ulevilo, když se podařilo, že jsme se začaly otevírat a měly o čem psát, aspoň to říkala, že se bála, jak nikdo psát nebude a vše zůstane to na ní.

Vlastně nejméně zajímavé pro mě byly nekonečné kudrnaté fabulace oné středoškolačky, která působila, jako by ji rodiče vždycky ve všem podporovali a za vše chválili, včetně psaní, a tak ona se jednou asi stane jakousi spisovatelkou, které „půjde práce od ruky“. Hodnotit kolegyně z kurzu ale rozhodně není cílem tohoto textu. A plivat na ně jed jsem nechtěla už vůbec (to samo). Spíš bych jen ráda zkusila předat obrysy toho, čím na mě Lenčin kurz psaní tolik zapůsobil.

Z velké části to bylo proto, že nás Lenka provokovala k tomu, abychom hledaly, o čem psát skutečně potřebujeme. Říkala tomu hledání svého vnitřního hlasu. Každý má o čem vyprávět (psát), stačí jen chytit ten správný signál – vnitřní hlas. Aspoň na začátek. Lenka nám četla úryvek z knihy Olgy Tokarczukové Vnímavý vypravěč a pak sama vyprávěla, jak vypravěčství a psaní cítí ona sama.

Potom přišla i troška teorie, měly jsme si stvořit postavu. Když byla načrtnutá, Lenka Lagronová nám dala za úkol vystavit tuto svou postavu různým situacím (například se postava měla ocitnout v bouřit a nějak reagovat). Zajímavé bylo, že nám říkala, jak se snaží nemluvit s nikým o tom, o čem se chystá psát, aby to udržela v sobě, aby to v sobě štosovala, říkala, že čím víc o tom mluví, tím spíš potřeba o tom psát vyvane.

Přese všechno Lenka udržela našemu ženskému kruhu klidnou energii, ale neměla to lehké, například když se středoškolačka, která uvažuje o DAMU, rozplakala a říkala, že jí celý život nedává žádný smysl a přemýšlí o tom, že by ho ukončila. Upřímně ani pro mě nebylo tak blízké setkání s vlastními pohřbenými ambicemi zrovna snadné. Když nám Lenka jako jeden z posledních úkolů zadala „vystoupit ze sebe sama, pomyslně se posadit vedle sebe, dívat se na sebe a psát o tom, co vidím“, musela jsem během pauzy kurz předčasně opustit. V cukrárně jsem potkala středoškolačku, šla se taky uklidnit šlehačkou. Potkala jsem osmnáctiletou verzi sebe sama. Ona se ale na kurz, na rozdíl ode mě, vrátila. Kdo dočetl až sem, nedozví se, čím kurz tvůrčího psaní Lenky Lagronové vyvrcholil. Spustil u mě ale řadu procesů, které pokračují. A začala jsem i psát.