Nusle

Každodennost není fenomén, ale idea.

Převládající pocit: Jsem z jakési ex post generace. Konec byl naším počátkem.

Jako bychom nebyli. Jako bychom se už jen odehrávali – někde jinde.

Rozpor je prvním předpokladem poezie. A rozpor ji živí.

Skutečnost je fantastická, a to v množném čísle.

Poezie je vždy osobní. Co ke mně mluví, mluví jen mým vlastním hlasem. Kdesi na hranici mého já.

Předpoklad, že skutečnost, ze které se rodí poezie, je totožná s básníkovou osobní, fyzicky bezprostředně zakoušenou skutečností, je falešný. Poezie nejspíš vzniká ze směsi různých skutečností, z nichž ne každou lze bezprostředně nahmatat jako brýle na nočním stolku.

Báseň se rodí z mnoha skutečností naráz. Kuchyň, kde si básník vaří čaj, je jen jedna z nich.

Pokud je umění autentické, není uměním. Teprve autorův rukopis činí z autentické skutečnosti, a zkušenosti, umělecké dílo. Umění a autenticita se navzájem vylučují.

Nezprostředkovaná zkušenost je autentická. Setkání s uměním je autentickou zkušeností. Ale umění není nezprostředkovanou zkušeností.

Zkušenost za každou cenu – nejhorší zvyk. Otupí každý začátek.

Jen jedno pravidlo platí v poezii: Být věrný svému hlasu, i když není jen jeden.

Kdo nikdy nepsal do šuplíku, ten ještě nezačal psát.

Veřejné čtení poezie jako magická evokace jiné skutečnosti. Každý technický prostředek k umocnění atmosféry básně je dobrý.

Věrnost: Být sebou i s tím, o čem ještě nevím.

Zůstat věrný svému slovu, i když nevím, jestli a jaké bude. Zůstat věrný své beznaději.

Psát o ničem a z ničeho: Dávat hlas mezerám a bílým místům.

Držet prázdno na hrotu tužky znamená skutečně psát.

Učím se od mraků, slunečního světla a od mrtvých.

Samozřejmost je mým nepřítelem.

Je-li už něco Svět, pak to není netýkavé a imunní, ale vždy otevřené a křehké, tedy nebezpečné.

Moje nebezpečí – můj domov.

Syrový nepopsaný obraz je, nebo může být, zjevením. Popis nikoli. Popis je především výrazem. Každý popis je také dějem a výraz je dramatická kategorie. Kořeny poezie tkví v dramatickém prožívání a dramatickém jednání.

Neexistuje něco takového jako nehodnotící báseň. Každá báseň je také hodnocením. A za každé hodnocení je autor odpovědný. Jenomže kde jsou, jsou-li vůbec, hranice odpovědnosti?

Psát zevnitř! Odkud?

Otázkou není Co?, ale Jak?. Pro každé Co ti jazyk nenarostl.

Předpokladem poezie je soustředění. Předpokladem soustředění je samota. Předpokladem této samoty by mohlo být jakési dno, kdyby dno bylo možné.

Není důležité, co kdo řekl. Důležité je, co teď řekneš ty. Ale co bys teď mohl říct ty, kdyby před tebou nikdo nic neřekl?

Drobnost je akceptovatelná, jen pokud označuje rozsah.

Všechno znovu: tmu, jakýkoli obraz, jakýkoli oheň, jakýkoli tvar, jakoukoli vlhkost, jakoukoli hudbu, situaci, stav, polohu, pohyb. Znovu slunce, znovu měsíc, znovu krev, znovu dým, znovu boty, záhyb na sukni, jakýkoli stín, úsměv, dotyk... Všechny látky jsou chutné, nic není dost malé, nic není dost obyčejné.

Každodennost, to jsou dějiny šílenství.

Koho můžou ještě dnes dojímat radikální životní postoje umělců, kterým maminka platí nájem a pere trenky?

Osvobozený jazyk, to je jazyk bez balastu.

Není žádný neživý svět.

Pořád ještě doufám, že jednou se ráno skutečně probudím.

Výseč městských domů a jejich stěn ve světle zapadajícího slunce – co vše lze vidět v takovém světle...  Zvláštní pocit, že život končí s přítomným okamžikem.

Nelze psát jinak než hlasitě, protože nelze psát s naprosto klidnou, nehybnou myslí.

Nehledám extázi. Extází buď jsem, nebo nejsem obdarován. Nedá se vynutit ani vyprosit, ani vyzoufat.

Životopisy, to je surrealismus.

Život autora je tiráží jeho díla. Nikoli naopak.

Jsou básně, které doslova zachraňují své autory.

Každé opravdové hledání probíhá bez pravidel.

Být kýmkoli, kdekoli, jakkoli – básníkova samozřejmost.

Básník si tvoří osobní vztah k čemukoli. Tato schopnost je předpokladem pro niterné procítění a pochopení i těch jevů, které jej dalece přesahují.

Co mohu napsat, je tak či onak výrazem nemohoucnosti.

Představivost nelze předepsat.

Poezie není vědomou odpovědí na nutnost napravovat svět. Poezie nenapravuje, ale zesvětluje.

Libovůle v poezii nejen, že není ospravedlnitelná, ale není ani možná.

Poezie je zkušeností otřesu, dává zakoušet skutečnost nehotovou, jako průrvu ve které se mísí vznik i zánik. Poezie začíná před slovy, tam, kde se ztrácí půda pod nohama.

Je to jako v životě: I v deníku bude to nej-opravdovější na člověku jenom lehce a nesamozřejmě prosvítat pod vrstvami bahna.

„Dnešek“ vždy ubíjí v člověku to, co je v něm zítřejšího. Každý dnešek se urputně brání každé nové básni…

Při psaní básně se ve mně vynořila tato představa: Jsme pohlcováni věcmi, které používáme a mezi kterými žijeme. Pomalu nás polykají, dokud nespolknou celý život. Po smrti budeme jen v nich. Pak i tato stopa po nás z nich pomalu zcela vyprchá.

Každé slovo odkazuje ke konkrétnímu významu (třeba vzdálenému a zvrstvenému). Neexistuje ryze abstraktní sdělení, protože neexistuje význam, který by neodkazoval ke konkrétní skutečnosti a zkušenosti. Každé „velké“ slovo se může kdykoli stát slovem s konkrétním, živým, zřetelným a nezaměnitelným významem, pokud bude přiléhavě použito v kontextu, který takový význam generuje.

V pohodlném křesle pod lampičkou a s veškerým domácím servisem, to je jen jeden z mnoha možných způsobů vstřebávání poezie.

Vím, že dělám básně, ale jestli tím už také tvořím, to nevím.

Než začnu psát, mám často pocit, že se ode mne odplazil mateřský jazyk, že jsem zapomněl češtinu, že neumím napsat jedinou souvislou větu, že nemám žádnou svojí řeč, že můžu už jenom křičet nebo zmlknout.

Ráno v podchodu metra zvláštní pocit: Vzpomínka na vizuální detail, který neznám. Vzpomínka na něco, co si nemůžu pamatovat…

Nepřetržitý pocit, že jsem na konci slov. Ale tak je to vždy. Odjinud začít nelze, protože žádný konec slov není.

Zapomeň na slova a komponuj.

Citlivost vůči odstínům a přízvukům.

Báseň je zesílení skutečnosti.

Básník nepotřebuje žádný program k tomu, aby měl otevřené oči.

Psát očima znamená znovu-vynalézat oči.

Ostře vidět – platforma opojení a zázračna.

Psát básně znamená vepisovat (se) a přepisovat.

Poezie je hudba v kostech.

Ve světě, který se podobá velké účtárně, je poezie vždy podvratnou silou.

Báseň: Hlavní význam ať prosakuje z toho, co v ní napsáno není. Mnohovrstevnatost, ať vrstvy prolínají jedna druhou, jako v malbě nebo hudbě, jako mraky nebo vítr. Na žádnou podstatnou skutečnost nelze ukázat přímo. Báseň je dalekohled – může přiblížit, ale nedosáhne.

Nikoli vymknout se ze slov, ale dostat se za slova prostřednictvím slova. Věřím, že báseň je východisko.

Dokonce i konfese může být dobrým úkrytem.

Poezie, a umění vůbec, je vždy na úkor svého osobního štěstí.

Každá skutečnost roste z imaginace. Přestane-li být imaginace zajímavá, přestane existovat skutečnost.

Nic božského v poezii nehledám. Poezie je taková, jaký já právě v danou chvíli jsem i nejsem zároveň.