Nusle

Spisovatel nečeká jen na problém nebo na otázku, musí mít trpělivost počkat, až k němu přijdou jeho postavy. Je to dávno, počátkem sedmdesátých let, kdy autorka, tedy já v přestrojení za spisovatelku, ztratila práci, jméno a málem i muže. Psát reportáže a články do šuplíku a čekat na lepší časy? Velbloud se tenkrát protahoval uchem jehly, nemožné se stávalo možným. Stačilo souhlasit, že co bylo bílé, je teď černé. Napřed jsem se uchýlila do blázince pomáhat duševně nemocným, zdáli se proti těm venku docela normální. Za mřížemi, za dveřmi s trojúhelníkovými zámky a klíčky stejného tvaru, ve starém, temném klášteře jsem se cítila svobodně. Až teprve mnohem později jsem pochopila, že jsem měla strach, že zešílím, a tak jsem šla rovnou do blázince. Když jsem trávila dny se schizofreniky a s depresivními maniaky, poznala jsem, že se mi vlastně nic moc nestalo a že se nezblázním. Lidé tu chronicky snili třicet nebo čtyřicet let své krásné a příšerné sny, navštěvovali je mrtví a pletli se s živými, zjevovali se jim muži s těly žabáků, plazi a nazí lidé v bublinách.  Z hlav jim rostly stromy, na něž usedali krkavci, a na houpačkách se houpaly potracené děti. Byli prezidenty, štelovali slunce, aby nezhaslo, ale byli tu i uštvaní ubožáci, jejichž pronásledovatelé je chtěli zabít. Utíkali před nimi, kličkovali v šíleném strachu, ačkoliv smrt by byla pro ně vysvobozením. Vždyť umírali strachem ve dne i v noci. Když jsem s nimi strávila třeba tři dny, nerozeznávala jsem už chvílemi skutečnost od představy a snu. Jak lehce se rozum odpojí, kam se vlastně ztratil ten organizátor života, velký měkký vlašský ořech, který spojuje myšlenky s činy? Přestal vyrábět a řetězit myšlenky, zasekl se na jedné, která se promění v nutkání: malého, zlého živočicha, který se přisaje a mučí. Duše se rozdělí, ulétne od té své a začne bloudit od mraku k mraku, ztratí se v noci duše, ve snění, z něhož se už nikdy neprobudí. Marně se pacienti přeli s fantomy a chimérami, které se jim usadily v hlavách, s hořícím i ledově studeným vlnobitím, které je vrhalo od jednoho břehu oceánu k druhému a tlouklo jimi o skály, až nutkavou duši vytřáslo a oni se na chvíli upokojili. Usnuli, než  jim  tělem začal lomcovat další hrůzný sen. Já jsem také snila svůj sen. Bez nich, mých oveček, jsem bdělá snila každodenní skutečnost, beznadějnou budoucnost svou a svých dětí v normalizovaném státu, v němž i děti platí za viny svých rodičů a o jejich osudu budou rozhodovat šílenci, kteří se dali na politiku. Vybíhala jsem z kláštera, slunce svítilo na průčelí kostela od Santiniho, jiřičky krmily mladé, hluboce jsem vdechovala vůni země, klášterního rybníka a stromů.  Běhala jsem po lukách a lesích, hledala svou duši, která před tou druhou, posedlou, utíkala, až jsem ji někde mezi stromy anebo na polní cestě chytila a přinutila ji vytěsnit tamtu, náchylnou k šílenství anebo už nakaženou.

Často jsem se ptávala sama sebe a psychiatrů, proč duševně nemocní tolik trpí a proč se za života nedočkají vysvobození. Nemohla jsem uvěřit, že podle hinduismu v minulých životech spáchali nějaký hrozný čin a jsou za to trestáni. Ti, kdo se zabývají regresemi do minulých životů, najdou lehce vysvětlení. A vlastně možná je tu lidem, dávno opuštěným od svých rodin líp, než těm tam venku. Kdo to ví? Kdybychom si mohli předem svůj život představit a opravdu ho vidět, jaký bychom spatřili prapodivný nesmysl? Co se to s pomocí boží chystáme vytvořit? Šílenství je přítomné všude kolem nás,  plíží se ve dne i v noci, šourá se kolem a rozum je na něj krátký. Duše pacientů bloudily v tmách, ale v jasných chvílích chtěly s někým mluvit.  Vyprávěli mi pohádky svého života, které byly jen o málo míň pravděpodobné než pohádky těch, kteří žili tam venku. Začala jsem psát povídky, snad abych se nezbláznila. Žila jsem životy pacientů a pozorovala jsem, jak se nad psacím strojem Consul proměňuji ve spisovatelku a jak se odcizuji vlastnímu trápení. Pomalu jsem se rozdvojovala, bylo to krásné i příšerné, ale především úlevné. Holá přítomnost bez vlastních bludných vizí a strachu z budoucnosti, bez vin a výčitek z minulosti. Stávala jsem se postavou románu svého života, pozorovala jsem bytost, o které nic nevím. Skutečnost přestávala být osobní. Rozšiřovala se do dálek, kam jsem jako žena nedohlédla. Šťastně jsem se zbavovala sama sebe a žila cizí příběhy. O této zkušenosti musím psát ve třetí osobě, ich-forma přestává stačit, je příliš omezující. Je snad psaní přebírání bolesti jiných lidí, což tlumí bolest vlastní? Z lásky, ze soucitu jako to dělají tibetští lámové a učí to své žáky. Cizí bolest vyměňují za vlastní radost pečlivě pěstovanou. Ale co když svým psaním přidávám do řeky zármutku, místo abych svou radost vlévala do řeky radosti?

Svět venku se za normalizace zvolna proměňoval v blázinec. Co je normální? tázala se ta druhá v povídkách shromážděných v souborech Křížová cesta kočárového kočího, Sluneční hodiny a později Co se stalo…, a můžeme to vůbec posoudit? Tehdy také začala s mužem a s malým dítětem jezdit na hrad Rožmberk. Kastelán, hubený muž s úzkou tváří a pronikavýma očima, vypadal, jako kdyby ho tu zapomněli dávno mrtví šlechtici. Žil v temnotách, oblečený vždycky v černém, snad občas sloužil nějakou, možná i ďábelskou mši. Slunci se vyhýbal, jen ráno za rozbřesku sedával na věži a po probdělé noci pozoroval, jak se v údolích u řek a potoků rozpouštějí fialové mlhy, jak se z nich krajina, vždy znovu stvořená, vynořuje. Nejraději měl zimní bouřlivé noci, kdy hrad plul na vlnách větru a stromy venku praštěly, rád pozoroval, jak černé noční mraky rychle přelétávaly měsíc v úplňku. V takové noci spisovatelce ukázal Bílou paní, romantický portrét v životní velikosti s vysokým účesem. Psala něco hůlkou na podlahu pod svýma nohama, tajemný nápis, který možná přináší nějaké sdělení, ale nikdy ho nikdo nepřečetl ani nepřečte. Bledý kastelán jí navrhl, aby napsala brožurku o Perchtě z Rožmberka neboli Bílé paní. Návštěvníci se na ni ptají. Tvrdil, že se bílý duch na zámku zjevuje a že ho vídá.

V hluboké zimě, všude ležel sníh a mrzlo, se vypravila do třeboňského zámku. Tam v patnáctém století žila Anežka z Rožmberka, neprovdaná, šťastnější  Perchtina sestra. Ve slabě vytopeném rožmberském archivu si budoucí autorka románu vypůjčila dvě veliké papundeklové krabice. Otevřela je. Dopisy voněly starým prachem, zalykaly se vzduchem, který dávno nepoznaly. Byl to jiný vzduch, než jim dopřávala krabice. Jak dlouho byla jejich obydlím, umístěná mezi jinými na regále, v místnosti, kde se nikdy nevětralo, aby sem nějakou škvírou neproklouzla vlhkost a její sestra plíseň. Kdo měl naposled v rukou dopisy Perchty z Rožmberka, kdy se dotýkaly ruky živého člověka? Pomalu, s nábožnou úctou jeden z dopisů rozložila. V místech, kde se skládal, byl chatrný, musela být velmi opatrná. Držela ho v rukou zčervenalých mrazem a dopis se chvěl. Možná radostí, že byl znovu objeven. Ruční papír a na něm písmena, slova, věty napsané volskou krví na ručním papíře. Luštila zoufalý nářek urozené paní, která žila v patnáctém století. Nešťastná duše se na ni valila staletími jako mocný hukot, razila si cestu proti proudu lidského času. Po čtyři staletí čekala, až ji někdo zachrání, pochová a polituje. Až jí dá tělo, které by bylo s to unést velikou, staletí trvající bolest. Konečně našla ženu, k níž se mohla přisát.  Sama nehmotná, průzračná a pronikavá, objevila živou hmotu.

Autorka budoucího románu Perchta z Rožmberka aneb Bílá paní se trochu zpěčovala. Dopisů je devadesát dva, jak dlouho je bude číst? V málokterém listě bylo písmo srozumitelné, protože je psali různí písaři a někteří ani neuměli česky. Neslušelo se, aby dáma Perchtina stavu psala sama dopisy, a ještě k tomu tak intimní. Posílala je po poslech vázaných tajemstvím z Mikulova, kam se z donucení provdala za Jana z Lichtenštejna. Prosila svého otce Oldřicha z Rožmberka, aby ji vzal zpátky na rodný Krumlov, zapřísahala po otcově smrti své bratry, kteří se postupně stávali vládci rodu. Až teprve poslední, nejmladší Jan ji z moci sadistického manžela a zlé tchyně vysvobodil. Papež dokonce nešťastné manželství rozvedl.

Spisovatelka napsala brožuru a hle, v tiráži se nečekaně objevilo její jméno. V Českých Budějovicích asi ještě nevěděli, že má zakázáno publikovat. Perchty se však nezbavila, možná ji tenkrát v měsíčné noci na Rožmberku uhranula. Vyhledávala i dopisy, které psali její blízcí. A nejen to. Četla historické knihy o tom, co se tenkrát v Čechách a v Evropě dělo, zajímala se o dvorské intriky, dávné bitvy, ale i o to, co předkové jedli, jak se oblékali, četla a nahlas opakovala jejich modlitby, prožívala jejich děs z pekla, které se katolíkům tak trefně dařilo vylíčit.

Vracela se proti proudu času až do doby předtím, než Kolumbus objevil Ameriku, zemi vítězů. Ti, kteří byli statečnější a silnější než většina lidí a jimž se nelíbilo anebo nedařilo v Evropě, se odvážili všechno tu nechat. Opustili hroby svých blízkých i dosud žijící, nebyli sentimentální, přepluli oceán a založili Nový svět. Hledala v sobě pozdní středověk, odkrývala vrstvy až do doby, kdy byla Evropa plná stále propukajících a nikdy neukončených válek, do kruté doby násilných a zbytečných umírání, pogromů a morových ran. Občas se sama sebe tázala, zda je vůbec dovoleno zmocnit se osudu nějaké ženy, vymyslet si její příběh a vytvořit z ní literární postavu. Vždyť přece žila a její kosti pravděpodobně ještě leží v kostele Panny Marie u Skotů ve Vídni, odděleně od hrobu jejího manžela v jiném kostele.

Později se autorka smířila s tím, že si ji Perchta možná našla, protože přes staletí vydávaly podobný tón. Tehdy už se celý orchestr autorčina života ladil podle prvních houslí a ten, kdo na ně teď hrál, byla ona, šlechtična. Žádala ji nejdřív, aby dala její duši tělo. Oděla ji do bílé a růžové, z hlavy jí spustila dlouhé černé a lesklé vlasy a pod nimi tiše zářily, pokud neplakaly, jasně modré oči. Darované tělo dozrálo z hubeného tělíčka malé holky s čepcem do těla znásilňované jeptišky v tuhém renesančním oděvu, aby se pak až do smrti v padesáti šesti letech zahalilo do bílého šatu milosrdné sestry. Ale možná, a to autorku také napadlo až později, jí Perchta chtěla pomoci. Odebrat část jejího vlastního smutku a vycpat jím literární postavu. Dva zoufalé tóny se přes staletí slily v jeden a kletba vyprchala.

Podle legendy muži neodpustila, a proto její duše nemá po smrti pokoj a musí se zjevovat na rožmberských hradech. Bloudit bezčasím jako pramáti rodu, podobná jiným urozeným paním v evropských legendách. Jsou celé v bílém a u pasu jim visí klíče, kolébají novorozeňata, ohlašují smrt. Jsou laskavé a moudré. Anebo, jak to vymyslel jezuita Balbín, který potřeboval věřící strašit, se mohou stát vzteklým, zlým duchem, který za života hřešil, a proto nemá po smrti pokoj.

Autorka byla svou postavou posedlá. V noci, když děti spaly a ona psala, tenkrát ještě na psacím stroji, který klapal a rušil spánek jejího muže, bála se otočit, protože ona za ní stala. Neměla odvahu podívat se jí do očí. Možná jí svým vyvoláváním ubližuje. Avšak ať to bylo jakkoliv, psala dál. V roce 1977 román dokončila a dala ho do Edice Petlice. Vyšel tam, napsaný na psacím stroji, papíry složené pod kopíráky s linorytovými frontispisy od Anny Poustové. Perchta se tam nahá vznáší na křídlech, na nichž jsou pověšena závaží. Člověk, který tenkrát román přepisoval, prohlásil, že nikdy nečetl nic smutnějšího, snad jen Nětočku Nězvanovovou od Dostojevského.

Léta míjela, nesvoboda se proměnila v zajímavý patvar svobody a autorka už směla publikovat. Perchtu nedala a až v roce 1996 si ji znovu na jednom německém zámku přečetla. Zjistila, že román má energii jejích třiceti let, že je v něm spousta historického materiálu, ale že není hotový. Postavy byly transparentní, dialogy spíš vysvětlovaly, než zatemňovaly. Čtenáři neposkytovaly dost místa pro snění ani pro vlastní myšlenky. Chybělo ticho mezi slovy a větami, a tak začala knihu přepisovat. Znovu trpělivě snášela výčitky své postavy, strach, že se možná dopouští něčeho, co mělo zůstat tajemstvím. Je zlodějkou něčího života a možná svou vlastní mírou umenšuje velikost té druhé.

Kniha vyšla v roce 2001 v nakladatelství Paseka a autorku pozvali na čtení na Mikulov, odkud kdysi dopisy poslové odnášeli. Když se s manželem a kamarádkou Hanou, která jí později přinese další postavu, blížili k hradu, spatřila, jak nad ním na temně modrém jižním nebi vychází veliký zkrvavělý měsíc v úplňku. Stoupal po obloze a nadíval se stříbrem. Připomněla si příšernou scénu z noci, kdy Perchtu na hradbách znásilnil přízrak. Dnes večer to přijde, říkala si, a já poznám, jestli se na mne zlobí.

Sál byl veliký a plný židlí. Prosila kastelánku, jestli by nemohla část židlí nechat odnést. Bude ji znervózňovat, když budou prázdné. Nejlépe pár posledních řad, protože Češi, stejně jako jiní Evropané, obsazují zadní řady, američtí vítězové si sedají od první dál.

Měsíc svítil do sálu a jeho světlo vytvářelo světle modrý pruh v barvě mrtvoly. Už to přijde, říkala si, a předtucha se proměňovala v úzkost, když se sál začal zaplňovat lidmi. Kastelánka židle odnést nenechala, lidé dokonce stáli. Spanilá kytaristka, Rakušanka z Klagenfurtu, hrála na kytaru starou hudbu. Autorka četla a nikdy snad neměla pozornější publikum.

Čtyři století trvalo, než se zlo vyrovnalo s dobrem. Perchta tu byla a byla spokojená.

A slečna Hlaváčková? Na tu jsem musela počkat ještě třicet let. Pak ale autorce vnutila svůj příběh se svou příslovečnou razancí. Copak je možné, že by se stalo tolik náhod za sebou? Posuďte sami. Před šesti lety, takhle na podzim, přišla kamarádka Hana, která teď pracuje ve slumu v Nairobi. Založila tam denní stacionář se školou pro chudé děti, sirotky a duševně a tělesně postižené. Tenkrát před lety ještě nevěděla, že bude žít v Africe, a přinesla National Geographic, kde byl článek od velvyslance v Zimbabwe Jaroslava Olši. Hledal první stopy Čechů v subsaharské Africe. Našel je a napsal o nich. K  článku patřila fotografie slečny Hlavaczek nebo Hlavacquerq, která podle legendy odešla někdy v roce 1890 z Kapského Města. Byla prý guvernantkou v české rodině a z neznámých důvodů se rozhodla dojít pěšky domů do Vídně. Fotografie pochází ze září 1893 a náš velvyslanec ji našel v archivu presbyteriánské misie v Blantyre v Malawi. Slečnu vyfotografoval nějaký lovec nebo misionář a je to první fotografie Čecha v černé Africe. O její smrti, krátce na to, svědčí dopis mladého Angličana, který psal své matce do Anglie. Brzo na to sám zemřel na malárii.

Rozhodný postoj, na hlavě tropickou helmu a v ruce poutnickou hůl. Dlouhé rukávy, jupku na malé knoflíky a sukně až ke kotníkům. Na nohou bagančata s psími dečkami, to je ona. Urputný jednobodový pohled očí posazených blízko u sebe ve tváři rozdělené dlouhým nosem ve tvaru skoby. Úzké rty v přísné přímce, ani náznak úsměvu nebo stopy ženské koketerie. Fotografie autorku fascinovala. Zasunula ji za sklo knihovny a často na ni hleděla, jako by chtěla vyčíst, kde se u ní ta slečna vzala a kdo byla ta tajemná poutnice.

Když byla autorka malá holka, toužila po černé Africe. Ve státě, obehnaným ostnatým drátem a minovými poli, to byl nejfantastičtější sen. V sobotu odpoledne před třetí hodinou otočila knoflíkem rádia a ozvala se znělka Tatraplánu Hanzelky a Zikmunda, dvou čarodějů, vypravěčů exotických příběhů, jejích budoucích přátel. A pak jí kamarádka půjčila román od Eduarda Valenty o Emilu Holubovi, Druhé housle. Jak ráda by byla v osmnácti letech, tak jako Růžena, potkala staršího muže, který by ji vzal do Afriky, ani neví, po kom zdědila touhu cestovat co nejdál. Potom nebylo dlouhá léta nic, až fotografie, počátek příběhu. Za dva roky poslalo Hanu ministerstvo zahraničí do Lusaky v Zambii. Pozvala tam autorku. Tu už si slečna Hlaváčková obsadila, letěla s ní do Lusaky a potom všechny tři i s Hanou společně navštívily Kapské Město, odkud slečna někdy v roce 1890 nebo 1891 vyšla. Proč, to nikdo neví, autorka si to bude muset vymyslet. Už tenkrát si prohlížela domy v anglickém a holandském stylu, v nichž bydlela a kolem nichž musela chodit její slečna. Myslela na ni tam na skále, odkud pozorovala, jak bouřlivě na sebe narážejí vlny tří oceánů a různě zbarvené se spojují v jednu obrovskou energii v barvě šedostříbrného kovu. Byl to nekonečný zápas titánů, ani po vzájemném zalehnutí se neuklidnili. Nikdy žádný z nich nevítězil.

Tady, v katedrále v novogotickém stylu klekávala slečna na dlaždicích zabarvených podle barvy skel, jimiž africké slunce v tu chvíli procházelo, nejraději měla modrou barvu. Až teprve později v Lusace, když Hana chtěla jet na Zanzibar, dostala autorka nápad vydat se po stopách slečny a najít její hrob. Hana nechtěla: Air Malawi zbankrotoval, nic tam nelítalo, nevedla tam železnice. Autorka nedala pokoj, po sto dvaceti letech chtěla dát slečna o sobě v Čechách vědět.

Zaslouží si to. Dokázala přece ujít na své cestě z Kapského Města do Vídně asi čtyři tisíce kilometrů, šla sama, pěšky, východní Afrikou. Někde tam, v tehdejším Nyasaland, britském protektorátu, musí být její hrob. Autorka se neodvažuje filozofovat o posmrtném životě, to není její téma.  Slečna Hlaváčková je hrdinka. Jak veliká energie musela po ní na světě zůstat a kudy bloudila, než si našla svou autorku. Kolik železných škorní roztrhala, kolik železných misek vyplakala, jak je to v pohádce. Tam našla statečná dívka svého spanilého prince a vzala si ho za muže. Slečna H. našla na konci své cesty jen osamocenou smrt, která ale možná byla princem vysvoboditelem.

Jsou příběhy, které musí být napsány, protože si to postavy samy vyžádají. Necestou slečny H. se jmenuje knížka, která vyšla v roce 2010.