Nusle

Literární akademie uspořádala již sedmý ročník soutěže v tvůrčím psaní Cena Alexandry Berkové. Soutěže se zúčastnily desítky středních škol z celé republiky, jejich nadaní studující zaslali své autorské příspěvky z oblasti prózy nebo poezie. Ve druhém kole pak mladí autoři a autorky obdrželi reflexi svých textů od vyučujících tvůrčího psaní Literární akademie.

Co je na tom špatného? – Už zase procházím kolem bytovky, kde se, dnes zrovna v pořádně silném větru, staví celé nové patro, nad ním půdní byt a střecha. Dělníci už asi práci dokončují, protože na jednom z posledních kolmojdoucích neseříznutých trámů, který hloupě trčí u komína a převyšuje ho, uvadá přidrátovaná metla, jaká přece vždycky oznamuje zdárný konec stavby.

Trávím čas s velice letní básní Knóssos, zatímco za oknem už chrastí podzim, který se ovšem ještě zalyká výmluvným horkým větrem bez řádné interpunkce. Ta ovšem scházet nesmí, ani její řád, obzvláště ne v básni, která vlastně je i není o řeckém ostrovu, kde navěky bzučí včela, zřejmě dávno mrtvá.

Musím se té otázce srdečně smát. Na takový přímo mystický zážitek s andělem si sice nevzpomínám, ale musím přiznat, že se cítím šťastná v každém okamžiku, kdy mi v hlavě vyvstane dobrý nápad na řešení nějakého svízelnějšího problému, zejména při hledání rýmů nebo zapeklitých jazykových hříček.

Literární akademie VŠKK vyhlašuje již 7. ročník literární soutěže pro studující 3. a 4. ročníků středních škol, gymnázií a pro studující 7. a 8. ročníků víceletých gymnázií v žánru povídka a poezie.

Je nutné, aby autor osobně navštívil místa, kam vysílá hrdiny svých příběhů? A když je nenavštíví, ochudí o něco svůj text?

Máme-li k dispozici dostatek detailů a zkušeností, jež nám pomohou zbytek logicky odvodit, nemusíme nikam chodit.

Píšete, že odstavec plný omluv a jarních kytek, který jsem vám poslal v posledním mailu, čtete nyní v mé nové povídce. Prý vás to „zamrzelo“. Musím hned napsat, že je to celé horší.

Od doby, co mu zemřel děda, najít smysl nebylo pro Sebastiana lehké. Jeho děda mu byl maják, každodenní připomínka, že se dá žít s tou jejich posranou diagnózou, že se dá překonat ty těžké roky mládí, najít si práci, najít lásku, uživit rodinu.

Na semináři se mi zatmělo před očima. Houpala jsem se na židli v ponuré učebně a hlavou mi běželo: takže mám jet do Národní galerie, abych se podívala na Zátiší se skleničkama a citronem. A navíc musím odchytit kustoda a zeptat se, co si o tom obrazu myslí. Bezva!

V autě bylo málo místa, špatný vzduch, jelo jich pět. Venkovská silnice lemovaná ovocnými stromy jako by neustále ohlašovala vstup do vsi, který se neukazoval. Stmívalo se, uprostřed polí ležel sníh.

Na hlavní ulici v Orvietu jsem potkal místní paní, jež si nahlas říkala "Žádný lidi. Nejsou tu žádný lidi" a na tváři jí hrál pološílený úsměv. "Bona sera," pozdravili jsme se s pejskařem na opuštěném náměstí v Montepulcianu a usmáli se jeden na druhého.

The shining ocean in your eyes gave her hope.

Such a dangerous thing it was.

Blindfolded by the light she peeked from behind the wall.

Festival proběhne v prostorách pražské Vysoké školy kreativní komunikace a nabídne zdarma workshopy tvůrčího psaní, besedy, autorská čtení i příležitost pro neformální setkání lidí, které propojuje zájem o literární tvorbu.

Filatelie se entomologii v mnohém podobá. Je tam ale jeden podstatný rozdíl. Filatelie nevoní po shnilém dřevě, po čerstvě poraženém stromu, po rozkvetlé louce, po kadáveru či jakémkoli rozhrabaném trusu, po vyšlapaném bahně. Nesmrdíš potem. 

Od té doby, co se nám narodili kluci, se chceme společně s K. každé léto vypravit k moři. Letos nám očekávaný výlet už napočtvrté nevyšel.

S kamarády jsem vyrazil na tradiční čundr ve staré kšiltovce, již jsem dostal od svého moselského vinaře Stefana Justena. Je na ní vyšito „WINE IN MODERATION“ a odkazuje ke snaze vinařů popasovat se s alarmizmem odsuzujícím víno do pozice zhoubného jedu.

Literární akademie se opět účastnila knižního veletrhu Svět knihy 2025. V novém stánku měli návštěvníci příležitost nahlédnout a zakoupit si jak všechny publikace školy, tak časopis Rukopis+, jehož nové číslo 11 právě vyšlo, a zároveň výběr z publikací vyučujících školy a také již publikujících absolventů a absolventek.

Z koutku úst mi cosi stéká

Den se svléká, dávno tu nejsi

A pořád mi diktuješ,

kdy se zalknu a jak se potom můžu cítit

Nemůžu už mluvit, nikdo neposlouchá

Jsem kus ledu na dně skleničky,

který by se mohl každou chvílí vznítit

Předevčírem tak to tu byla vaše kolegyně taková o něco starší než vy a ptala se na to taky no co bych vám řekl no tak máme tu ty skleničky žejo a taky jsme se s kolegyní bavili o tom citrónu že vypadá jako by nebyl vopravdovej…

„Co mě vyhodili ze starostování, dělám šéfa v muzeu. To bys nevěřil… Tam je ti to bezva zašívárna. Takhle v archívu, archivní vínečko, mezi regálama. A když na to, teda když to na mě přijde, však vona se nějaká ta spolu-pracovnice najde.“

Je brzy ráno, autobus zaplněný a venku na chodníky padají téměř uschlé listy. Rámus autobusu je tím jediným, co naplňuje prázdnotu. Prázdnotu, která mezi nimi visí. Dívka a chlapec. Sedí naproti sobě a mlčí.

Každému psaní musí předcházet pocit neobyčejné rozlehlosti, pocit, že je pořád z čeho brát, protože zřídlo je pro tuto chvíli nevyčerpatelné.

It is so dark in the room. My neighbor on the adjacent bed has been asleep for a while, he went to bed while I was still in the bathroom. We share a room in the dormitory, so we’ve got used to each other’s schedules. Someone goes to bed earlier while the other sits with their homework.

V noci se zvedly větry,

nad domy listy zavířily,

psy vyli, vlci větřili,

za letu výři zavařili