Nusle

„Svut by bylo lepší než svět. Méně upotřebitelné, méně šikovné. Lemě by bylo lepší než země. Ale teď už je to tak.“ 

Ilse Aichingerová

„Nesměřuje ke hře s jazykem, jde jí o to, co se odehrává hlouběji, tam, kde řeč vzniká.“ 

Michaela Jacobsenová o Ilse Aichingerové

Popsala byste prosím nějaký zážitek z překladatelské práce, kdy jste si pomyslela, že anděl inspirace stojí báječně blízko? 

Musím se té otázce srdečně smát. Na takový přímo mystický zážitek s andělem si sice nevzpomínám, ale musím přiznat, že se cítím šťastná v každém okamžiku, kdy mi v hlavě vyvstane dobrý nápad na řešení nějakého svízelnějšího problému, zejména při hledání rýmů nebo zapeklitých jazykových hříček. Těch příkladů by bylo bezpočet, často mě něco osvítí mimoděk, když po nekonečném a úmorném zvažování všelijakých možností dělám něco jiného, pracuji na zahradě, usínám nebo se probouzím a podvědomí to za mě vyřeší. 

Vzdala jste někdy – po dlouhém boji, myslím – překlad?  

Ano, vlastně to nebylo úplně výjimečně a ani to často nebyl dlouhý boj: buď to byly jednotlivé básně, které jsem prostě vzdala, protože jsem došla k názoru, že bych jim nedostála, že by to bylo přes veškerou snahu pořád jaksi ukoptěné (přitom jsem si vědoma toho, že překlad nikdy nedostihne originál, básník má na výběr celý jazykový vesmír, naše možnosti jsou omezené). Udělala jsem to třeba u výboru z díla Christine Lavantové, jejíž nejvýraznější básně jsou někdy jak rány palicí a klíčová slova mají právě v rýmech. Ale tam bylo z čeho vybírat. A podobně jsem vypustila některé prozaické texty Güntera Eicha z jeho Krtků, které se celé rozvíjejí z nějaké výchozí jazykové situace, která v češtině podobný proces neumožňuje, čili vedla by úplně jinam a už by to ani nebyla parafráze, protože ten zdánlivě absurdní text má konkrétní podklad, u Eicha často společensko-kritický. Ono upřímně i název Krtci je pouhým východiskem z nouze, je to sice adekvátní překlad německého synekdochického Maulwürfe, „výmětky, něco, co je vyvržené z huby“, což nás nasměruje i na slova, v pejorativním významu, ale chybí tomu právě ta původní víceznačnost. Mimochodem, tady si básník vypůjčil starší nápad své manželky, Ilse Aichingerové, která tak původně nazvala svůj vlastní výbor z básní v próze. 

Cítíte se při intenzivním překládání vyčleněná, vyloučená; pociťujete úzkost? 

Vůbec ne. Možná trochu ztracená, trochu mimo sebe. Spíš jako médium, zní to nadneseně, ale situaci to vystihuje. 

Popsala byste mi prosím pracovní stůl, na kterém nejčastěji překládáte?   

Sedávám u stejného pracovního stolu, kde sedávala maminka [básnířka, prozaička, překladatelka Bohumila Grögerová, pozn. –wetz]. Mám na něm ale počítač a v počítači nahraný německo-český slovník Lingea. Je to takzvaný americký psací stůl, bytelný, s jednou zásuvkou prostřední a z každé strany čtyřmi dalšími, k tomu patří ještě dvě výsuvné přihrádky po obou rukou. Takže jsem obklopená vším potřebným, stojí tu i lampička a malá knihovnička po levé ruce, kde mám další německé slovníky staršího data, zejména nenahraditelný čtyřdílný německo-český slovník Janko – Siebenschein z roku 1936–8, sice téměř stoletý, ale výborný zdroj básnických synonym. Pak tu leží rozložená kniha, případně další materiály, když překládám prózu nebo píšu doslov, pokud nemám předlohu přímo v počítači. Původní prostor je ovšem přeplněný fotografiemi, těžítky, nádobkami s tužkami a přetéká chaotickou změtí papírů a papírků s poznámkami všeho druhu. Básně ale překládám všude možně, kde se to namane. 

Co děláte, když pociťujete, že překládaného autora vylepšujete, že vám pod rukama vzniká lepší text, než je originál? 

To se mi opravdu nestalo nikdy, jistě i proto, že si vybírám autory, jejichž dílo považuji za bezpodmínečné, které obdivuji, uctívám, ba přímo k nim vzhlížím, i když s nimi třeba vždy nesouhlasím. To se mi třeba děje s Ingeborg Bachmannovou. S ní se mi ale stalo něco jiného. Když jsem po dvaceti letech připravovala druhé vydání jejího románu Malina, musela jsem svůj překlad místy trochu uzemňovat, krotit, zklidnit. Zdá se mi totiž, že čeština potřebuje poněkud osobnější i osobitější tón než němčina, která je dosti neutrální. Což platí stále, jenže specifikum Bachmannové je, že píše čirým, naprosto oproštěným jazykem jak o těch nejvznešenějších, tak i o těch nejhrůznějších věcech – a přidávat tady další emoce do jazyka není na místě.

Předpokládám, že jste psala básně – píšete je ještě?  

Ano, básně jsem psala a poměrně hodně, ale byla to otázka určitého období řekněme mezi čtrnácti a dvaadvaceti. Ovšem básně jsem vždycky ráda četla i si je pamatovala, teď už je to s tou četbou horší. A teď už nepíšu nic. Myslím, že jsem včas pochopila, že papíru bylo popsáno dost a existuje také dost opravdových básníků, kteří mají co říct a ti mají být slyšet. Často jsme si říkali s Vráťou Slezákem, že se hlásíme k heslu Jana Lucemburského „Sloužím“, je to heslo rytířů a je to krásné heslo. 

Oč vás překládání v životě připravilo? 

O nic, naopak mi toho hodně dalo. Protože jsem vždycky překládala jen výběrově a nemusela se trápit v dlouhých hodinách mravenčí práce, k níž mi chybí vytrvalost a píle, mohla jsem se věnovat tvůrčí práci, která – byť jen zprostředkovatelská – je pro mě životně důležitá. A můžu žít a rozšiřovat si obzory a sdílet pohled na svět s tolika lidmi, kteří jsou pro mě zásadní. 

Co v první řadě rozhodlo o tom, že jste začala s překládáním Ilse Aichingerové? 

Všichni moji autoři ke mně přišli neplánovaně, funguje to jakoby nahodile, ale musí mě něco oslovit a pak chytit a nepustit. U Ilse to možná bylo i to, že jsem jí plně nedokázala porozumět, i když mě jako autorka fascinovala. 

Jaký verš, verše, jakou větu nebo repliku od Ilse si pravidelně vybavujete? 

Když na otázku z nějakého rozhovoru „Co je pro vás největším neštěstím?“ odpověděla: „Genesis.“ S tím se nedokážu smířit, a proto mi to hned naskočí jako první. Ale pak si vzpomenu, jak píše o sněhu nebo o zeleni, a zase mě to s ní udobří. 

Kdyby někdo řekl, že Aichingerová je „hravá autorka“, opravila byste ho? Nebo jenom doplnila?  

Aichingerová je hravá asi tak stejně jako Kafka.

Když jste se potkaly osobně – předpokládám, že potkaly – byla vám sympatická?  

Byla, opravdu, jen jsme se bohužel potkaly až v poslední době ve vídeňské kavárně, kam ji denně odváželi, a naše setkání proběhlo spíš mimoslovně, ale dost intenzivně.  

Aichingerová píše, že „svut by bylo lepší než svět“ – pokud jste musela vyměnit samohlásku za samohlásku, nezbylo vám než použít „u“ (svat, svet, svit, svot – nic z toho se nehodí). Co jste si o slovu „svut“ pomyslela? Jak na vás – právě narozené – působilo? 

Věta, o které mluvíte, pochází z prózy Dover, kterou jsem nepřeložila já, ale Jitka Bodláková.  

Aha, promiňte. Dovolíte mi, abych vás přesto požádal o odpověď. Jsem zvědavý a navíc – ta otázka mě stála hodně sil.   

Asi bych to místo přeložila stejně jako Jitka Bodláková, mimochodem skvělá překladatelka a objevitelka nejen Aichingerové, ale třeba i Roberta Walsera. Když jsem její překlady z pozůstalosti zařazovala do výboru Vrabec v hrsti, užasla jsem, jak ten jazyk nezestárl. Ono to svut x svět hláskově přesně koresponduje s Wult x Welt originálu. Vyloučila bych svet a svit jako už existující slova a ještě bych také uvažovala nad svat a svot, které nás už vedou nějakým směrem, buď k svatosti, nebo svodům světa. Jenže hned dál se píše, že svut/Wult je slovo, které se nedá tak lehce zneužít, devalvovat, je „méně upotřebitelné, méně šikovné“. A svat či svot je už tak trochu návodné... 

Dovolte mi vás požádat o srovnání herecké a překladatelské práce? Mají něco společného? Ztrácíte se někdy sama sobě?  

Ano, mají, už jsem o tom psala výše. Možná že by překladatel měl být hlavně dobrý interpret, ideálně virtuos, který kongeniálně přehraje skladbu, kterou napsal nějaký velikán. Musí mu dát k dispozici všechen svůj um, všechny své výrazové prostředky, takže on to dílo svým pojetím stejně vždycky nějak poznamená, ale nesmí to přerůst do osobní exhibice na úkor autora. Zažila jsem vícekrát u mladých nadaných překladatelů poezie, jak se dávali unést vlastními nápady a překládanou básní se pouze volně inspirovali. Ono je to dost svůdné, když vám někdo propůjčí křídla. 

V čem byste se ráda Ilse podobala?     

Asi bych se jí nechtěla moc podobat, potřebuji si uchovat svůj optimismus. Ale přece jen v něčem, v té síle, která ji držela celá ta dlouhá těžká léta naživu, která živila její psaní i v skepsi a pomocí těch absurdních hrátek, které jsou ale stejně vždycky jen „hry doopravdy“. Ve schopnosti experimentovat a v práci s jazykem a v radikalitě myšlení jde vždycky až na hranu a někdy možná ještě dál.

Otázky –wetz