Rukopis+

Jak se člověk stane spisovatelem? Způsobů je asi mnoho, ale vždycky se mi zdálo, že nejvyšlapanější cesta k postavení romanopisce je ta, která ambiciózního mládence zavede ke krásné literatuře jako k poslednímu útočišti. Faulkner řekl, že každý mladý spisovatel se nejdřív chce stát básníkem; když neuspěje, je z něho romanopisec.

V kategorii krásné literatury je poezie žánrem nejhudebnějším – nebo tomu tak alespoň bylo. Od Whitmana už poezii píše velice málo lidí. Většina z nich jenom popisuje stránky krátkými řádky, které nemají ani rýmy, ani rozeznatelné metrum nebo dokonce ani rytmus. Ale pro mě je poezie spojena s hudebními prvky: s aliterací, metrem, příznačnými motivy, onomatopoei atd. Tyto prvky naznačují, že zpočátku byla poezie nerozlučně svázána s hudbou a básníci byli vlastně pop zpěváky antického světa.

Ale literatura je pro citlivého mladého člověka posledním útočištěm ještě v jiném smyslu. Opět Faulkner ve své „Vůni verbény“ v románu Neporažení definoval tuto jinou záchranu před frustrací se stručností, která je u tak magického spřádače nekonečných vět nezvyklá: „Ti, kdo umějí, to dělají, ti, kdo neumějí a dostatek trpí tím, že neumějí, o tom píší.“

Ku podivu, toto pozorování má blízko k tomu, jak Freud popisuje proces sublimace a jak se člověk stává umělcem. Vezměte si chudého, introvertního mladíka, který není obzvlášť hezký a proto se ostýchá. Kolem něho je spousta hezkých dívek, ale on to s nimi neumí. Jeho jedinou nadějí je zbohatnout, protože bohatí, ať jsou jakkoliv oškliví, z nějakého důvodu nikdy netrpí nedostatkem ženské společnosti. Ale kromě toho, že je nepohledný a ostýchavý, je tenhle mládenec také zoufale netalentovaný k obchodu a k povoláním, v nichž se vydělávají peníze. Nedaří se mu nic jiného, než snění.