Rukopis+

Plán byl, že editorial tentokrát bude o olivovnících, které se v podhůří romagnolských Apenin – přesněji na kopcích Valbegy nad městečkem Dovadola – letos sklízejí až po Dušičkách, protože pořád prší. „Víno malý a vysušený, olivy zas nacucaný, bída,“ shrnula nám situaci majitelka olivových sadů a penzionu Gli Ulivi, co leží vysoko na cestě Monte Maggiore a v němž jsme jako vždycky přespávali. Ale já nelitoval, protože když jsem brzy ráno vyšel ven, uviděl jsem v mlze olivovníky obsypané světlezelenými a fialovými olivami, které se i při slabém dotyku oddělovaly od větviček a kutálely se mi spolu s velkými kapkami vody po ruce do prostřených sítí. Nikdy předtím jsem tohle neviděl – a když jsem jednu velkou a ano, vodou úplně prosáklou olivu snědl, ucítil jsem poprvé zvláštní chuť olejové šťávy a sevřela mě neznámá trpkost. Kopce padaly do závratných hloubek a šedá, přitom živá zeleň olivových polí, za nimiž stály duby a voda a vysoké rákosy a mlha, působila jak z nějakého exotického pásma, Vietnam, Bangladéš. Zdálky se ozval výstřel, druhý a někde se možná zhroutil jelen, zatímco lovci lanýžů se smečkami romagnolských vodních psů letěli listnatými lesy až tam, kde stojí roje lanýžových mšic a kde hluboko v hlíně rozkvétají drahocenné hlízy.

O tom jsem chtěl v úvodu desátého Rukopisu+ psát.

Ale když jsem se vrátil, bylo to minulý týden a byla středa, a jel příměstským vlakem z Radotína do Prahy, stalo se mi a zaznamenal jsem něco, co bych nakonec v časopise o psaní zveřejnil raději než ty olivovníky. Do vagónu přistoupila stará hubená paní s taškou na kolečkách, z níž vykukovaly hvězdice chryzantém. Opravdu velká kytice, možná v květináči – zabírala, vypadalo to, celý kostkovaný vozík. Jede ještě asi na hroby, i když je po Dušičkách, pomyslel jsem si. Jakmile se usadila, opřela se o oběma rukama o vozík a začala polohlasem mluvit. Nerozuměl jsem nejdřív dobře a zprvu ani rozumět nechtěl, ale po chvíli jsem zachytil slova, která se opakovala, a také jsem zpozorněl k pozoruhodné melodii její řeči. Moje chuť přesně zaslechnout, co říká, se završila tehdy, když jsem si všiml, že její monolog je vlastně dialog, že si odpovídá a že odpovídá na své odpovědi. Působilo to, jako by mluvilo několik žen najednou, a to velice živě. Souhlasily spolu, přely se, střídalo se to. V tom okamžiku jsem se rozhodl, vylovil mobil a zapisoval do něho všechno, čemu jsem porozuměl – občas jsem se na ženu podíval, na její ústa, i toho jsem se odvážil, protože ona byla ponořená do své řeči a skloněná hluboko nad vozík, že nehrozilo, že by mě mohla zahlédnout.

Snažil jsem se být pohotový i opatrný.