Rukopis+

Jak se člověk stane spisovatelem? Způsobů je asi mnoho, ale vždycky se mi zdálo, že nejvyšlapanější cesta k postavení romanopisce je ta, která ambiciózního mládence zavede ke krásné literatuře jako k poslednímu útočišti. Faulkner řekl, že každý mladý spisovatel se nejdřív chce stát básníkem; když neuspěje, je z něho romanopisec.

V kategorii krásné literatury je poezie žánrem nejhudebnějším – nebo tomu tak alespoň bylo. Od Whitmana už poezii píše velice málo lidí. Většina z nich jenom popisuje stránky krátkými řádky, které nemají ani rýmy, ani rozeznatelné metrum nebo dokonce ani rytmus. Ale pro mě je poezie spojena s hudebními prvky: s aliterací, metrem, příznačnými motivy, onomatopoei atd. Tyto prvky naznačují, že zpočátku byla poezie nerozlučně svázána s hudbou a básníci byli vlastně pop zpěváky antického světa.

Ale literatura je pro citlivého mladého člověka posledním útočištěm ještě v jiném smyslu. Opět Faulkner ve své „Vůni verbény“ v románu Neporažení definoval tuto jinou záchranu před frustrací se stručností, která je u tak magického spřádače nekonečných vět nezvyklá: „Ti, kdo umějí, to dělají, ti, kdo neumějí a dostatek trpí tím, že neumějí, o tom píší.“

Ku podivu, toto pozorování má blízko k tomu, jak Freud popisuje proces sublimace a jak se člověk stává umělcem. Vezměte si chudého, introvertního mladíka, který není obzvlášť hezký a proto se ostýchá. Kolem něho je spousta hezkých dívek, ale on to s nimi neumí. Jeho jedinou nadějí je zbohatnout, protože bohatí, ať jsou jakkoliv oškliví, z nějakého důvodu nikdy netrpí nedostatkem ženské společnosti. Ale kromě toho, že je nepohledný a ostýchavý, je tenhle mládenec také zoufale netalentovaný k obchodu a k povoláním, v nichž se vydělávají peníze. Nedaří se mu nic jiného, než snění.

Ale jednoho dne začne své sny zachycovat na papír. O mnoho let později přijde den, kdy nějaký nakladatel přijme jeho sny k vydání. Po dalších letech se ze snílka stane úspěšný autor, nadělá spoustu peněz, a ačkoliv mu věk na kráse nepřidal, zjistí, že kolem sebe má spoustu krásných žen. Většinou už je příliš pozdě, ale lepší pozdě, než nikdy.

V mém případě to bylo podle Faulknera i podle Freuda. Asi tak v osmi letech mě zle postihl zápal plic, na což se v době před penicilinem umíralo. Málem jsem se s tímto světem rozloučil a po řadu let mě to vyloučilo z obvyklých zábav kluků z malého města v horách, jako je lyžování, hokej, fotbal nebo lezení na stromy a kradení jablek soptícím sedlákům. Panoval názor, že takové věci nejsou dobré pro zdraví churavoučkých chlapců; k těm jsem nesporně patřil a maminka mě před nebezpečenstvími světa sportu pečlivě chránila. Tak se ze mne stal mimořádně stydlivý snílek.

Předmětem mých snů byl život plný dobrodružství a k němu neoddělitelně patřily dívky. V městečku v horách byly také částí mého každodenního života, ale byl jsem příliš ostýchavý, abych s nimi dělal to, co ve snech.

Konečně nadešel ten nevyhnutelný okamžik: začal jsem své spletitě spřádané sny zapisovat a vytvořil jsem řadu nedokončených prvních kapitol nedokončených dobrodružných románů, jejichž hrdinou byl maloměstský kluk z Čech, odmítnutý místní kráskou, který měl v následujících (ale nenapsaných) kapitolách odejít do Ameriky, udělat úspěšnou kariéru jako gangster v Chicagu a po letech (ale ne po mnoha, protože kráska měla být pořád ještě kráskou) se vrátit do svého rodného Balíkova a odvést si svou, teď hořce litující, lásku mladých let do Větrného města.

Moje literární dráha tedy začala přesně podle Freuda. Vyvrcholila, ve skromném rozsahu, také podle Freuda. Ale mezitím se stalo něco důležitého. Otec mi dal gramofon na kliku a já si koupil pár desek. Bylo to někdy roku 1940. Amerika ještě neválčila s Německem a k dostání byly stále ještě americké Brunswicky. Ten, který jsem si koupil, se jmenoval „I’ve Got a Guy“ s orchestrem Chicka Webba a s poznámkou na etiketě „With a Vocal Chorus“. Ten vokální chorus byl anonymní a swingoví fanouškové v Čechách tenkrát naslouchali především plnému zvuku big bandu; zpívaný refrén byl nutným zlem. A textu ostatně stejně nerozuměli. Ale po letech jsem zjistil, že tímto konkrétním zlem byla Ella Fitzgeraldová a okamžitě jsem si začal fandit, protože zpěv na téhle nahrávce se mi hrozně líbil. Přesto to však nebyl hlas, který mi učaroval pro celý život; byly to medové plástve Webbových zpívajících a mluvících saxofonů. Nikdy jsem neslyšel nic ani trochu tak krásného. Napadalo mne jediné srovnání – s fiktivní hudbou nebeských sfér Johanna Keplera. Tahle krásná hudba si mě podmanila na celý život.