Rukopis+

Knóssos

Rosanna Warrenová

To nejkrásnější – pod obřím sluncem

mezi sosnovou vůní cikád,

citronově olivovým třpytem a

skalami, tříštěnými polednem –

vůbec nebyly terasy.

Ani sloupy, nádvoří, oltáře, síně;

ani královnina koupel, býčí rohy,

mřížovaná kanalizace, tlupy

azurových opic sklízejících

papyrusové fresky na duhových kopcích;

ani výčet flotil na keramice nebo urostlí  

muži v přilbách, štíty z býčí usně

a císařské choutky, ale

žebrová, světlem vykotlaná včela, jejímž

krunýřem slunce prosvítalo

na labyrint nebeského hlubotisku.

Přeložila Yveta Shanfeldová

Trávím čas s velice letní básní Knóssos, zatímco za oknem už chrastí podzim, který se ovšem ještě zalyká výmluvným horkým větrem bez řádné interpunkce. Ta ovšem scházet nesmí, ani její řád, obzvláště ne v básni, která vlastně je i není o řeckém ostrovu, kde navěky bzučí včela, zřejmě dávno mrtvá.

Pro Rosannu Warrenovou je interpunkce samozřejmostí, ale ve mně tok její poezie zanechává dojem jakéhosi širého loučení, spíš rozvolněného, když si tak volně proklouzává mezi řeckým sloupovím, starověkým sněním, básnířčiným klasickým vzděláním, nacházením přesných slov, poznáváním, prožíváním. Její silná poezie, intimní i nekonfesijní, umí zabolet. Neosobní, výstižná a vonná jak včelí žihadlo.

Přesnost žihadla se překládá těžko. Zní nevyřčenými barvami. Jako když se bohatě vyšívaný básnický šál mihne tím starým ostrovem: jenom zlehka se dotkne krásných míst slůvkem ani a ke slovu byly se staví předponou ne… Ach, jak jediná slabika dodává této rozžhavené básni životodárný stín a mhouří oči při posmrtném výskytu bzukotů!