Na okraje staré básně
Na počátku stála nová situace a starý, už zapomenutý záznam v diáři. Situace, předcházející „objevení“ záznamu, nespočívala v ničem banálnějším nežli v umístění krmítka na parapet okna pokoje. Byl únor, mrzlo, až praštělo, a ve vytopeném pokoji trávila své dny dvě dychtivá děvčata, pro která bylo potěšením pozorovat ptáky přilétající na krmítko (přesněji řečeno, na parapetu se nacházela obyčejná mělká porcelánová miska). Nejčastěji se objevovali vrabci, sýkory koňadry a sýkory modřinky, kosi a sojky. Děvčata stála dlouhé minuty na židli u okna – klidně a tiše, aby nevyplašila zobající hosty. Rodiče je tu a tam brali do náručí a dívali se také. Na ptáky, děti, jeden na druhého i sami na sebe. Venku třeskutý mráz, v pokoji útulno. V koutě statečně chřadl uprášený vánoční stromek, možná tiše hrála hudba. Těžko odolat pocitu, že pokud neumřeli, stojí tam a dívají se dodnes.
Cukrové klišé té situace, kterému bylo snadné se smát (a my se smáli), bylo také celkem snadné narušit. Stačilo si trochu lépe všímat. Třeba toho, jakým bouřlivým způsobem ptáci měnili směr letu, když pozorovatele rozeznali dřív, nežli se snesli na studený parapet. Nebo série mikroskopických pohybů peří po prudkém slétnutí ptáka na okraj misky. Anebo velkolepého strnutí celého těla potom, co se ptačí oko upřelo za sklo, do podezřelé místnosti s podezřelými temnými tvary, a někde ve svých hlubinách střídalo zaostření. Při pozorování nehybného ptačího oka – spíš než pozorování to byl vlastně souboj, v němž vítězil ten, kdo dokázal lépe a déle zůstat jako z kamene – se odněkud vynořil zmíněný starý záznam, který zněl: „Ptáci jsou typicky zraková zvířata.“ Věta opsaná z všeobecné části nějakého atlasu ptáků, nic víc. Autor se tedy díval do očí zrakových zvířat za sklem a viděl, že to velkolepé strnutí jejich těl je vlastně klam. Ptáci byli v neustálém pohybu, jakoby tvořeni z tisíce nepostřehnutelných změn – to jenom jejich oko stálo. Ani napnuté, ani klidné – stálo, jako by bylo z žuly, cizí, neživé. Lépe řečeno, živoucí nějakým neznámým způsobem. Zdálo se, že se v něm zbytek těkavého ptačího těla ztrácí, že se ten pestrý okolní pohyb dokonce nějak podílí na jeho zvláštní nehybnosti. Z této situace, v těchto myšlenkách a při tomto zírání vznikla první sloka básně:
V únoru sýkorka přilétá k ruce s knihou
v okenním rámu, na plátně tepla z topení,
a stojíc bokem, politá peřím, zkamení –
jako by třaslavý hřbet, záblesk hlavy skryla v oku.
První dva verše, doufám, odrážejí částečnou kýčovitost výchozí situace. Děti zmizely – s nimi je to nejspíš složitější. V útulném pokoji zbyl nějaký čtenář, který na chvíli vzhlédl od řádek tlustého románu a dívá se za okno. Únorový výjev se sýkorkou na krmítku se ho příliš netýká; zběžně a bez účasti jej pozoruje, připraven vrátit se vzápětí k rozečtené stránce. Jeho vlastní pohodlí a neohroženost venkovním světem mu pravděpodobně nabízejí ideální obraz zkřehlých božích tvorů, kteří na zasněženém pozadí hladově zobají drobty z člověčího stolu. Fotografie z nástěnného kalendáře. Klouzavému oku pasažéra u okna uhánějícího vlaku se krajina také jeví jako velice fotogenická, přehledná, řádná. V prvních dvou verších je ale přítomen také výsměch této scéně. Odstup je dosažen změnou perspektivy – obyvatel místnosti se tu zničehonic stává objektem observace. Jsem v pokušení tvrdit, že je pozorován právě ptačím okem nebo obrovskou zřítelnicí celého exteriéru. Ale ptáci ani venkovní světlo se o lidský rod příliš nezajímají. A tak je onen čtenář románu čten zvenku z vlastní vůle a vlastníma očima. Ocitá se tak na plátně opatřeném masivním rámem, který by mohl být pravou perlou solidního měšťanského salonu. Ten důstojný autoportrét v prvních dvou verších (útulné barvy, tlumeně hrající přítmí) je něco jako trochu smutný vtip, namířený proti samotnému vypravěči. Žádný velký čin, ale také ne úplná rezignace. Trochu víc než nic.
V dalších dvou verších první sloky se věci komplikují. Jen pozvolna – třetí verš se ještě tváří jakoby nic. Má stejný počet slabik jako dva předchozí, podobné rozložení přízvuků jako verš druhý, s nímž se také rýmuje (topení – zkamení; zakládá, zdá se, strofu s tradičním rýmovým schématem abba), obsahuje archaizující přechodník a o sýkorce bůhvíproč říká, že je politá peřím. Nejspíš jako vodou nebo glazurou; asi tak jako parádní porcelánový šálek (ve skleníku, napravo od teplých barev onoho portrétu). Snad metafora zdůrazňuje sýkorčino rovnoměrně rostlé peří? Nebo jeho lesk? Navíc ten nešikovně vsunutý rozvitý přívlastek (politá peřím) trochu ruší. Možná že autor na tento detail zapomněl a zpětně jej do verše vsunul. Čtvrtý verš (jako by třaslavý hřbet, záblesk hlavy skryla v oku) na předchozí otázky nedává žádné odpovědi – a vůbec, celý je nějaký podivný. Za prvé je o dvě slabiky delší nežli tři předcházející, za druhé se nerýmuje s prvním veršem, jak by se dalo předpokládat, za třetí je přetížen detailním popisem (mezi třaslavým hřbetem a zábleskem hlavy nezbývá dokonce místo pro očekávanou spojku „a“) a za čtvrté předkládá snad až příliš odvážnou představu ptáka, jehož neposedné tělo je skryto v jeho vlastním ztuhlém oku. Zkrátka, vedle prvních třech veršů básně vyhlíží čtvrtý verš nepodařeně.
Autorovi zjevně šlo o napětí mezi „hladkostí“ prvních dvou veršů a „přerývaností“ dvou následujících. Usiloval už kompozicí strofy a dikcí znázornit překonání prázdné situace pozorným pohledem (proto celá sloka končí slovem oko). „Prací oka“, jež vyžaduje přesný slovník, který se obtížně hledá. Chtěl, aby se tato změna postupně dála před čtenářem básně. Proto jsou chyba, její náprava, přeřeknutí, dořeknutí důležitými aktéry sloky i celého textu. Fungují, řekněme, jako součástky brzdného mechanismu.
Až v tomto okamžiku autora bláhově napadlo, že rýmové schéma abbc, které v první strofě vzniklo takřka bez jeho dohledu, se podobá oku mezi obočím a lícní kostí a že by se mohl pokusit v něm pokračovat dál. A ze stejného důvodu, jak se zdá, volil z přilétajících ptáků právě sýkoru koňadru (parus major) – ona, domníval se, byla rozložením tmavých a světlých ploch nejvíce podobná lidskému oku.
První dva verše druhé sloky znějí:
Období zimy se jí zuby nehty drží, když tam
tak stojí, neživá, v glazuře – to říkáš ty – peří [...]
Druhá sloka tedy nezačíná tam, kde první skončila – vrací nás zpátky, téměř na začátek, k prvnímu pohledu na „stojící“ sýkorku. Zřetelně na tento návrat upozorňuje užití stejného slova (v první sloce stojíc bokem, tady když tam / tak stojí). V čem se ale pokračuje dál, je počet slabik ve verši. Oba první verše druhé sloky mají patnáct slabik tak jako poslední verš první sloky. Vypadá to tedy, že je nutné k sýkorce na parapetu ještě něco podotknout a že je k tomu potřeba dost místa. Soudě podle čtvrtého verše první sloky, půjde o nějaké podrobnosti.
Narazíme zde na věci už známé. Sýkora stojí za oknem, strnulá až k „neživosti“, v glazuře peří. Nově se o ní praví, že se jí období zimy zuby nehty drží – co to znamená? Básník nechtěl, myslím, vyjádřit nic jiného než hlubokou statičnost toho zjevení, v němž jako by čas stál. Jako by se čas (období zimy) náhle stal závislým na prostoru. Ze všech sil se drží scény za zimní tabulí skla a je jí – alespoň na vteřinu – překonán.
Znovu se objevuje metafora, spojující pokryv peří na ptačím těle a glazuru na porcelánu. Možná je tady i proto, abychom si představili počasí, kter ému je vystaven exteriér. Glazura bývá obvykle lesklá – možná je tedy venku slunečno a sýkorka i parapet jsou zality světlem. Ale kdo ví. Zde je ona metafora ale zpochybněna vloženou větou to říkáš ty. Není jasné, kdo je jejím adresátem; ví se jen, že metafora může platit, ale také nemusí. Následující verše se přiklánějí spíše k druhé možnosti:
krásná bez prolínání, na vteřinu měři-
telná jen jinými lesklými věcmi, co jsou vidět;
viditelná jen celou blyštivostí, již si měří
rytmy a proporce, tmavé a temné, přelévání
hran a rozestupy ploch, jejichž přirovnání
tě srazí, možná zpátky, k ledovému parapetu.
V těchto verších oko pozorovatele oplývá neochvějnou sebedůvěrou, spoléhá pouze na vlastní možnosti a dokonce svou víru v sebe formuluje. O sýkoře koňadře se zde troufale tvrdí, že je krásná bez prolínání, tedy krásná bez veškerých tropů, bez metafor i metonymií. Krásná, protože vnímaná jen smysly, přesněji jedním smyslem, bez podpory intelektu či imaginace. Všechno záleží jen na utkvělém oku, které k jedné pozorované věci dokáže přiřadit pouze věc, pozorovanou ve stejném okamžiku. To také s chutí a ve velice rychlém tempu dělá – a tak jednotlivé věci na scéně ztrácejí svoji jedinečnost a konec konců se prolínají a vzájemně podmiňují, ale tento proces se odehrává jakoby na stejné úrovni. Na zrakem uchopeném – a jen zrakem uchopitelném – povrchu, jenž nyní (minimálně po dobu, kterou spotřebuje čtení osmi veršů) vítězí nad časem. Proto je v básni sýkorka měři- / telná (chtě nechtě se vynoří slovo „tělo“) jen jinými lesklými věcmi, co jsou vidět. Poměření jiného druhu by ji skrylo.
Ve verších třetí sloky pohled, který předtím jako by poněkud ustupoval a pojímal do sebe stále víc prostoru za oknem (celou blyštivost), mění směr. Začíná se přibližovat k blyštivým věcem, k husté síti, kterou tkají za oknem. Pokouší se sestoupit na co nejtěsnější vzdálenost a zahlédnout měňavou strukturu povrchu. Uvidět, z čeho je utvořen (rytmy a proporce, tmavé a temné, přelévání / hran a rozestupy ploch). Oko se mhouří. Na konci sloky znovu přichází ke slovu pokušení metafory (a také reflexe toho pokušení). Stojí tu:
[...] přelévání
hran a rozestupy ploch, jejichž přirovnání
tě srazí, možná zpátky, k ledovému parapetu.
Neboli: pokus k něčemu přirovnat atomy blyštivosti za oknem, nevede nad či pod povrch – dosahuje pouze toho, že se oko vrátí ke svému obvyklému zaostření a znovu spatří výchozí místo (parapet). Co to může znamenat? Blahodárné zajetí smyslu? Nedůvěru v plané spojování vzdálených věcí a naopak důvěru v reálné obrazy světa, vnímané přirozenými smysly? Třeba. Ale nepřehlédněme další exemplář ze sbírky váhavých vsuvek v této básni: možná zpátky. Není tudíž vůbec jisté, zda se jedná o stejný parapet, odkud oko vyšlo na svou jeskynní výpravu.
Druhá a třetí sloka básně jsou jednovětou digresí. Nebo obsáhlejší poznámkou v pomyslné závorce. Nepřehledný svár mezi syntaxí a veršem by mohl mít za úkol napodobit pulsující svět za oknem.
Čtvrtá sloka tedy navazuje na sloku první, která, zopakujme, končí veršem jako by třaslavý hřbet, záblesk hlavy skryla v oku. Vypadá takhle:
To oko je jak maska. Čeho? Válčícího mrazu
a lesa, co se na okrajích rozepíná
jak rukáv, skoro ve tmě, který nevystřídá
zápěstí, pěst, jen světlo chladně lámající větve
O sýkorčině oku, v němž se skrývá třaslavý hřbet, záblesk hlavy, už bylo řečeno, že je živoucí nějakým neznámým způsobem. Nyní se z něj dokonce stává válečná maska mrazu a lesa. Situace se tedy od první sloky poněkud změnila – za okem ptáka je nakupen celý vnější prostor a v pohledu, upřeném do místnosti, je nově přítomno nebezpečí. Ve třetím verši této sloky se dočítáme, že nebezpečí zřejmě souvisí také s časovým posunem, který nastal, zatímco jsme líčili sýkorčí detaily. Les je skoro ve tmě – lesk věcí zřejmě mezitím pohasl, venku se začíná se stmívat.
V šeru za oknem se tudíž mračí dva bojovníci (mráz a les), kteří vykopali válečnou sekyru. Možná hrozí, že rozbijí okno a vtrhnou do domu. Alespoň o tom na chvilku svědčí přirovnání lesního okraje k rozepnutému rukávu (košile?). Vzápětí je ale rozvinutá metafora opět svinuta a po rukávu už nepřichází pěst, jež by mohla roztříštit sklo okna nebo hodit kámen, který by to udělal za ni. Znovu se navrací téma metafory a už podruhé je užití metafory zpochybněno – v tomto případě spíše „zadrženo“. Tomu, co přijde místo zápěstí a pěsti, co zaplní místo po metafoře, kterou básník vzal zpět, je věnován celý zbytek básně:
[...] jen světlo chladně lámající větve
na horizontu, kam se pohled uhne mezi řečí,
prasklý ret, detail suché ruky, skoro něčí, mokrý
sníh za ramenem na svetru, tající mezi oky,
a borovice s kdoulí v stuze nade dveřmi.
Co se tedy vlastně stane? Vůbec nic zvláštního. Pár všedních úkonů a pozorování, odehrávajících se uvnitř bezpečného domu, ale hluboce určovaných tím, co se odehrává venku. Studené světlo zahlédnuté koutkem oka při rozhovoru na jiné téma. Mrazem rozpraskané rty a vysušená kůže na rukou. Sníh tající na svetru v teple interiéru. A borovice s kdoulí v stuze nade dveřmi – obvyklá úlitba času.
Není tedy potřeba rozbíjet prostor kamenem imaginace, rozřezávat ostrým nožem metafory plátno obrazu, kterému se podobají naše životy, fixované ve svých vyprázdněných režimech. Báseň možná dává hlas nezběžnému pozorování běžných věcí a jejich rytmu, jež odhalí naše stálé a všudypřítomné propojení s neosobním a neobyčejným. Proto jsou tu různé obrazy „pasivního“ oka konfrontovány s obrazy „aktivní“ ruky (ironicky: k ruce s knihou; les, co se na okrajích rozepíná / jak rukáv; zápěstí, pěst; detail suché ruky; sníh za ramenem).
Autor si rozhodně zakládá na nenápadnosti rozhraní mezi fyzickým a metafyzickým – proč by jinak tolik zdůrazňoval, že suchá ruka (nejspíš vlastní; rozhodně nějakým způsobem blízká), kterou si zblízka prohlíží (mluví se o jejím detailu), je skoro něčí (tak jako je lesní lem skoro ve tmě). Na pobývání v tomto rozhraní mu určitě záleží víc než na průniku jinam, do nějakého nového prostoru. Jinak by přece zmíněnou možnost „nestejného parapetu“ (tě srazí, možná zpátky, k ledovému parapetu) nenechal vyznít do ztracena.
A to je všechno. Ke konci si neodpustíme podezření, že celou dobu mluvíme o milostné básni. Ne a ne se totiž zbavit dojmu, že borovici s kdoulí v posledním verši zavázala do stuhy ženská ruka – a tak by řeč, mezi kterou se pohled uhne k horizontu, a vsuvka to říkáš ty z šestého verše nemusely být básníkovou samomluvou.
Na závěr – namísto shrnutí – všech pět strof:
V únoru sýkorka přilétá k ruce s knihou
v okenním rámu, na plátně tepla z topení,
a stojíc bokem, politá peřím, zkamení –
jako by třaslavý hřbet, záblesk hlavy skryla v oku.
Období zimy se jí zuby nehty drží, když tam
tak stojí, neživá, v glazuře – to říkáš ty – peří,
krásná bez prolínání, na vteřinu měři-
telná jen jinými lesklými věcmi, co jsou vidět;
viditelná jen celou blyštivostí, již si měří
rytmy a proporce, tmavé a temné, přelévání
hran a rozestupy ploch, jejichž přirovnání
tě srazí, možná zpátky, k ledovému parapetu.
To oko je jak maska. Čeho? Válčícího mrazu
a lesa, co se na okrajích rozepíná
jak rukáv, skoro ve tmě, který nevystřídá
zápěstí, pěst, jen světlo chladně lámající větve
na horizontu, kam se pohled uhne mezi řečí,
prasklý ret, detail suché ruky, skoro něčí, mokrý
sníh za ramenem na svetru, tající mezi oky,
a borovice s kdoulí v stuze nade dveřmi.
