Rukopis+

Pevně věřím tomu, že když si přečtete knížku, kterou stojí za to číst, jakýmsi záhadným způsobem do vás pronikne, ukáže vám netušený směr a změní vás tak, že už nikdy nebudete jako předtím. Je to možná příliš nabubřelé tvrzení a empiricky se to asi nedá dokázat, ale ten záhadný způsob průniku si spojuji s tím, že většinu knih, o nichž mám pocit, že mě výrazně ovlivnily, si pamatuji jen velmi mlhavě. Vybavuje se mi třeba jen část děje, postava (a někdy ani to ne), zkrátka jen útržky, často velmi nesourodé a jakýsi obecný, třebaže velmi silný vjem, který se ve mně zakořenil a kterého se zřejmě už nikdy nezbavím. Nechci příliš zobecňovat – určitě jsou lidé, kteří si texty pamatují líp, někdy možná i nazpaměť, jenže aby toho docílili, musí se ke konkrétním knihám vracet, čímž je bezesporu poznávají důkladněji a s přibývajícím věkem se jim významy těchto textů jistě mění před očima. Tím však zároveň možná přicházejí o to prvotní vytržení, které při četbě básně, povídky či románu zažívali. Netvrdím, že knihy nečtu opakovaně, ale spíš se chci v tomhle povídání zaměřit právě na první vjemy knih, tak jak se mi uložily v paměti, která často vypráví jinak, než se všechno doopravdy událo. A teď samozřejmě tak trochu lžu i já, protože před tímhle pořadem jsem alespoň prolétl některé z knížek, o nichž tu budu mluvit.

Pokud jde o mé dětství, na žádné vytržení z četby si prakticky nevzpomínám. Ne že bych nečetl. Pravidelně jsem chodil do knihovny a zajímaly mě dětské encyklopedie, cestopisy či publikace o rozličných sportovních disciplínách. Přečetl jsem také patřičné množství sci-fi povídek a románů, ale už ani pořádně nevím, jaké to byly. Do mé paměti sice hluboce pronikly všechny ty mayovky a verneovky, ale obávám se, že spíš prostřednictvím filmů či televizních seriálů. Už v sedmdesátých letech minulého století jsem se zjevně stal obětí vizuální kultury a na rozdíl od opakované četby jsem provozoval opakované návštěvy kina, kde jsem neustále sledoval tytéž filmy. Mám-li zmínit silný dětský literární zážitek, takový, při kterém jsem cítil patřičné vytržení, okamžitě se mi z útlého věku vybaví jeden mravoličný příběh o svatém Mikuláši ze sbírky moderních pohádek Třicet stříbrných klíčů, v níž vystupuje chlapec, který si odmítá čistit boty a Mikuláš ho vytrestá tím, že mu do špinavých polobotek odmítne vložit dárky. Nevzrušovalo mě pochopitelně nabádání k pořádku a čistotě – byl jsem pravý opak pořádkumilovného dítěte. Spíš jsem se vžíval do pocitů onoho chlapce, který nakonec vyběhne do noci plné jiskřivého mrazu a předvánočních vůní, aby Mikuláše zavolal zpátky, ale zaslechne jen nenávratně mizející dupot Mikulášových těžkých bot pod tajemnou noční oblohou. Na ten mráz, co mi šel po zádech, když mi tu pohádku máma četla – a když jsem si ji později četl sám – nemůžu z nějakého podivného důvodu zapomenout. A nelze zapomenout ani na některé povídky Jaroslava Haška, které jsme si později doma předčítali nahlas (občas jsme to zkrátka dělávali). Jmenovitě šlo o opakovanou četbu povídek Básník Racek a Zrádce národa v Chotěboři. Ta druhá vypráví o jistém národovci, který během vlastenecké slavnosti vypije příliš mnoho chotěbořského piva a v nouzi vykoná potřebu, tuším, že pod dubem, kde kdysi při svém tažení spočinul Jan Žižka, a vlastenecká komunita ho po tomto aktu vyvrhne ze svého středu. Smích, který mnou tehdy otřásal (byl jsem ještě opravdu malý) spolu s určitým pocitem té správné blasfemie, jsem při další četbě už nezažíval tak často, snad jen u mých v pubertě milovaných autorů Josepha Hellera, Kurta Vonneguta a snad později i u určitých pasáží samotného Švejka.

První, i když poněkud podivný náznak jakési „literární rebelie“ se u mě projevil někdy těsně před pubertou, když jsem část prázdnin trávil u babičky a dědy, a v očekávání předpubertální nudy jsem si s sebou přivezl známý odeonský výbor povídek Edgara Alana Poea Jáma a kyvadlo. Děda, který se hlásil k objektivnímu materialismu (řečeno eufemisticky), si v nestřeženém okamžiku přečetl pár Poeových povídek a hned na to mi překvapivě vyčinil, že si vybírám četbu plnou duchařiny, pánbíčkářství a temných emocí. Pro poměrně racionálně smýšlejícího Poea to byl drtivý a zcela nespravedlivý odsudek, ale mě to rozhodně vedlo k tomu, že jsem tu část léta strávil hluboce pohroužen do klaustrofobního Poeova světa – samozřejmě kromě koupání a jiných letních radovánek. A knihovna babičky a dědy ve Zlíně (čili tehdejším Gottwaldově) pro mě uchystala ještě jedno překvapení: Kámasútru, čili poučení o rozkoši, která tam bůhvíproč trčela mezi ostatními, zcela nezáživnými knihami. Tento druh čtenářského vytržení prepubertálního výrostka však zjevně do literárního pořadu nepatří.

Současnost a doba mých gymnaziálních studií v době normalizace se mimo jiné liší tím, že četba určitých knih, byla jednoznačným aktem vzdoru. Stačilo mít ty správné spolužáky s těmi správnými staršími sourozenci, kteří vám doporučí tu správnou hudbu, správné filmy, a především správnou literaturu. Já to štěstí rozhodně měl. Kromě toho, že jsme byli rockeři, toužili jsme být intelektuálové vzpírající se šedi a vší té stupiditě kolem nás mimo jiné tím, že budou číst knížky, o nichž se oficiálně nemluví nebo se nemluví příliš. Nemuselo nutně jít o zakázanou literaturu. Ostatně vzpomínám si, jak jednou můj až příliš opatrný otec přinesl Havlovo Pokoušení pečlivě zabalené ve výtisku Mladé Fronty a já byl tou hrou zklamán, protože jsem očekával jakýsi zcela jasný a prvoplánový útok proti komunistickému režimu. V našich rozhovorech na chodbách gymnázia to ševelilo Joycem, Kafkou, Kunderou, ale třeba i Hrabalem, kterého jste si tu a tam mohli koupit v knihkupectví a z knihoven rozhodně nezmizel. Bylo to vzrušující a poměrně snadné a byla v tom spousta snobství, pokrytectví a povrchnosti. Zároveň to ale bylo užitečné. Mohli jste sice předstírat, že chápete Joyceův Portrét umělce v jinošských letech, nicméně i když tomu tak nebylo, museli jste vynaložit určité úsilí, abyste aspoň sami sobě mohli poctivě říct, že jste to „přečetli“. Mimochodem právě Joyceovův Portrét mě přirozené literární vytržení způsobil, možná proto, že jde o bildungsromán intelektuálního vzdoru a já jsem se pochopitelně chtěl stát kromě rockera i spisovatelem. Tou skutečnou hodnotou však byla obtížnost a nečitelnost a literaturu jsme vnímali jako šifru, kterou je třeba rozluštit. A to vás rozhodně učí trpělivosti a obdivu ke slovu, které skrývá své tajemství.

Přesto existuje četba, jež se mi tehdy zdála být zcela srozumitelná, kterámě mimořádně zasáhla a k níž jsem se také dostal náležitě pokoutným způsobem. V knihovně kralupského Dvořákova gymnázia, jehož komunistický ředitel držel nad námi i celou institucí pevné normalizační otěže, jsme se svým kamarádem narazili na výtisk Románů a povídek Alberta Camuse, které někdo zjevně zapomněl z knihovny vyřadit. Neváhali jsme ani chvilku a knížku jsme ukradli. Z toho mého kamaráda spolupachatele je dnes významný právní filozof, takže jeho jméno samozřejmě neprozradím, abych neohrozil jeho pověst. Když na mě přišla řada, přečetl jsem Camusova Cizince za jeden večer. Fascinoval mě prostý styl vyprávění i hlavní hrdina Mersault, který v té době jakýmsi způsobem souvisel s mým zmateným a přecitlivělým emocionálním rozpoložením. Z jeho zdánlivého chladu na mě čišela vřelost a přináležitost k životu v jeho ryzí a nejprostší podobě, k přítomnému okamžiku, která si za žádných okolností nenechá nic diktovat okolními systémy morálky, jež se v Cizinci odhalují jako zcela pokrytecké a nanejvýš nebezpečné. To, že Mersault zabil, mě tehdy dost mátlo, ale svým způsobem mi imponovala jeho vlažnost, jistá stabilita, jakýsi klid a současně ona emocionální bouře, jež se naplno projeví ke konci jeho závěrečného dialogu s knězem, který se ho před možnou popravou snaží přinutit k pokání a k touze po jiném, lepším životě. Žádná z jeho jistot se nevyrovná jedinému ženskému vlasu, řve na něj Mersault, a představa jiného života mu přijde stejně bezvýznamná jako přání zbohatnout, závodně plavat nebo mít hezčí ústa. Jiný život by ho zajímal pouze tehdy, kdyby to bylo místo, kde by mohl vzpomínat na tenhle život… Podstatné bylo, že při téhle vypjaté scéně jsem se stejnou měrou dojímal i nad plačícím knězem – možná, řeknu-li to příliš velkými slovy, nad osudem člověka obecně. Cizince jsem ale rozhodně nečetl jako existencialistický román. O existencialismu jsem toho tehdy věděl pramálo. Četl jsem ho jako text, který se přesně trefil do mých tehdejších zmatků, a tak říkajíc mě nad ně povznesl. Mersault si ostatně přeje na své popravě hustý dav diváků, který ho přivítá pokřikem plným nenávisti – no není to úžasná představa romantizujícího puberťáka? A mimochodem, jsem si jistý, že ten ukradený výtisk Camusových Románů a povídek se někde ztratil (pokud si ho tedy pokoutně nenechal zmiňovaný právní filozof). Mám ale doma jiný exemplář téže knihy, o němž mi moje paměť tvrdí, že jsem si ho za studií koupil překvapivě velmi levně od jakéhosi naivního antikváře. Když jsem si tu knihu teď otevřel, neobjevil jsem žádnou cenovku, jen razítko Knihovny vojenské nemocnice Československé lidové armády v Olomouci. Je tedy možné, že jsem se dopustil další krádeže. Pokud tomu tak opravdu je, přísahám, že kromě Camusových románů knihy nekradu.

Knihovna v kralupském bytě, kde jsem vyrůstal a v němž už bydlí někdo jiný, je jedním z mála míst mého dětství, které si vybavuji velmi ostře. Na té knihovně nebylo nic zvláštního – klasický sektorový nábytek podle vkusu sedmdesátých let, s knihami, jež valnou většinou tvořily objednávky z odeonského klubu čtenářů. Na stejné knihy jsem běžně narážel při návštěvách jiných domácností, a ostatně na ně narážím dodnes. Občas to byla skvělá literatura a od určitého věku mě bavilo společně s rodiči plánovat, jaké knihy si následující rok pořídíme. V útlejším věku mě ale nefascinovaly knihy v policích jako takové, nýbrž jejich hřbety, které nesly prapodivné názvy jako „Zola Nana“, „Bohové hroby a učenci“ či „Lišky na vinici“. Věděl jsem, že když se z pohovky podívám určitým směrem na knihovnu, najdu zcela jistě nějakou konkrétní starou známou šifru, coby název knihy (kupříkladu jsem velmi dlouho měl za to že slovo „bohové“ v titulu Céramova archeologického románu je přídavné jméno, čili že jde o hroby bohů). Většinou jsem se s tímhle voyeurstvím spokojil, a přestože jsem číst už uměl, byl jsem často příliš líný na to, abych vstal a knihu otevřel. V některých případech, kdy se tak stalo, jsem toho však rozhodně nelitoval. Kromě již zmiňované Jámy a kyvadla (u níž mě také spíš zaujal podivný název) knihovna ukrývala některé tehdy neviditelné autory ze 60. let a kdesi vlevo dole obsahovala také část, v níž mě svými hřbety na sebe upozorňovaly knihy Klubu přátel poezie. V určitém okamžiku jsem neomylně sáhl po Josefu Kainarovi a výboru jeho poezie Bláznův kabát. Stalo se to pochopitelně kvůli písním Vladimíra Mišíka, kvůli Kuřeti v hodinkách a dalším Kainarovým písňovým textům či zhudebněným básním. Vzpomínám si, jak jsem pociťoval téměř děs společně s mrazením v zádech při poslechu písně Stříhali dohola malého chlapečka. Ta krutost a syrovost obrazů, kterým jsem tehdy sotva rozuměl, se ve mně neustále ozývala a já jsem zatoužil psát poezii (samozřejmě v podobném duchu) a pochopitelně ji zhudebňovat, protože jsem už uměl pár akordů na kytaru. Rocková hudba mě tedy přivedla ke Kainarovi a Kainar později k básníkům, které jsem původně číst nechtěl, protože nás jimi otravovali ve škole. Teprve po Kainarovi jsem objevil Halase, překlady francouzských básníků, později třeba Reynka a další. Bláznův kabát byl nepříliš obsáhlý výbor z roku 1972 a obsahoval velmi stručný průřez jeho tvorbou, kterou jsem detailně poznal až později. A teprve později jsem narazil na jeho sbírku Veliká láska, v níž se odevzdal do služeb socialistického lidu a zahrál si na Majakovského (ostatně v Bláznově kabátu najdete z této sbírky pouze jedinou báseň). Přesto mě raný a pozdní Kainarstále oslovoval jazykem, který jakobych důvěrně znal, svoji melancholicky drsnou mytizací, tím druhem hudebnosti, která mi byla tak blízká a snahou, dostat se existenci až na dřeň. Ostatně, když jsem cítil vytržení u Camuse, jak bych mohl odolat existencialistovi Kainarovi? Netřeba možná dodávat, že jsem se tehdy většinu básní v Bláznově kabátě pokusil neuměle zhudebnit a jednu z nich bych dokázal zahrát i teď. Jde, jak jinako nepovedenou kopii stylu písní Vladimíra Mišíka.

I další kniha souvisela s hudbou. Do zmiňované sektorové knihovny jsem ji odkudsi přinesl já. Hodně jsem ji „používal“, takže v knihovně byla, pak nebyla, poté se tam znovu objevila, až na dobro z mého života kamsi zmizela. Byla to kniha překladů textů zpívajících básníků Víc než jen hlas, která možná tak trochu zázračně, vyšla v roce 1980. Poslouchal jsem tehdy Boba Dylana, Simona s Garfunkelem a Leonarda Cohena, aniž bych pochopitelně rozuměl tomu, o čem přesně zpívají. Něco do sebe to rozhodně mělo, mohl jsem si obsah písní představovat, napodobovat je na kytaru a před stejně neznalými posluchačkami předstírat, že zpívám anglicky. Teprve tahle kniha, v níž se kromě zmíněných umělců objevily i texty Jacquese Brela, Bulata Okudžavy, Joni Mitchellové a Donovana, mě uvedla do patřičných mezí. Pochopil jsem, že nejde jen o dobré texty, ale že jde o neoddělitelnou duši všech těch písní. Udivovalo mě, že něco takového lze vůbec zpívat. Že takové básně v angličtině tak prostě a lehce souzní s hudbou. Časem jsem z angličtiny pochytil něco víc a došlo mi, že se ty překlady od originálu někdy dost vzdalují, ale především, že ta blízkost významu slova a hudby je v překladu nepřenosná. Není to tudíž kritika překladatelů této knihy (ostatně ani nový převod Dylanových písní vydaných Argem mě příliš nenadchl). Je to spíš konstatování, že je do jisté míry marné se o něco takového pokoušet. Zpívající básníci, a především Dylanovy texty mi ukázali pro mou generaci téměř povinnou cestu k americkým beatnikům (i když se přiznám, že Kerouacův román Na cestě mi při první četbě připadal možná až příliš rozvleklý) azároveň mě tak říkajíc nasměrovali k překladům. O ty jsem se pokoušel sám i se svými spolužáky, když jsme se snažili zjistit, o čem to zpívají naše oblíbené kapely. Ty překlady byly občas hodně bizarní a vinou naší neznalosti a touhy šokovat mnohem drsnější než originály. Poté co jsem přeložil texty alba Final Cut skupiny Pink Floyd (samotný název v mém českém překladu samozřejmě nemohl znít jinak než „Poslední řez“), můj otec si rukopis bez mého vědomí přečetl a pak se mnou asi hodinu citlivě rozmlouval, neboť se domníval, že jsou to mé vlastní básně a že se chci v brzké době sprovodit ze světa. Nevím, jestli to pro začínajícího překladatele bylo vyznamenání nebo potupa.

Dnes žádnou takovou knihovnu, jakou jsme měli kralupském bytě, nemám. Mé knihy jsou v několika knihovnách, kde se mísí s jinými knihami. Některé jsou ukryté mimo police knihovny, jiné zmizely v policích kdesi v zadních řadách. Není zkrátka možné zadívat se z pohovky a najít důvěrně známý hřbet knihy přesně na tom místě, kde byl vždycky. Za tuto absenci řádu nemůže nikdo jiný než já, nicméně je možné taky říct, že tento nesoulad v uspořádání knih do určité míry odráží mé vjemy z pozdější četby. Přestože v tu chvíli často šlo o silný, až formující zážitek, moje paměť ho z nějakého důvodu, a podle mě zcela nezaslouženě, vytěsnila. Když jsem letmo prohledal místa, kde se ukrývají moje knížky, došlo mi, o čem všem bych se tu mohl zmínit, ať už je to ten Hrabal, o kterém jsme nejen mluvili, ale dokonce ho i četli, či období četby ruských autorů – Bulgakovým Mistrem a Markétkou počínaje a romány Dostojevského konče. Bratry Karamazovy už budu mít do smrti spojené s agresivním industriálním osvětlením, protože jsem je louskal o přestávkách během nočních směn v Kralupské rafinerii, kde jsem coby brigádník plnil cisterny jakýmsi ropným produktem. Nebudu zde uvádět seznam teoretických knih, které jsem studoval, i když některé z nich jsem přečetl jedním dechem,a přestože například Mytologie Rolanda Barthese pro mě měly sílu iniciačního zážitku.  Jeden z nejhlubších iniciačních zářezů do mé paměti i do mého chápání literatury (a ostatně myšlení jako takového) však způsobily texty, které jsem byl schopen poprvé plynule přečíst v cizím jazyce a přirozeně jepřečíst v jejich originální podobě. A samozřejmě také knihy, které jsem se – tentokrát už zcela seriózně – rozhodl překládat. Především šlo o díla britských romanopisců sedmdesátých a osmdesátých let 20. století a několika o generaci starších autorů, jejichž díla spojovala stylistická vytříbenost, silné vyprávění, jež zároveň různými způsoby reflektuje samo sebe, a výrazné etické poselství, které se týká našeho pohledu na individuální i velkou historii. Kdesi poblíž Alexandrijského Kvartetu Lawrence Durrela se v mé chaotické a poněkud virtuální knihovně krčí dost potrhaný originální paperback metarománu Mantisa Johna Fowlese, který jsem si pořídil v edinbughském antikvariátu a jenž se stal mým prvním publikovaným překladem. Samozřejmě tam nechybí ani jeho Mág a Francouzova milenka. Ve stejně zuboženém stavu bych tam někde našel i výtisky Betonové zahrady Iana McEwana, Zemi vod Grahama Swifta či Historii světa v 10 a půl kapitolách Juliana Barnese, jenž se více méně shodou náhod stal autorem, kterého jsem překládal nejvíc. Ze všech těchto románů se však na prvním místě mého pomyslného žebříčku vyjímá ten jednoznačně nejtlustší z nich – román Děti půlnoci Salmana Rushdieho. Vůbec si nevzpomínám, kdy a za jakých okolností jsem ho četl poprvé, nicméně v určitém krátkém období svého života jsem ho četl opakovaně, ať už v originále nebo ve skvělém překladu Pavla Dominika (byl jsem ostatně nucen se tím tlustým románem zabývat neustále, protože jsem si ho vybral jako téma své diplomové práce). Vím také, že alespoň zpočátku jsem ho přečetl velmi rychle – natolik mě tahle silně kořeněná a magická historie indického státu v podání vypravěče Sálíma Sinaje pohltila. Moje paměť opět selhává a po těch mnoha letech v ní zůstává jen velmi rozostřený, i když neuvěřitelně pestrý obraz, v němž Rushdie mistrně spojuje konkrétní historické postavy a události s mýtickými či popkulturními příběhy a figurami, a vytváří určitý druh super-románu v němž se všechno ve všem dokonale odráží. Navíc to činí s neuvěřitelnou vypravěčskou energií, která v mé čtenářské zkušenosti nemá obdoby. Ale ani to pro mě není na Dětech půlnoci to nejdůležitější. Vypravěč Sálím si často přiznaně vymýšlí nebo překrucuje fakta, aby jeho „dějiny“ měly patřičně lákavou chuť. Dopouští se, jak říká sám, jejich „čatnífikace“. Rushdie opakovaně používá tyto kulinářské metafory, aby popsal, jakým způsobem si pamatujeme a vyprávíme svou vlastní historii nebo historii svého národa, státu či dokonce lidstva a života jako tako takového. Mistrně udržuje napětí mezi nebezpečím takových skvělých vyprávění (protože konec konců až příliš často mívají na svědomí spoustu lidských životů) a jejich nezbytnou nutností, protože silné příběhy nám konec konců ve vší té nejistotě, chaosu a hrůze zachraňují životy – jak už nám ostatně kdysi dávno nade vší pochybnost dokázala Šeherezáda.

Ano, budou po mě šlapat… končí Sálím Sinaj zdánlivě pesimisticky své vyprávění… čísla pochodující jedna dvě tři, čtyři sta milionů pět set šest set, proměňují mě v zrnka němého prachu, stejně jako, až přijde čas, ušlapou mého syna, který není mým synem, a jeho syna, který nebude jeho synem, a jeho syna, který nebude jeho synem, až do tisícího a prvního pokolení, dokud tisíc a jedna půlnoc neudělí své strašné dary a tisíc a jedno dítě nezemře, neboť je výsadou i prokletím dětí půlnoci, že jsou současně pány i oběťmi své doby, že se vzdávají soukromí a jsou vtahovány do ničivého víru lidských zástupů, a že nemůžou žít ani zemřít v pokoji.

A to je celé. Tedy doufám, že to ještě úplně celé není. K přečtení mi zbývá celá řada knih kdesi v mých chaotických knihovnách, které jsem z nedostatku času či odvahy zatím ani neotevřel. Denně se na mě metaforicky valí nové i staré knihy, které bych si rád pořídil a dá-li Bůh, také přečetl. Naše digitální současnost je dobou psaného slova stejně jako dobou obrazů. Ještě nikdy toho nebylo ke čtení tolik jako dnes, a ještě nikdy nebylo tak snadné nechat se rozptylovat, případně v té záplavě písmen hledat jen to, co s člověkem souzní a utvrzuje ho v jeho postojích a názorech. Knihy čtu rozhodně míň, než jsem čítával. Možná že doba soustředěného čtení už je minulostí a možná že o dnešní době vypovídají víc jiné umělecké formy, než je román, povídka či báseň. Přesto věřím tomu, že se četbě románu, povídky či básně nic nevyrovná, a nezbývá než doufat, že mě nad četbou ještě čeká nějaké to vytržení, které mě změní, nebo alespoň lehce vychýlí jiným směrem. Aby se tak stalo, nezbývá než začít tou hromadou knih, které se neustále vrší na nočním stolku vedle mé postele.