Rukopis+

Prodavač kokosů

Po pláži vlny syčí

jako rozpálený olej.

„Coco fresco, coco bello,“

křičí prodavači.

Rozbité kokosy –

bílé střepy, střepy bílé.

„Coco bello, coco fresco,

kupte si je, kupte si je!“

Nikdo si nekoupil nic.

Slunečníky, slunečníky!

Prodavač kokosů usnul

mezi tamaryšky.

Zaoceánský parník

Když přirazí k molu,

nad přístavem se rozední.

Jsme znovu spolu.

Máváš za stříbrným zábradlím,

které se ve větru čeří.

Parník je hladký a bílý

tak jako molo, tak jako by byl z peří.

„Má milá,“ šeptám. „Můj milý,“

odpovíš, pak mě políbíš

a tiskneš ze všech sil.

Parník se z mola odlepí,

jako by se hnul světadíl.

Lastury

Každý den na pláži hledám

dýky z vraků a mince

a fialové drahokamy,

co vybublaly z pokladnic.

Mušle jsou někdy fialové

jak vyleštěný ametyst,

a perleť, nakapaná v škebli,

je jako vzácná rukojeť.

Medúzo s bílým ohýnkem,

který pod tebou plane!

Platýze–křepelko!

Bažante krabe!

Mořská sasanka

Pomalá sasanko – červená

na červené skále, ale

na zelených skalách zelená!

Proměňuješ se stále…

Pestré ryby, co si spolu

v moři hrají na motýly,

rybářům tě vyzradily.

Pozor, sasanko!

Ty se ale nedáš – vláčně

z vlasce svlékneš vnadidlo,

spolkneš ho a prázdný háček

vyplivneš na mořské dno.

Sépie

Sbírám kost. Vzdušnou, lehýnkou

tak jako do písku vylitý krém,

jehož se slabě dotýká

vítr, co večer vane od moře.

Tvor, jemuž patří, je stobarevný,

desetiruký. Když se vyděsí,

vychrlí inkoust, v němž se ztratí.

Zčernají růžové útesy!

Záhadná sépie,

podobáš se pousmání

té dívky, která na pláži

prodávala tetování!

Bajka o lišce a vlnách

Kdo slané vlny počítá,

když navečer se toulá v dunách,

nikdy se nedopočítá.

Poplete to hned zkraje, chudák!

Souží se, že se nedopočítal,

když v tom se liška objeví.

Plážová liška, která leccos ví,

tak trochu udiveně povídá:

„Trápí tě, že ses nedopočítal

slaných vln, které jsou tytam?

O ně se nestarej a počítej

ty nové, co ti příboj nachystal!“

Racek

Lovící racek, změněný

ve výstřik pěny, vzápětí tuhne,

a jako by se odrazil,

nehybně stoupá nazpět k ostatním.

Ten výstřik pěny – jenž se proměnil

v racka, co loví – vzápětí stoupá

a navrací se zpátky k ostatním

tak, jako by se ani nehýbal.

Nazpátek v pěnu se mění

– jako by ztuhnul, pak se odrazil –

racek, co loví i stojí

a vzápětí stoupá k ostatním.

Poslední slunečník na pláži

Poslední slunečník na pláži,

co ještě zůstal otevřený,

je můj! Mně se tak nechce odejít!

Plameny, písek, vítr, stíny,

někde se vaří těstoviny,

slunce jak zlatá duna plane,

obzor je bez plachet a padáků,

a moře tmavé, tmavé.

Příboj se moří s kmenem stromu,

už už ho má… a znovu ztrácí…

Dívám se na tu práci.

Mně se tak nechce z pláže domů!