V tvorbě mě dlouhodobě provází otázka, jaký vztah má osobní k veřejnému? Tuším přitom, že způsob, jakým spolu tyto sféry souvisejí, nespočívá v tom, že se v tvorbě tematizuje vlastní zkušenost.
Mou autorskou technikou je práce s textovými a vizuálními fragmenty. Svou povahou je má tvorba hledáním, navazováním a prolínáním vztahů mezi fragmenty. Vytvářím uměleckou dokumentaci života jako celek složený z vybraných částí a mezer mezi nimi.
Dokumentuji a interpretuji zkušenost druhých i svou vlastní. Autobiografické prvky a vlastní záznamy proto ve své práci používám jako konstrukční pomůcky. Nevytvářím deník a záznam života, jde mi spíš o tvůrčí práci s těmito záznamy, a především o jejich interpretaci. Pro mou metodu je klíčový odstup, nejen z důvodu, že částečně zpracovávám vlastní zkušenost, ale i proto, že časosběrnost a dlouhodobost mi umožňují jednotlivé části vkládat do jiných souvislostí. S tělem a jeho zkušeností zacházím jako s „archivem“ a používám je jako součást asambláže. Vybírám, třídím, věnuji se revizím, přeskupuji a skládám. Pracuji s omezeným počtem motivů – například spojuji obrysy, otisky a odlitky všedních předmětů. Potřebuji být konkrétní a věnuji pozornost detailům. Redukce je také jednou z metod, s nimiž je to možné. Vybírám z velkého množství částí, vracím se k dílčím archivům a redukuji je. Literární i vizuální obrazy vytvářím stejným způsobem – zacházím s fragmenty, jež jsem vytvořila v průběhu let. Jejich komponováním a vrstvením vytvářím jiné celky, protože jednotlivé části vkládám do nových souvislostí. Vedle procesuálnosti a kontinuálnosti ale hraje roli i přetržitost. Tvorbě se nemůžu věnovat delší čas v kuse, vracím se k ní, a i z toho důvodu mohu starší fragmenty použít v jiných souvislostech. Toto omezení mou metodu spolu-utváří.
Celkům předcházejí části, které nesou určitý význam. Teprve z dílčích částí můžu komponovat, interpretovat je a mísit přitom jejich kontexty. S vybranými fragmenty zacházím v sériích. Serialitu a opakování spojuji s časosběrem a s asambláží, v níž tak mísím osobní a společenské. Nejen fragmenty v sériích, ale i tyto série jsou ve vzájemném vztahu. Jde o vztahy mezi částmi i o vztahy mezi sériemi. Tyto vztahy vytvářím redukcí, opakováním, variací, analogií, abstrakcí a zobecněním. S jednotlivými fragmenty nakládám jako se znaky.
Zdá se mi, že jazyk textů funguje ve chvíli, kdy se prolíná a stírá, co je citát, co je parafráze a co je přímo moje výpověď. Jde tedy o několik promluv, které se spojují do jedné a které se navzájem modifikují. Neužívám metafory jako způsob básnického pojmenování na úrovni jednotlivých významů, obrazy vytvářím jinak.
Do jedné ze svých knížek* jsem zahrnovala textové fragmenty z různých zdrojů, ale brzy mi bylo jasné, že je v původní podobě není možné použít. Potřebovala jsem je přepsat, což se ale netýkalo jen jich, ale i mých vlastních textů. Při každé z revizí jsem je různě přeskupovala, a tím mezi nimi nacházela nové souvislosti. Výsledné obrazy nejsou nahodilé, přeskupování jsem se věnovala téměř do vyčerpání možných variant a průběžně z nich vybírala.
Nešlo jen o to je kombinovat, ale hlavně o to je směšovat. Právě mísení hrálo při psaní velkou roli. S vlastními záznamy jsem zacházela jako s konstrukčními pomůckami, a stejně jsem zacházela s fragmenty z dalších zdrojů. Všechny textové zdroje jsem opakovaně přepisovala. Pokud jsem něco převzala jako citát, často šlo o promluvy, které by měly modifikovat subjektivitu, například rady z koučingových příruček. Neparodovala jsem je, ani neironizovala. Taková sdělení jsem relativizovala tím, že jsem je mísila s vlastním literárním jazykem, který vychází i z tělesné zkušenosti spojované se soukromou sférou a každodenním životem. To se promítá do roviny, v níž je intimní obohaceno o veřejné a veřejné obohaceno o intimní. Relativizují se tím diskurzy, které by mě měly formovat, protože v jazyce formuji já je.
* Jedná se o sbírku Puma M z roku 2023, pozn. red.
Kristina Láníková (1988), básnířka a vizuální umělkyně.
