Rukopis+

Hospoda byla čerstvě vymalovaná na oranžovo, módní způsob, jak dát světu najevo, že s jeho blbostí držíme krok. V rohu pod stropem placatá televize, se staženým zvukem na ní běželo vysílání hudebního kanálu. Dav mladejch lidí extaticky skákal v rytmu skladby, kterou Johan fakt nepotřeboval slyšet, holky s vyhrnutejma tričkama a potetovanejma bříškama, atletický kluci, zuby jim zářily zdravím. Všechno uhlazený a aseptický. Blikající strobo. Pro pár osamělejch štamgastů v sále obrazovka představovala záchytnej bod, možnost někam civět, aniž by si to někdo nějak vykládal. Budou to do sebe zvolna pouštět, dokud si pro ně nepřijde stará, jestli ji teda maj, nebo dokud sebou ze vší tý vizuální agrese nepraštěj na zem v epileptickým záchvatu. Inu, život na vesnici je prostej a drsnej, však o tom existuje rozsáhlá literatura. Před Johanem přistálo vlažný pivo bez čepice, přesně takový ho chtěl, pořádně hnusný, aby byl jeho úděl po všech stránkách celistvej, korunovanej chutí bahna s bublinkama. A taky že jo. Johan do sebe zvrhnul půllitr s vyrovnaností zasloužilýho trpitele, přijme ten úděl s vědoucím stoicismem a stejně tak přijme výzvu dát si další a další půllitry a prokládat je panákama, jen ať je zkušenost kompletní. Chlast mu rychle stoupal do hlavy, to se tak přihodí, když se člověk zastaví po dlouhým běhu a mnoha nocích nevyspání, po celým tom dramatu bez katarze.

Svědomitě popíjel a studoval výzdobu toho místa. Terč na šipky, který si asi dlouho nikdo nezahrál, pár pohárů na poličce z doby, kdy se tu hasičskej sport ještě bral vážně. Vedle nich obrázkovej kalendář z konce minulýho století, času Johanova plnýho rozpuku. Je to tak. Jsi člověk minulýho století. Měl by ses na to napít. Byl to firemní kalendář místní fabriky, otevřenej na stránce duben, asi na počest zdejšího věčnýho jara. Podnik tenkrát zjevně chtěl udělat díru do světa, tak si zaplatil fotografa, aby tomu dal trochu šmrnc a tu jejich mašinu vyblejsknul pěkně sexy. Vedle ní pro jistotu naaranžoval holku nahoře bez, asi taky místní, asi taky chtěla tenkrát udělat díru do světa. A tohle byl první krok, bylo na ní vidět rozechvění z toho, že začíná něco velkýho. A nejistota. Tvářím se dost svůdně? Bude mít moje kůže hezkou barvu? Neposerou to v tiskárně? Co na to řeknou naši? Co na to řekne ten můj Petr nebo Milda nebo jak se jmenoval? Všechno jí to bylo vidět na očích, ze kterých do objektivu loudila svůdnej pohled, někde za ním naivní touha i vážnost, v něčem snad opravdová. Vyšlo jí to tak napůl a právě to napůl bylo krásný. Možná jedinej okamžik v životě, kdy dosáhla dokonalý rovnováhy, unikátní okamžik schovanej vedle zemědělskýho stroje a velkýho firemního loga. Okamžik pravdy, protože pravda je krásná. Jo!

Jindy by se takový představě vysmál, ale Johanovi na to už asi nezbývaly síly. Dolehla na něj myšlenka, že to tak skutečně je, i když se to člověku někdy fakt nezdá. Nic, co není krásný, není ani pravdivý, a ta holka z kalendáře v sobě aspoň pro jednou tu pravdu dokázala najít a ukázat ji světu. Všichni pantátové, který se tu zvolna propíjejí životem, mají pravdu každej den na dohled, ale asi ji nevidí. Ale třeba si je podmanila, možná kvůli ní se sem pokaždý slezou, aby se nechali zhypnotizovat poblikávající bednou. Jsou v jejím dosahu a stejně ji popírají. Co se s tou modelkou pak stalo? Radši po tom nepátrat, život může takovýhle holce přinést do cesty ledacos a někdy není potřeba to vědět. Není to důležitý, protože krása a pravda toho jednoho momentu je věčná, musí to tak bejt. Johan jí na dálku připil, jen drobně pozvednul sklenici, tahle chvíle žádá panáka navíc a uměřenost. Zůstane to celý mezi nima, dárkyní a obdarovaným. Jo, je to dar a Johan ho prostě dostal, bez dalších podmínek. Možná je to dokonce danajskej dar, napadlo ho, když se před ním zakymácela hladinka v dalším čerstvě natočeným půllitru. Předvést mu krásu, kterou sám nemá, rozhodně o tom teda neví. Netuší, jestli je ve filmu jeho života nějaký takhle krásný okýnko. Naštěstí se to nedá zjistit, protože co by si pak počal. Jestli totiž není schopnej krásy, tak není schopnej ani pravdy, a to by bylo pro člověka, kterej celej život prokecal, docela vážný zjištění. Houpala se mu z něj podlaha pod nohama, ale Johan to ustojí, dneska si prostě půjde za svým, ono to jeho srdce nakonec nebude tak ztvrdlý, něco z něj uniká, vytejká, proudí jak ta řeka zjara. Nepotřeboval moc, aby si najednou začal připadat obrovsky citlivej. Krásu to chce. Trochu hudby. Snadná pomoc.

Johan nahmatal v kapse pár drobnejch a s urputnou cílevědomostí opilce se odkymácel k jukeboxu. Nabídka na hovno, to se dalo čekat. Ale někdy člověk najde klenot na nečekanejch místech a Johan byl odhodlanej toho dosáhnout. Když v seznamu uviděl jméno tý písničky, samou radostí skoro zaslzel. Patřila sem, právě sem, úplně nejvíc. Stejně jako krásná holka z kalendáře a Johanův rozkomíhanej žaludek. Věřil, že ho ta písnička vezme za srdce, a zrovna teď se potřeboval ujistit, že nějaký má. Chytil se hrací skříně a nasypal do ní patřičnej obnos, i pak se jí držel, houpal se kolem ní spolu s Princeovou kytarou, kytarou mrtvýho muže, kytarou nesmrtelnýho. „Nikdy jsem ti nechtěl způsobit smutek.“ A už je to tady.

Jednou na tuhle písničku skoro tancoval, nebo na ni tancoval jenom jako. Na diskotéce, kam se s kamarádama vypravili dělat si srandu z toho místa, z nablblýho popu, kterýmu se tenkrát nedalo uniknout, z křečovitý zábavy v mezích utaženýho zákona, z lidí, který vypadali, jako kdyby si přišli orazit po schůzi svazu mládeže. A směšný to bylo, teda fakt. Po podlaze kroužily barevný světýlka a kretén za mixpultem dělal žoviální fóry. Pustil Purple Rain, Johan měl už tehdy pro tu písničku slabost, říkal tomu právě takhle – slabost. Zvednul se, ještě se otočil, aby k ostatním u stolu vyslal pobavenej úšklebek. Jde na věc, hezky středem, ať si ho všichni prohlídnou. Zamířil ke dvěma holkám u stolku v přítmí v rohu místnosti. Jedna vyzývavá, byla tu jak doma, smála se Johanovi v ústrety. Vybral si tu druhou, tu zajímavější, nebála se ho, ale natěšená taky moc nebyla, prostě to zkusí, coby ne. Vzal ji za ruku a odvedl na parket, Prince se z repráků pomalu rozeštkával, do rytmu se tam už kymácely nějaký párečky, protože ploužák zvládnou i topornější kluci. Pod dohledem blahosklonnýho dýdžeje probíhala i nějaká ta ochmatyka. Johan a jeho partnerka se mezi ně vmísili a on začal rozjíždět svůj expresivní balet, škubal sebou, mával rukama a stíral z obličeje imaginární slzy, aby to uboze světácký místo vidělo, jakou z něj má legraci. Jenomže holka nespolupracovala, stála uprostřed parketu, dívala se na Johana, malinko se houpala v bocích a zvolna chytala rytmus. A pak se přidala a předvedla to svoje číslo, jiný číslo. Fantazii malý holčičky, která kdysi snila, že se stane baletkou, protože slovama neumí vyjádřit, co všechno se to v ní mele. Vznášela se tam jako pírko ve větru, i když byla trochu při těle. Nebála se jít do toho po hlavě, zatímco Johan se dál jistil svojí pověstnou ironií. Snažil se tu novou známost na parketu stíhat, strhnout pozornost občas taky na sebe. Neladilo jim to spolu, ale mohlo by, kdyby se tolik nebál, kdyby to trochu pustil. Svoji pózu ale udržel až do konce, kdy spolu předvedli docela efektní figuru. To už byla jeho košile propocená, její blůza taky. Fádní vzorek na umělý tkanině, druhej den viděl podobnou ve výkladu místního obchoďáku. Každej holt bere, co má v dosahu, ale nakonec by to mělo bejt jedno, v tu chvíli rozhodně bylo. Johan jí vyseknul přehnaně dvornou poklonu a klidil se pryč, nevěděl, co si počít jinýho. Přitom to byla jeho šance bejt na moment třeba taky krásnej a pravdivej, nějak po svým a s ní. Šance se s ní krásně nevyspat, prožít místo toho pár tichejch okamžiků podloženejch jistotou, že se mezi nima mohlo stát něco opravdu velkýho, jistotou tak silnou, že ani nebylo potřeba, aby se to stalo. Mohli si to odnýst neposkvrněný realitou a jejich životy by byly jiný, byly by ospravedlněný. Tenkrát o to nestál, nikdy o to nestál a teď mu to najednou chybí a na to se napije.

Johan se komíhal kolem skříně ještě chvilku potom, co písnička dohrála. Tak to ne. To ani náhodou. Musí ji slyšet znova, protože by ho to třeba mohlo zachránit, ta písnička mu už jednou dala šanci a dneska večer je schopnej ji přijmout, je na to zralej, ale trvalo to teda. Otevře se jí. Klekne si před ní v úctě, že ji někdo dokázal stvořit. Už nebude závidět, srovnávat se v duchu. Přijme to, že ho něco převyšuje a že to vytvořil někdo jiný. Bude za to vděčnej. Připravil si další prachy a zase tu almaru nakrmil. Vespod našel ovladač hlasitosti, ať si chlapi taky trochu užijou, ať si užije celej svět. Repráky v bedně ten nápor nezvládaly, mlátilo to v nich a praskalo, ale to nevadí, krása je neporušitelná, přežije všechno. Takovejhle nálet krásy tahle hospoda dávno nezažila, měli by mi tu postavit pomník, do háje. Ale o Johana už v tu chvíli nešlo, zalitej zvukem si najednou připadal maličkej a bylo to tak správně. Nechal se odnést někam ke zdroji tý hudby. Někam k jeho nohám. K drobnýmu muži v přeplácaným kostýmu s barevnou a legračně tvarovanou kytarou jak ze soupravy hraček pro přerostlý děti. Ovládá jí ten dav, ovládá víc než dav. Sám je ovládanej tou silou, touhou po něčem víc, silou všech blesků, který se na něj snesly z nebe, a on hraje, co ho naučily. Pro ně i pro sebe, spolu s nima. Bombastický světla, naučený pohyby a skutečný slzy, show jak z nebeský matějský, jo, je to taky komedie, ale hlavně božská. Ale ani tak to všechno nestačí, protože ta písnička potřebuje víc než horu reproduktorů na každý straně pódia, víc než symfoňák za jeho zády, klidně ještě dva nebo tři. Deset symfoňáků, a pořád by to bylo málo ve chvíli, kdy to s ním začne skutečně mlátit a všechno z něj letí. Konečky prstů kmitajících po krku kytary, výkřikem, kterým to celý vyvrcholí, je v něm prosba z hloubi srdce i ochota ji vyslechnout. Ale on chce asi pořád víc, ta písnička to potřebuje. Bude úplná, až když ten s kytarou pokyne a rozestoupí se moře, až když se protrhnou nebesa a spustí se purpurovej déšť, déšť zbarvený jeho krví, očistí zástupy a ony se nechaj tou písní vést troskami světa, půjdou za ní a pod její ochranou. Půjdou někam jinam.

Největšímu chlapovi v hospodě to už stačilo a vyrazil k Johanovi. Tak je to správně, pojď si pro mě, zrovna teď jsem připravenej padnout na oltář. Muž ale neměl tak dramatický úmysly, stačilo mu vytáhnout jukebox ze zdi. Johanovi dokonce na usmířenou přinesl další pivo. Hodilo se. Někdo na televizi přidal zvuk, štamgasti měli taky svůj program. Mluvil tam prezident.

Oči lidí v hospodě najednou vypadaly přítomný a svítil z nich zájem. Lačně vstřebávali všechny ty rozvleklý kecy. Jim tak ale nepřišly, žasli nad výmluvností zchátralýho muže na obrazovce a nad jeho pointama se vždycky překvapeně uchechtli. Byli potěšený, jako kdyby měli najednou pocit, že jim ten mlhavej svět někdo konečně prosvětlil, ukázal jim v něm něco, co sami znali, jenom si to ještě třeba neuvědomovali. Udělal z nich ochotný a snad i radostný příjemce svých poselství, dával jim strejcovský svolení nenávidět a nestydět se za to, podepřít to úvahou, která třeba mohla působit rozumně.

Johan se díval s nima, viděl ale něco jinýho, snad to bylo tím, že mu v hlavě pořád burácela ta písnička, přehlušovala prezidentova slova a ta ho tak nemohla rozptylovat a odvádět od toho podstatnýho. Že před sebou má člověka, kterýho od propasti dělí už jenom slábnoucí hradba keců. Že někde pod utkvělým pohledem znavenýho učitele, kterej zase jednou musí opakovat látku blbečkům v zadních řadách, se začíná vařit panika. Neviděl to servilní poskok, kterej vedl rozhovor a před prezidentem se snažil dokázat, že má taky hlavu plnou nápadů. Neviděli to ani chlapi v hospodě, u televize si prostě dělali dobře, vychutnávali si ty řeči jako pěkně odleželej guláš se šesti. Možná to nevnímal ani prezident. Jenom Johan to viděl, tu proudem řeči potlačenou hrůzu někde hluboko uvnitř. Je tam komůrka, a v ní je někdo zavřenej. Otlouká si hlavu o zeď, snad ho někdo uslyší, jenomže ten zvuk k nikomu nedolehne, je to moc daleko. Někdo jako já. Po několika kalnejch pivech, písničce od Prince a kusu Týdne s prezidentem mu to taky došlo. Taková bolavá spřízněnost. Když se k ní přidá pocit, že se jednomu v útrobách roztahuje pravda, která naléhavě chce bejt vyřčená, tak to se pak nedá nic dělat. To se jeden musí zvednout a udělat ostatním ve věci jasno. Je to přece tak důležitý, jde o hlavu státu, sakra. A taky o Johana. Takže dopil a vyrazil po ulepenejch dlaždičkách doprostřed místnosti.

„Prezident, co?“

Ticho. Pár tázavejch pohledů.

„Posloucháte ho rádi, je na vás při tom hezkej pohled. Ale neslyšíte ho. Nepřijde vám to smutný?“

Publikum nevypadalo zrovna stržený. Johan se nenechal zviklat.

„Jo, to byla řečnická otázka. Na tu odpovídat nemusíte. Ale je to smutný v těch dlouhejch chodbách na Hradě. Někdy ani nemůžeš najít zkurvenej vypínač, abys viděl na cestu. Něco si pro sebe říkáš, ale nikdo tě neslyší. Nepřijde vám to k politování? Takovej úděl. Chtělo by to za ním naběhnout. Trochu ho upokojit. Jsme tady! Slyšíme tě! Ale když někoho chceš opravdu slyšet, tímhle to neskončí. Pak teprve začne krvavá práce. Hladit ho po čele, až bude mít v noci zas špatný sny. Přinést mu kyblík, když se mu udělá šoufl. Hezky mu ten kyblík podržet, až to ze sebe bude dostávat, pak ho vynýst a pořádně umejt. Dovolit mu, aby ti dával najevo, jak moc tebou pohrdá. Vystrčit ruku do jeho osamělýho peklíčka a čekat, jestli se tentokrát nechytí. Tohle pro něj neuděláte a ani se vám nedivim. A on by se taky neměl divit. Sám si to tak vybral i s tou dlouhou chodbou a samomluvou do tmy. O tom já něco vim a to ani nejsem prezident, nebylo by to pro mě totiž dost nóbl, přátelé. Já bych se viděl spíš na krále. King borů a lučin. A taky strážce pravdy a krásy a velmistr psanýho slova. Ale už to nechám bejt. Chtěl jsem vám jenom říct, že mi to nevadí, když mě neslyšíte. Máte mý svolení se na mě vysrat. Tímto vás propouštím z vašeho poddanství. Svůj kyblík si budu držet sám. Je to mý královský břímě.“

Mezi zkoprnělými štamgasty se vztyčil ten nejstarší a vyrazil Johanovi vstříc. Mlčel, ale divně rozkládal rukama, zeširoka se usmíval, pár zubů navíc by se mu teda hodilo. Pochechtával se ještě, když se přiblížil k Johanovi a položil mu znenadání ruku na čelo. Johana ten dotek úplně odzbrojil, dotek ztvrdlý kůže sedřený prací. Celej by se nejradši schoulil do dlaně toho dobrýho muže, proměnil se v kuličku naftalínu, ať si ho může dát do kapsy svýho obnošenýho saka a Johan bude aspoň jednou někomu skutečně užitečnej. Na dědkově tváři se pořád držel vykotlanej úsměv. Zahlásil společnosti.

„Má horečku.“

Štamgasti se sborově zachechtali. Johan tím byl zraněnej, nemohli mu radši dát normálně přes držku? Ani za tohle už nikomu nestojí?

„No tak mám horečku. Jsem nemocnej.“

Chlapy v hospodě ale Johan přestal bavit. Celkem ohleduplně ho vyvedli ven a ukázali mu cestu k jeho dočasnýmu domovu.

Odkymácel se po ní, tempo nic moc, ale stejně se cítil lehce. Jako po dlouhý šichtě, konečně ji má za sebou, už brzy ty kosti složí. K penzionu to není daleko, už za chvilku uvidí mezi stromy svítit okno kuchyně, půjde za tím světlem jak zvolna letící můra, přesvědčená, že uprostřed noci našla cíl a odmítá vidět cokoliv jinýho než právě ten. Ohřeje se u kamen a dá si grog. Bude z něj mít celý tělo rozehřátý zevnitř. Andrea si bude dělat to svý a bude jí to zase slušet. Ze stěny na ně bude laskavě shlížet Arnošt Císler, ten starej protřelej lišák. Klid a teplo. Barvy zvolna se rozpíjející jedna do druhý. Pára nad hrnkem a její dech. Nic jinýho.