Nusle

Elvis zpíval I want you, I need you, I love you, ona vstala, místo mikrofonu svírala mobilní telefon, v kalhotkách a tílku se pohupovala do rytmu a prstem ukazovala, že chce mě, mě potřebuje a mě miluje. Pak skočila do postele, v rádiu už hráli Clash, ona divoce máchala hlavou do rytmu a imitovala hru na kytaru. Já měl v ruce vychlazený pivo a v druhý zapálený cigáro a celá tahle scéna mě tak dojala, že jsem se konečně odvážil a po hodně dlouhý době tiše vydechl tu zprofanovanou větu lásky. Byla uvízlá v nás obou, oba jsme to věděli, alespoň já si to myslel, jen jsme to nepotřebovali vyslovovat. Měli jsme za sebou půlroční vztah plný vášně, sexu i něhy, společných výletů, probdělých nocí a prospaných dnů.

A ona se na mě zadívala, chvíli mlčela a pak mi odpověděla tak procítěně a nadšeně, jako by mi navždycky nabídla svý tělo i duši, jako by si život beze mě už ani nedokázala představit: „Taky mám pocit, že bych se do tebe mohla zamilovat!“

Do tý chvíle bylo všechno tak dokonalý, a i když bych to nahlas nikdy nevyslovil, náš vztah mi přišel až romantický. Konečně jsem měl holku, která toho dokázala vypít stejně jako já, přitom být pořád půvabná a sexy, holku, která nosila svůdně roztržený podvazky, milovala rock and roll, vyznala se ve filmech a muzice, byla upřímná, ale zároveň nevyzpytatelná, a nikdy jsem ji nemusel přemlouvat k sexu.

A pak to nečekaný odmítnutí! Sice vyřčený jakoby s láskou, ale přesto znamenající, že do mě není zamilovaná. Objala mě a pak mě pevně a jemně kousla do kůže kousek pod uchem. Věděl jsem, co chce, a já to taky chtěl, ale teď jsem se bál, že se mi ani nepostaví. Nakonec jsme se přece jen jednou pomilovali, po druhý už to ale nešlo, protože mi v uších pořád zněla věta: Taky mám pocit, že bych se do tebe mohla zamilovat.

Ona mě pak pohladila, jako by tím říkala: To je dobrý, to se stává…, ale vůbec ji asi netrápilo, proč jsem další milování už nezvládl, a spokojeně usnula na mým rameni.

Nejenže do mě nebyla zamilovaná, ale dokonce jen měla pocit, že by mohla… Jak hrozně ta slova zněla! Tak hrozně, že jsem ji v pět ráno musel vzbudit. Hladil jsem ji po vlasech.

„Princezno…“

Otevřela oči.

„Nemůžu spát.“

Přitulila se ke mně, dala mi pusu na tvář a rozespale se zeptala, co se děje.

„Já si chci promluvit.“

„Teď?“

„Jo.“

„Tak mluv.“

„Ale potřebuju, abys mě poslouchala.“

„Já tě poslouchám,“ řekla, ale oči už měla zase zavřený.

„Je to důležitý.“

Posadila se. „Mám si dělat starosti?“

„Já nevím, asi jo. Já si starosti dělám…“

„A proč? Tak to řekni.“

Chtěl jsem, ale nevěděl jsem jak. Rty měla červený od vína, oči půvabně rozmazaný a její natužený vlasy se zvedaly ke stropu. Moje rokenrolová Princezna, takovou bych si předtím ani nevysnil.

Jenže mě nemilovala.

„Co znamenalo to, cos mi řekla?“

„Jako co?“

„No… cos řekla, když jsem ti řekl, že tě miluju.“

Otevřela oči: „No… že bych se do tebe mohla zamilovat, že bych to konečně mohla dokázat. Musíš mi to ale dovolit.“

Mám jí být vděčný za to, že si myslí, že by mě mohla milovat?! Mám ji za její snahu snad zlíbat, přinýst kytku, požádat o ruku?! A co znamená, že jí to musím dovolit? Přece jí to nezakazuju? Vždyť přesně tohle, aby mě milovala, po ní chci!

Chtěl jsem se zvednout a odejít, beze slova a navždy ji opustit! Jenže dřív než jsem to stačil udělat, přejela mi rukou po zátylku a já jak náměsíčný položil hlavu na její prsa a okamžitě zapomněl na útěk do noci a usnul.

Když pak vstala, vzala si foťák, udělala pár fotek, jak se válím v posteli a odešla. Maličká a hubená, vždycky s tou velkou těžkou brašnou kolem krku. Nevím, jak moc si focením vydělávala a z čeho vlastně žila. Dřív mě to ani moc nezajímalo, ale už nějakou dobu mě zajímá všechno, co se jí týká. Jenže se neumím zeptat.

Když jsem zůstal v posteli sám, vklouzla TA VĚTA zpátky do mýho mozku, usídlila se v něm a šťourala a šťourala, až jsem se musel oblíct a zkusit jí utýct, utýct myšlenkám, rokenrolový Princezně, svý lásce a nejspíš i sám sobě.

Zavolal jsem klukům z kapely, abychom dnešní zkoušku začali dřív, protože opravdu utýct se mi dařilo jen při hraní. Jenže kluci buď pracovali, nebo ještě spali, prostě dřív jak za tři hodiny nemohli. A tak jsem se dál pokoušel utíkat, ale ta věta se mě ne a ne pustit, zaklínila se někde v tom blbým mozku a já ji nemohl vymazat. Pomohla by mi leda lobotomie. Který debil ji zakázal? Nesnáším, když mě trápí něco, s čím nemůžu nic udělat, nesnesu, že neovlivním svou mysl, že má vždycky navrch a určuje mý rozpoložení.

Seru na emoce, přesvědčoval jsem sám sebe. Jsem pěkný chlap, zpěvák, kytarista, lídr úspěšný kapely, která má stovky fanynek, stačí si jen vybrat, můžu mít každou z nich. Ji prostě nemiluju, byla blbost to vůbec říkat, jen jsem podlehl chvilkovýmu dojmu, asi jsem prostě chtěl někoho milovat.

Dvě hodiny zkoušení mi dokonale vyčistily mozek. Žádný holky, žádný starosti, strachy, prostě nic, jen prázdná hlava.

A pak – vyzvánění telefonu. Nemusel jsem se ani dívat na displej, melodie Strange little girl, where are you going… patřila Princezně. Poslouchal jsem slova Stranglers, koukal na její jméno, cítil vibraci mobilu a to uvolněné prázdno a klid byly pryč. Pak vyzvánění na chvíli ustalo, aby se za chvíli ozvalo znovu. Chystal jsem se říct jí, ať už mi nevolá, že mě nezajímá, ať mě nechá na pokoji. Zmáčkl jsem tlačítko pro příjem.

„Už tady čekám celou věčnost! Nemám kredit, pojď ven!“

A konec.

Kluci na mě mrkli. „Princezna?“

Kývl jsem.

„Tak běž, vystřel.“

Jenže já se nemohl ani pohnout.

„Nenecháš přece čekat takovou nádhernou holku.“

Vyšel jsem sice ze zkušebny, ale vchodový dveře jsem otevřít nedokázal. Srdce mi hrozně bušilo, nechtěl jsem ji vidět. Jenže v kapse mi zas vyzváněli Stranglers a ona to mohla za dveřmi slyšet – musel jsem vyjít na ulici. Skočila mi do náruče a já se najednou dotýkal jejích podvazků.

„Jak jsi věděla, že jsem to já?“

„Riskla jsem to.“

„Klidně jsi mohla objímat někoho jinýho.“

„Mohla, ale… Něco pro tebe mám.“

Z kapsy kabátu vytáhla malý zvoneček. Když jim zazvonila, ozval se překvapivě silný zvuk.

„Kdykoliv zazvoníš, budu u tebe. Už nemusíš utrácet za telefon.“

Zvonek byl hezký, ale představa, že zacinkám a ona se objeví, mě rozesmála. Dal jsem si ho do kapsy a ona se postavila na chodník.

„Vem mě někam,“ řekla.

„Kam?“

„To je na tobě, prostě mi něco ukaž. Něco svýho!“

„Já nevím co. Kam bys chtěla?“

Odfrkla si, vzala mě za ruku a beze slova mě vedla. Vyhovovalo mi to, stejně jsem nevěděl co dělat ani co říkat, jen jsem chtěl být s ní.

Jeli jsme tramvají, přestoupili na autobus a pak dlouho šplhali do prudkého svahu, až jsme zcela zmizeli městu a došli na vyhlídku, odkud byly vidět jen stromy, kopce a sem tam nějaký dům.

Pak mi ukázala místečko skrytý pod větvemi stromů. „Tady jsem přišla o panenství.“

Hrozně mě překvapila, řekla to jakoby nic a já si uvědomil, že žárlím na její minulost, na toho kluka, který ji měl poprvý, navíc na tak romantickým místě a ona do něho určitě byla zamilovaná. Nechtělo se mi nic říkat, ale nedokázal jsem překonat zvědavost.

„A jaký to bylo?“

„Byl něžnej.“

Chvíli jsme oba mlčeli. Já si ji představoval, ležící v trávě, jak se jí nějaký kluk snaží dostat mezi stehna.

„Bylas do něj zamilovaná?“

„Dyť jsem ti říkala, že jsem ještě nikdy nebyla doopravdy zamilovaná. Proto mi musíš pomoct, musíš mi svou lásku pořád dávat najevo, ať ji cítím, ať v ní můžu věřit… Bylo mi dvacet, všechny holky mýho věku už to měly za sebou a Tomáš byl dobrej kamarád, měl mě rád, a tak jsem to chtěla zkusit.“

Moje Princezna přišla o panenství až ve dvaceti! To mě dostala – chtěla to jen zkusit.

Nikdy jsme se moc nebavili ani o minulosti, ani o budoucnosti, prostě jsme si užívali přítomnost. Navíc jsem ani nechtěl vědět, s kým a kdy co měla, chtěl jsem být jediný. A ona ve svých třiceti ještě nepoznala opravdový zamilování. Měl bych být rád, že alespoň v tomhle můžu být první, ale jak někomu pomoct, aby miloval, to se přece buď stane, nebo ne. To mám vytrvat a investovat do takhle nejistýho vztahu? Na to asi, Princezno, nemám.

„Pomiluješ mě tady?“

„Co? Promiň, musím zpátky na zkoušku.“

Nebyla to pravda, prostě jsem potřeboval odejít. Připadal jsem si jak pokusný králík. Kolik takových králíků už ji na tomhle místě šukalo, aby zjistila, jestli dokáže milovat? Nevím, ale nechtěl jsem být jedním z nich. Celá tahle situace mi přišla zvrácená.

V dalších dnech jsem se jí neozýval, ale přišla na náš koncert. Seděla v první řadě, malá hubená… Snažil jsem se na ni nedívat, nezpívat pro ni, nechtít ji.

Po koncertě jsem si do šatny vzal první holku, kterou jsem po cestě potkal. Blondýnku, mohlo jí být nejvýš dvacet, i když silná vrstva make-upu a zmalované oči ji dělaly starší. Seděla obkročmo na mém klíně, hladila mě po obličeji a já čekal.

Pak vešla. Vlastně rozrazila dveře, v ruce  svůj profesionální foťák, jednou cvakla, zarazila se a podívala se na mě, už ne přes objektiv. Dlouho jsme tak na sebe beze slova koukali.

Pojď, Princezno, pojď! prosil jsem ji v duchu. Ona se ale otočila a byla pryč. Sundal jsem plavovlásku z klína a utíkal za ní. Ale nikde jsem ji neviděl, vypařila se. Nebyla to jen halucinace? Vrátil jsem se zpátky do šatny a sedl si vedle fanynky.

„Byla tady nějaká holka?“

„No nějaká jo. Jedna z mnoha těch tvejch?“

Nevím, co jsem si představoval. Doufal jsem, že až ji Princezna uvidí na mým klíně, vlítne dovnitř, odtrhne ji ode mě a řekne něco jako: Vypadni, já jsem jeho Princezna! A pak mi skočí do náruče a bude to znamenat, že mě  už miluje a nenechá mě žádný jiný.

„Miluju tě od první chvíle, co jsem tě viděla zpívat.“

Konečně jsem slyšel tu vytouženou větu lásky. Jak málo stačilo týhle holce, aby vyslovila něco, co Princezna nedokázala ani po půl roce. Proč mi to vlastně říká? Protože jsem stál na podiu a zpíval pro dalších tři sta lidí? Co o mně věděla? Nikdy jsem se s ní neopil, nepohladil ji, nikdy předtím jsem si ji nevšiml. Byla to jen slova. Vlastně ani nevím, jak se jmenuje, ale vzal jsem ji k sobě, i když tu větu mi měla říct jiná.

Ráno vstala v osm, pobíhala po bytě, osprchovala se, upravila, udělala čaj a snídani. Jenže já na nic z toho chuť neměl, chtěl jsem jen v klidu ležet. Hlavně jsem neměl chuť na ni, prostě jsem si přál, aby se mnou byla Princezna. Spali bychom až do desíti, a ona by ani pak nechtěla vstávat, a já bych ji líbal a hladil, až bychom se pomilovali a znovu vedle sebe na chvíli usnuli.

Neuměl jsem blondýnce naznačit, aby už šla pryč, ani jsem nevěděl, jak ji oslovit, ale dokud jsem neznal její jméno, vlastně ani neexistovala.

„Budu muset na zkoušku.“

To by mohla pochopit, vždyť kvůli zpívání mě přece milovala.

„Tak jo, já tě doprovodím.“

Musel jsem předstírat, že jdu zkoušet, vstát z postele, oblíct se, vzít si kytaru a jít ven. Co to, proboha, dělám? Proč tý holce lžu? Nemusím se přece ospravedlňovat, vždyť ani neexistuje! Mohl jsem jí normálně říct, ať odejde. Ale na to jsem asi příliš zbabělý.

Tak jsme šli vedle sebe, a když jsme se loučili, dala mi svý číslo a ať jí brzo zavolám. Ani jsem se na něj nepodíval, nechtěl jsem vědět, jak se ta holka jmenuje. Strčil jsem papírek do kapsy, a když zašla za roh, otočil jsem se a šel zpátky domu. Svlékl jsem se a jen v trenkách zase vlezl do postele. Chtěl jsem jen ležet a čekat. Nevím přesně na co. Až mi Princezna zavolá? Možná, asi.

Po několika hodinách čekání jsem vytočil její číslo, ale byla nedostupná, stejně jako za další hodinu a další a další… Stejně jako další den a další den a za týden… Taky jsem šel k ní domů a mačkal zvonek, ale nikdo neotvíral.

Po příštím koncertě na mě ta bezejmenná blondýnka zas čekala, a tak jsem ji zas měl u sebe doma a ona ráno vstala a připravila snídani a já předstíral, že musím na zkoušku, a tak jsme zas šli spolu po ulici, abych se pak vrátil do postele a dál čekal. Když se to opakovalo po čtvrtý, už se mně nechtělo vstávat a oblíkat se a jít zas tam a zpátky, a tak jsem ji poprosil, ať odejde. Poslechla a připomněla mi, abych jí zavolal.

Vzpomněl jsem se na zvonek, co mi tenkrát princezna dala a dlouho ho hledal, až jsem ho našel v kapse kožený bundy, kterou jsem už moc nenosil. Vzal jsem si zvonek do postele, opatrně, aby náhodou nevydal žádný zvuk, lehl si a díval se na něj. Připravoval jsem se na to, co jí řeknu, jak jí to všechno vysvětlím, až se objeví. Nebo prostě nebudu říkat nic, jen ji vezmu do náruče a odnesu ji do postele. Jo, přesně to udělám.

Tak, byl jsem připravený. Zvonek vydal nádherně pronikavý zvuk a já čekal, jak dlouho jí bude trvat, než přijde, jak mi to slíbila.

Den, dva dni, týden… Tak jsem ten zvonek pověsil nad dveře ložnice a on zazvonil, kdykoliv jsem jimi prošel.

Po šedesáti osmi dnech jsem našel ve schránce dopis se známkou ze Senegalu. Říkala, že než mě potkala, chystala se odjet fotit africký folklór, už dlouho si to přála, ale prý mě nemohla opustit. Kvůli mně změnila své plány, zrušila rezervovanou letenku a já si na to vůbec nevzpomněl, když jsem jí v duchu vyčítal, že mě nemiluje. Co jsem pro ni vlastně udělal kromě toho, že jsem jí vyznal lásku tím nejjednodušším způsobem?

„Nikdy jsem si nebyla tak jistá, že se tentokrát opravdu zamiluju, už jsem si ani nemyslela, že by se to mohlo stát, už jsem po tom ani netoužila. Nikomu kromě Tebe jsem neukázala svou vyhlídku, to malý místo schovaný mezi stromy, žádnýmu muži jsem nedala dárek. Netoužila jsem, aby mi řekl, že mě miluje, aby projevoval svý city, protože jsem neměla pocit, že by tím mohl něco změnit. Jsem ráda, že jsem se o tom definitivně přesvědčila a za to Ti děkuju.

Nezvoň, už jsem příliš daleko, abych to uslyšela. Ten zvonek už nefunguje, můžeš ho zahodit.“

K dopisu přiložila fotku z našeho posledního setkání, mý vykulený oči a blonďatý vlasy holky bez jména.

S dopisem a fotkou v ruce jsem pak vešel do bytu a ve dveřích ložnice jsem ze zvyku zazvonil. Ale byla tam jiná hnědovláska, Hana. Aspoň jsem znal její jméno. Pak jsem do toho zvonku pinkal a on zvonil a zvonil a já přes jeho zvuk vůbec neslyšel, co se mi Hana snaží říct. Jen jsem si všiml, že drží v ruce tu fotku a je rozčilená. Rozesmálo mě, že žárlí na nějakou bezejmennou holku na mým klíně a nevidí tu pravou Princeznu, která zvěčnila ten okamžik a sama zůstala schovaná. Já ji ale viděl, vždycky zachycující, ale nikdy nezachycenou, o to však naléhavěji vystupující v mý mysli. Jsi tam, Princezno, přede mnou se za objektiv neschováš.