Nusle

Je brzy ráno, autobus zaplněný a venku na chodníky padají téměř uschlé listy. Rámus autobusu je tím jediným, co naplňuje prázdnotu. Prázdnotu, která mezi nimi visí. Dívka a chlapec. Sedí naproti sobě a mlčí.

„Včera jsem byla za mámou. Ptala se, jak se máš,“ říká dívka a boří nos do teplé šály. Ticho. Chlapec se dívá z okna autobusu a její poznámku ignoruje. Nebo neslyší. Někde na jejich společné cestě mezi těmito věcmi přestal být rozdíl. Dívka si nervózně mne dlaně, po tváři jí stéká slza. Probere se, když ucítí něžný dotek na koleni. Chlapec je nakloněný a dívá se jí do očí. Pohladí ji, ona se nepatrně usměje. Pomalu mu přejede konečky prstů po hřbetu ruky. Jejich prsty se propletou a ti dva se na sebe krátce usmějí. Autobusem se roznese hlas, který oznamuje jejich zastávku.

„Vystupujeme,“ řekne chlapec a vycházejí z autobusu.

Zastávka je plná lidí, a tak chlapec pevně stiskne dívčinu ruku. Každý hlasitě nadává, rve se do tramvají, autobusů, žene se za něčím, co nemůže dohnat. Konečně se skrze dav protlačí na přechod a vtom – periferně zahlédnou blížící se auto. Chlapci se jen tak tak podaří klopýtnout na druhou stranu. Dívka ale zakopne a dopadne dlaněmi na chodník. Na povrchu kůže se jí objeví nepatrné kapičky krve. Nepříjemné pálení vtlačených kamínků. Vyhrknou jí skly. Pokouší se kapky krve setřít. Zbytečně,

„Ty jsi měla vždycky smůlu,“ řekne ledabyle chlapec a pomůže jí vstát.

Opráší jí rudý kabát, je celý od prachu.

„Už je to v pořádku, pojď,“ ujistí ji. Pak něžně políbí její odřené dlaně a společně vykročí po ulici.

Dívka se najednou zarazí a začne se ošívat. Skoro jako by jí něco scházelo, snad vypadlá rukavice nebo kapesník. Zašátrá v kapsách, kde je ovšem všechno, jak má být. Nasadí si pletené rukavice. A ještě naposledy se ohlédne.

Chlapec k ní natáhne ruku. Pousměje se, jako by ji chtěl ujistit, že vše je v pořádku. Dívka tedy nechá ten neklidný pocit být, chytí ho a vydávají se dolů po úzké ulici.

On sám se ale po pár krocích ohlédne přes rameno, ale prostor za jejich zády už spolkla mlha a šero.

V dálce slabě zasvítí elektrická pouliční lampa. Jen jedna, zvláštní, pomyslí si dívka. Jedna jako naděje, že jejich vztah zase bude živý, ne jako pouhý sen, který se rozplyne při každém probuzení. Prochází prázdnou ulicí a není vidět na její konec ani začátek. Špinavé, ošoupané dlažební kostky pohlcují zbytky včerejšího deště. Oba několikrát skoro uklouznou, ale vždy se jeden druhého přidrží. Dívka se zhluboka nadechne. Vyfoukne páru. Usměje se. Přikrývka podzimu uklidňuje její neklidnou duši. Neodpočatou duši. Pevně chlapce stiskne.

„Podívej, támhle, honem, podívej se,“ strčí do něj. On pohledem zavadí o muže, který se dívá do země.

„Vypadá jak…“

„Shane z Walking dead,“ přeruší ho a čeká.

On se lehce pousměje a přikývne. Fascinováni tajemným mužem couvají po kluzké ulici a nemohou z něho spustit oči. Chlapec po pár krocích zády narazí do dřevěných vrat. Vzhlédne k nápisu galerie. Najednou cítí nutkání. Za těmi vraty je důvod. Za těmi vraty je řešení.

„Podíváme se?“ pronese k dívce, která záhy přikývne.

Otevře těžká hnědá vrata a dívka jimi proklouzne. Ještě na chvíli se zadívá na muže sedícího na lavičce. Ten najednou vzhlédne. Temné prázdné oči chlapce vyděsí, a tak rychle zabouchne vrata.

V galerii je prázdno, světla na pokladně jsou zhasnutá a jen z oken prosakuje lehoulinký záblesk denního světla.

„Haló?“ dívčin hlas se nese prázdnou halou. Nikdo neodpovídá. Asi by tu neměli být. Ale jsou.

„Pojďme pryč, tohle se mi nelíbí,“ zašeptá dívka.

On ji ale popadne za ruku a vleče ji za sebou do schodů. Otevře dveře. Obrazy zahaluje šero místnosti, jen bílé zdi vnášejí jemný svit na detaily obrazů, které jsou jinak pohlceny temným pláštěm. Zastaví se před obrazem. Dívka pečlivě sleduje každý detail na plátně. On však pozoruje její tvář, na kterou ji po chvilce políbí.

„Jsi jako led,“ obejme ji kolem ramen.

Několik minut se dívka dívá na obraz. Čas jako by se zastavil. Když se pak pokusí zapřít o chlapcovu hruď uvědomí si, že je sama. Rychle se otočí a spatří za koutem slabý proužek světla. Za hlasitého praskání parket se za ním vydá.

„Promiňte, já… my… nikdo dole nebyl, nevěděli jsme, že máte zavřeno,“ lekne se dívka. V temně modrém obleku se o zeď opírá starší žena. Na nose má brýle, zpod kterých upírá pohled na osvětlený obraz.

„To se všeho tak bojíte?,“ řekne žena a dál hledí na obraz.

Dívka se nervózně usměje a rozepne si kabát. Jen tam tak chvíli v tichu stojí. Podívá se na obraz, který tak upoutal pozornost té tajemné paní. Tmavé zátiší, na kterém jako svit letního slunce září citrusy, za nimiž stojí nedopité sklenice.

„Zvláštní obraz,“ pronese do ticha dívka.

„Je tmavý. Skoro mrtvý,“ ozve se hlas chlapce, který najednou stojí po jejím boku.

Dívka nervózně přikývne.

Společně se dívají na obraz, na jehož pozadí spatří odraz oken.

„Vidíte to světlo?“ řekne ledovým hlasem stařena.

Dívka zašeptá: „Ano.“

„Co myslíte, že je za ním?“

Chlapec chytí dívku za ruku, pevně ji stiskne. Jako by ji nechtěl nechat jít. V očích se jim zrcadlí záblesky červených a modrých světel. Místností se rozezní houkající auta. Nejprve mírně, po chvíli zvuk rezonuje celým prostorem galerie.

Chlapci z ucha vytéká proužek krve.

Dívka chvějícím se hlasem řekne:

„V tichosti spočinout za chladného rána v ulici podzimní rozkoše.“