Na břehu řeky hejno bílých hus
ve slunci června leží jako sníh.
V zelené trávě smaragdový trus
voní jak líh. A zdálky mává jih!
Ach, jih! Ty jižní věže vedra tam,
kde muezíni zpěvem zdraví den,
kde modré moře sní svůj věčný sen
a velbloudům za práci odplata
je jenom křik a tlustá hladká hůl.
Kde tymiánem voní bílá sůl,
tak bílá jako hejno bílých hus,
letících k jihu… smaragdový trus
nám padá z nebe, lásko, na náš stůl…
slyšíš ty husy?... to hýkání mul?…
Hus bílých hejno řeky na břehu
sníh jako leží června ve slunci
trus smaragdový trávě v zelené
jih mává zdálky a líh jak voní
tam vedra věže jižní ty jih ach
den zdraví zpěvem muezíni kde
sen věčný svůj sní moře modré kde
odplata za práci velbloudům a
hůl hladká tlustá a křik jenom je
sůl bílá voní tymiánem kde
hus bílých hejno jako bílá tak
trus smaragdový… k jihu letících…
stůl na náš lásko z nebe padá nám
mul hýkání to?... husy slyšíš ty?...
Hus bílých hejno. Řeky na břehu.
Sníh jako leží. Června. Ve slunci
trus smaragdový. Trávě v zelené
jih mává zdálky a líh jak voní
tam. Vedra věže jižní. Ty. Jih. Ach,
den zdraví zpěvem muezíni, kde
sen věčný svůj sní moře modré, kde
odplata za práci velbloudům a
hůl hladká, tlustá. A křik. Jenom je
sůl, bílá, voní tymiánem, kde
hus bílých hejno. Jako bílá. Tak
trus smaragdový… k jihu letících…
Stůl. Na náš, lásko! Z nebe padá nám
mul hýkání. To? Husy, slyšíš? Ty…?
Na břehu řeky hejno bílých máj
ve slunci června leží jako čas.
V zelené trávě smaragdový háj
voní jak líh. A zdálky mává hlas!
Ach, jih! Ty jižní věže vedra mech,
kde muezíni zpěvem zdraví žel,
kde modré moře sní svůj věčný pěl
a velbloudům za práci vonný vzdech
je jenom křik a tlustá hladká stinných.
Kde tymiánem voní bílá bol,
tak bílá jako hejno bílých kol,
letících k jihu… smaragdový jiných
nám padá z nebe, lásko, blankyt pásky…
slyšíš ty husy?... to hýkání lásky?…
Na břehu řeky hejno těžkých hus
ve slunci kalném leží jako sníh.
V té chladné trávě smaragdový trus
voní jak líh. A zdálky tmavne jih!
Ach, jih! Ty těžké věže kalné tam,
kde muezíni chladně tmaví den,
kde těžké moře sní svůj kalný sen
a velbloudům za práci odplata
je chladný křik a tmavá těžká hůl.
Kde kalem, chladem voní tmavá sůl,
tak těžká jako kal, chlad tmavých hus,
tíhnoucích v kalu… chladný, tmavý trus
nám těžkne, kalný chlade, tmavý stůl…
tak těžké kaly?... chlad, tma, tíha mul?…
Na břehu řek, zkus hejno bílých hus.
Ve slunci červ sní. Leží jako sníh.
V zeleni trám, vůz. Smaragdový trus
voní jak líh. A zdálky mává jih!
Ach, jih! Ten jih! Dám věže vedra tam,
kde muezín jen zpěvem zdraví den,
kde mořská modř pěn sní svůj věčný sen
a velblouďata v práci. Odplata
je jenom kůl a tlustá hladká hůl.
Kde tymián plul, voní bílá sůl,
tak bílá! Ubrus! Hejno bílých hus,
letících dál kus … smaragdový trus
nám padá… klas… půl… lásko, na náš stůl…
ty husy!...vůl!... úl!... to hýkání mul!…
Ach je to práce! S husami to zkus!
A sněhu dej, co jeho – zase jenom sníh!
Máš vůz? Tak jeď! Jsi tupý? No tak brus!
Ostrý-li jsi, tup! Nebuď jedním z nich!
Ach, je to práce s jihem. Vodnatá
jsou všechna dětství, k nimž jsi přiveden
jak moře k břehu, na němž kvete len,
v němž bloudí děti samá záplata.
Když řemeslo má vždycky zlatý důl,
ode dna tlačit polovinu k půl
je třeba, potom odečítat plus
a mínus nechat. Vyřešeno! Lusk!
Takový nečas, zima, vítr dul,
já přesto vyšel, šel, šel, šel a šul.
Na břehu řeky hejno bílých hus-
tých sluncí června leží jako sníh.
V zelené trávě smaragdový rus-
tikální styl: už zdálky mává zjih-
lý hoch! Ty jižní věže vedra s tam-
tamy, kde muezíni rododen-
dron nesou. Moře sní svůj věčný sen
a velbloudům při práci za pata-
mi hoří křik. A tlustým hladkým hůl-
kovým písmem teď píšeš bílou sůl,
tak bílou jako hejno bílých hus-
tých mračen z jihu… smaragdová strus-
ka padá z nebe, lásko... na nás ul-
pívají husy... kolem plyne stůl…
Na břehu řeky hejno bílých hus,
v zelené trávě smaragdový trus
ve slunci června leží jako sníh,
bílý jak husy. Zdálky mává jih!
Ach, jih! Ty jižní věže vedra tam,
kde velbloudům za práci odplata –
zatímco muezíni zdraví den
a modré moře sní svůj věčný sen –
je jenom křik a tlustá hladká hůl.
Kde tymiánem voní bílá sůl,
tak bílá jako hejno bílých hus,
letících k jihu… smaragdový trus
nám padá z nebe, lásko, na náš stůl…
slyšíš ty husy?... to hýkání mul?…
Na břehu řeky hejno bílých hus
ve slunci června leží jako sníh.
V zelené trávě smaragdový trus
páchne jak líh. A zdálky mává jih!
Ach, jih! Ty jižní věže vedra tam,
kde muezíni zpěvem zdraví den,
kde modré moře sní svůj věčný sen
a velbloudi se vrací za vrata.
Na hrby padá tlustá hladká hůl.
Na bazar pro papriku… šalvěj… sůl,
tak bílou jako hejno bílých hus,
letících k jihu… Ale co ten trus?
Nic! Když jsme spolu, voní výtrusy
velbloudů, psů, krav, koz, krůt… po husy!
Marek Vodňanský, 1995. Student Vysoké školy kreativní komunikace.
