Nusle

Jošida Rjúsui  (吉田流水 1691–1758)

迷い子の泣く泣く掴む蛍かな

mayoigo no naku naku tsukamu hotaru kana

ztracené dítě

pláče a pláče světlušky

ale chytá dál

Anna Beata Háblová

Je to obraz zdánlivé beznaděje a smutku jako životního období nebo časového úseku, který není nekonečný. I v něm se cosi rozsvěcuje, i když jen mihotavě. Možná naděje na změnu, na objevení nového. Přesto ale tíseň a nejistota zůstává. Přesto nalezení a radost se kdesi chvěje.

Robert Wudy

Následovník Bašóa, ztracené dítě Jošida Rjúsui, básník, po němž zůstala jen tato jediná báseň, zašel do míst, odkud není návratu. Nebývalý dojem štěstí i tragédie života je v básni zahnán na poslední možné místo setkání. Autor nehnutě stojí, mrká jako pomalé hodiny, snaží se unést pohled skrz čas a hmotu tam, kam nesahá život a kam odkapávají všechny naše slzy vezdejší. Podobá se to jakési obousměrné smrti, osudově spojeným nádobám. Dítě s pohledem starce. Stařec s pohledem dítěte. Jasnozřivá lupa v prostoru mezi nimi má parametry orlích očí. Světlušky – ony šťastné mušky zlaté – a slzy – ony mrtvé vody živé – v malém těle básně společně hledají naději, aniž by ztratily cokoli ze své výlučnosti. Napětí, kterého jsme svědky, sahá až do hloubi naší představivosti, až do samotného nitra všech souvislostí. Hravost je zde jen zdánlivě lehkomyslná, její míra je právě taková, aby text dokázal unést celý obsah.

Tíha života ve své nekonečné proměnlivosti má ve třech verších básně pevnou neochvějnou trojnožku. Z lidského pohledu, tedy z pohledu čtvrté nohy, je to báseň k neunesení. Nesnesitelně koncentrovaná. Děsivá. Děj jako by unikal uchopení. A přece: je to perpetuum mobile pro všechny, kdo cítí, že snesou být její součástí.

Tomáš Gabriel

Jako první mne napadlo zaměřit se na přesah sugerující, že dítě „pláče světlušky“, ale rázem mi došlo, že originál zřejmě žádný přesah v sobě nemá. Tak jako tak ale z českého textu jasně vyčnívá a je vlastně tím, co dělá „první dojem“ z básně. Není první dojem něčím, co by mělo haiku určovat? Jistě je povoleno mít z haiku i dojem druhý, ačkoli jistý si tím tak docela nejsem, přeci jen si ale při čtení připadám jako nějaký český únosce japonské dětské princezny. Je vůbec povoleno Čechy vnímat jako akční hrdiny? A teď si zase říkám, že píšu a píšu, ale postihnout jemnost tohoto textu se pokouším dál – v mysli, na pozadí fejetonového šumu vlastních keců (tak jako dítě pláče a pláče a přitom chytá dál). Ale čím lépe si popsanou scénu plačícího dítěte, které nepřestává chytat světlušku představuji, tím rozhodněji zapomínám na onu možnost, že by dítě mohlo plakat světlušky. Nepatří tam. Nejen kulturně, proti té představě navíc se bouří celé mé dětství, a i když dál mávám rukama, abych ten přesah odehnal, soustředím se dál na rozmazanou, ale jasnou představu sebe sama, jak jsem kdysi ručičkama dělal něco repetitivního, slastně podstatného a ani mne nenapadlo s tím kvůli čemukoli skončit, natož kvůli bolesti – tím bych přece všechno jenom zhoršil!

Anna Řezníčková

Málokterou báseň si zapamatuji přesně. Možná, že jenom tuhle. Už několik let si ji opakuju tak často, že jsem jsem ji na první pohled viděla v jiném, starším překladu, kde dítě nepřestává plakat. Až když jsem začala psát, došlo mi, že jsem ji přece ještě ani nečetla. To dítě v ní pláče a pláče. Vyrovnávala jsem se s tím několik dní.

Myslím na ztracené plačící dítě chytající světlušky, když procházím nad ránem tichým chladným městem; chumlám se do slov jako do mantry. Otevírá klidné místo v myšlenkách. Trápím se nad tím, jak to popsat, pocit bezpečí, který mi přináší těch pár rozsypaných slov.

Je lehké sledovat věci, které jsou pro naše smysly postřehnutelné, konkrétní, je ale mnohem těžší sledovat věci, které naše smysly nechápou, píše se v podivné příručce o hypnóze. Postupně se zamotávám do možných významů nehmatatelného strachu, plíživé a děsivé metafory opuštěnosti každého člověka, která je hluboko v duši jako temný les. A v tom všem přece jen světlušky. Naku naku, není co na plat, na naše kupé klepe obsluha minibaru a můj spolucestující, obecně vzato velmi pěkný kluk, si objednává kafe a prý jestli nechci taky.

„Ne, ne, díky.“

„No jo, tady je jenom to 3v1. Já bych si tím dřív taky ani nevyplách pusu, ale má to svoje kouzlo, takhle ve vlaku. Kvůli ničemu jinýmu než kvůli tomu kouzlu se to pít nedá.“

Já se totiž většinou vyhýbám haiku, neumím to s tou křehkou hranicí banálnosti. Kouzlo téhle básně je v tom, že je tak jednoduchá, tak jasná a zapamatovatelná. Úplně bezproblémově ji interpretuje i hezký hráč rugby se zlomeným kotníkem na trase Plzeň–Budějovice–Jihlava, který nesnáší literaturu.

(Co studuješ? Už nestuduju. A co jsi studovala? Literaturu. Nesnáším literaturu.)

Haiku je čínská polévka pro duši, řekla někde Helena Honcoopová. Mohla klidně přesněji říct, že haiku je Nescafé 3v1 pro duši. V sychravém podzimním dni, ve starém vlaku, kde se ještě dají otevřít okna a látkové závěsy buší do kovových polic nad sedadly, podávám do druhého rohu kupé počítač s básní.

„To je jako všechno?“

Za okny dopolední mlha obaluje rozmazané žlutohnědé břízy, ještě zelené akáty a sloupy porostlé červeným psím vínem. A na chvíli kolem projede velký rybník a v něm dva ostrovy.

Potom se kluk nadechne a pouští se samozřejmě tam, kde už několik dní tápu.

„Takže. Fascinace ho motivuje k tomu, že objevuje svět, i přestože vystoupil z komfortní zóny. Taky tam vidím nějakou počáteční transformaci dítěte v muže, v té konfrontaci s realitou. Docela prostě složitou realitou, ve který je ztracený. Ale i tak je důležitější a vlastně pudový chytat něco zajímavýho a krásnýho. Nepřestat to chytat. Protože to ztracení je jenom pocit.“

Vlak už zpomaluje, projíždíme kolem hal a prvních domů Budějovic. Bude vystupovat. Opře se o berli, má tak rovnoměrně opálené ruce, hladkou kůži, a jak zatne, napnou se mu šlachy na předloktí – ještě v září dělal ve Švýcarsku plavčíka.

„Nic zlýho se přece neděje, objevování a zvídavost jsou důležitější než pocit ztracenosti. No a rozhodně ten přírodní aspekt je tam důležitý, fascinace přírodou. Světlušky, světlo ve tmě, symbol naděje.

Je to dost jasný, ani jsem to nemusel okecávat.“

Jitka Srbová

Šeří se, skoro tma – a je tu opuštěný malý člověk, kterému zmizel známý svět. Obraz-úzkost.

Má strach? Ano, jako já, když to čtu – ale zároveň: tma tady cosi vykouzlila. Lampyris noctiluca, nejmenší kometka, padla do trávy – co je to?

Musíš ji přece chytit, to nevadí, že se bojíš. Když chytáš, tolik se už nebojíš.

Světluška je doslova poslem světla, i tady, v drobném prostoru verše. Nejlíp je jí na loukách, v otevřené krajině – už brzy půjde někdo kolem a najde to nebožátko. Vážně tomu věřím.

Lubomír Tichý

Světluška: myslím, že neznám žádné jiné zvíře, které by při výskytu v básni budilo takovou podezřívavost – vždy si představím něco jiného, spojeného s tím nebohým broukem pouhopouze asociačně; světluška jako metafora-atrapa (pouliční lampa, rozsvícený pokoj za oknem – obojí zdálky a hemživě; kontrolky spotřebičů atd.). Ale v těchto třech verších věřím v světlušku z čeledi světluškovití – dětské lapání (a to tedy urputné, když jde bokem pláč i ztracení se), ten nevinný a zároveň snadno brutální pohyb, ten snad nemůže lozit za chimérou; v něm má důvěra ještě spočívá.

Vybavuje se mi prožitá – a značně odkouzlená – paralela: cca 8 let, ztracení se v supermarketu, pláč bez rozpaků po pár vteřinách (matka přitom mohla být klidně ještě u vedlejšího regálu!), usoplené bloudění, snad útěcha u pečiva – milované rohlíky, sním dva v slzách; během třetího mě matka najde (načape?); chci, aby mě chlácholila, ale má pro mě jen upjatý pohled: k pokladně, a to střelhbitě.

Petr Šmíd

První, co mě napadá jsou příhody ze života archiváře a historika Václava Vojtíška. Patriota, který i za války chodil den co den katalogizovat archiválie Karlovy univerzity. To by nebylo nic divného. Vojtíšek – podle depozitárního deníku – nikdy neudělal výjimku. Ani ve dnech květnového povstání, ani v prvních dnech po osvobození. Umanutost v činnosti, která dává smysl, když se vše ostatní hroutí. Vlastně ani nemusí dávat smysl, protože důvod činnosti je činnost sama, a ne výsledek. Kdybych to vztáhl k současné situaci v literatuře, která už nikoho nezajímá, vybaví se mi Wernischovo: „Nepotřebuji mít něco napsaného. Potřebuji psát.“ Člověk ztracený v dnešní době (a proč ne v jakékoli době?) hledá činnost, která zaručí smysl. Právě v tom okamžiku se ale smysl definitivně vytrácí.

Druhý výklad, který mě napadá, je spojený s tím, že dítě při chytání světlušky nechtěně (ale nutně) zabíjí. Lze chytat světlušky i nějak šetrně? Nevím. Chytání světlušek je prostě zábava. Proč se jí zříkat? Pak přijde prozření, uvědomění si páchaného zla a pláč. Spolu s tím i neschopnost přestat v započaté kratochvíli. Jde tedy o svár v člověku, který chápe, že páchá zlo, ale není snadné s tím přestat.

Třetí a nejpravděpodobnější výklad je zapsání prostého výjevu, který Jošida Rjúsui viděl a zaujalo ho právě spojení smutku a hry, které dítě nechápalo patrně stejně jako básník.

Daniela Vodáčková

Chtěla bych popsat fyzický stav, který mnou prostupuje při čtení tohoto textu. Je to zaujetí. Cítím ho v břiše v oblasti bránice. Hluboké soustředění v oblasti břicha. Moje hlava přitom zůstává volná. Ale břicho ví, co chce. Ptám se tedy břicha: „Co víš?“ Odpovídá: „Vzpomínám, jak jsi jako malá holčička zkoumala lidi. Dotýkala ses jejich kabátů a sukní. Vzpomínám, jak jsi „musela“ téměř proti vlastní vůli ulomit velkou květinu, kterou jste měli v květináči. Vzpomínám, jak jsi chodila po bytě a do všeho ťukala dřevěným kladívkem. Vzpomínám, jak jsi pozorovala chůzi lidí, jak dvojice vykračuje ve stejném rytmu stejnou nohou nebo naopak nohou opačnou. I ty bys lovila světlušky a bylo by to silnější než strach.

No jo, ale co ten druhý řádek v překladu – náhoda? Jak vypadá originál? Co to drahé dítě pláče? Pláče světlušky? Jeho slzy se ve světle lesknou, dokonce svítí; dítě se ztratilo večer nebo v noci. Naštěstí je tam světlo, od nějž se odrážejí jeho slzy anebo mu svítí ty milé světlušky, a protože světlo vyzařují jen mezi červnem a srpnem, víme, že je léto.

Jaké to je být ztraceným dítětem? I já to zažila. Ve dne. Zájezdový autobus odjel beze mne. Zmizel ve chvíli, kdy jsem ve frýdlantském zámeckém obchodě nakupovala bonbóny, jmenovaly se jahůdky. Sedím na patníku u cesty, sedím, čekám, cítím tříštivý strach, ve světě bez mobilů zbývá jen telepatie. Vysílám signály, pojídám jahůdky, chytám světlušky. Jsem velmi činorodá, jakkoli by se zdálo, že jen tak sedím na patníku. A tak se mi po chvíli daří přivolat autobus s vyjukanou babičkou, to ona na mě zapomněla. Slastné smíření. Nejsem exkomunikována a ani já se nezlobím. Světlušky na stvrzení míru a radosti opouštějí mou kapsu, létají po autobusu, zapínají své luciferinové lampičky.

Radka Rubilina

Neumím napsat intepretaci, ale vím, že se mě tato báseň dotýká napřímo a bezprostředně ve dvou rovinách – metonymické a metaforické.

Na hoře Vitoši nad městem Sofií je temný les. Bývám tu tak často, možná bych tu mohla jít se zavázanýma očima, říkala jsem si. Ne, nemohla. S jedním z našich přátel jsme se vydali venčit psa na noční Vitošu po dlouhém povídání ve vlahé noci. Ztratili jsme se. Cesta zmizela. Kdo je to? Co je to? – ptali jsme se jeden druhého na přeskáčku. Až muž nám to doma později vysvětlil – byly to světlušky větší, japonské světlušky gendži, co tam v hustých zástupech tančily. Jsou teplomilné a v Bulharsku se jim dobře daří. „Září mnohem jasněji,“ upřesnil můj muž a přistrkoval nám atlas hmyzu pod nos, „copak jste v jejich jasu neuviděli stezku?“ Neuviděli. Ale jak jsme se tedy vrátili?

Paměť si se mnou dělá, co se jí zachce. Dřív jsem se zlobila, teď se s ní spíš učím žít ve smíru. Vracím se do pokojů, ve kterých jsem něco chtěla, něco tam hledala, nebo odtud chtěla něco přinést? Vařím pro děti, a přitom si pořád připomínám, co už jsem na pánev přidala. Na lekci bulharštiny vařím z vody tvary aoristu, jeden z několika bulharských minulých časů, kosterní pozůstatek staroslověnštiny, který čeština už dávno ztratila. Kolik hodin už ho probíráme, ale mé roztříštěné vědomí ho občas prostě nepobírá. Před očima tma, není do čeho sáhnout, nejistota, zoufalství. Úkoly a poznámky mi poletují kolem hlavy jako holubi. Obličeje nepoznávám. Pečlivě si píšu seznamy a lístky, abych pak stála bezradně v obchodě – dnes jsem se vrátila domů s novým papiňákem! Co to se mnou je?  Stojím venku před obchoďákem, klene se nad ním každý den tolik stejné a tolik jiné modré nebe, můj modrooký plen – jak to popsala bulharská básnířka Mirela Ivanova, měsíc visí na noční obloze jako vánoční koule na stromečku, mám pocit oslavy, prázdnin, Vánoc – je to snad proto, že se uvidíme? 

Anna Sedlmajerová

Jako by na ztracení se ve světě vůbec nezáleželo. Lítost z opuštění produkuje naději, která přináší radost z krátkodobého přivlastnění mušky, jejíž zadeček připomíná zář vycházející z okna domova v dálce noci. Chvilkové zabydlení se v lapeném světle poskytuje potěšení, které na okamžik převáží bolest z odtržení, jež se po zhasnutí znovu rozlije. Pak znovu pláč a znovu naděje. 

Ondřej Macl

Narodilo ses pod šťastnou hvězdou, zatímco tvá máma plakala. Vlastně už nejsi dítě – proto ses ztratilo. Prorážíš tmu, klopýtáš o kořeny lidí a jak nejlíp umíš, distribuuješ zítřejší rosu. Neboj se ničeho, pojď ještě krůček mezi nás, žába říkala (a cvrček jí přizvukoval), že pravé bohatství se skrývá na dně močálu.

David Storch

Tohle malé děti někdy dělají – pláčou a současně se stále a zarputile o něco snaží, jako by za každou cenu zkoušely zrušit osud, o němž zároveň vědí, že je nezvratný. Taky lidstvo, malé dítě, pláče nad svým osudem, který si samo dalo do vínku, nad osudem planety, kterou samo ničí, a nad sebou samým, jím samým ničeným. A přesto současně pořád chytá světlušky naděje, s plným vědomím strašlivého paradoxu, spočívajícím v tom, že právě tohle chytání světlušek je zdrojem oné osudové beznaděje, onoho beznadějného osudu.

Podotýkám, že takhle interpretuji českou báseň, vzniklou překladem klasického japonského haiku, nikoli ono haiku samotné (pokud o něčem takovém vůbec lze mluvit). Když jsem se totiž díval, jak se toto haiku překládá do angličtiny, zjistil jsem, že tam bývá vyznění docela rozdílné, už proto, že tam chybí „ale…“ (v angličtině dítě prostě pláče a přitom chytá světlušky). Zvědav, jak to je „doopravdy“, tedy jak tomu rozumí budoucí generální arbitr všeho – totiž umělá inteligence – zeptal jsem se jí (anglicky) přímo na smysl originálního haiku v japonštině. Přeloženo do češtiny (mnou, to už jsem se neodvážil po AI chtít) to prý znamená „Přemítám, zda mohu chytit světlušku, která pláče jako ztracené děcko“. Neodvažuji se dále ptát třeba Čechů, co umí japonsky nebo Japonců, co umí anglicky – věřím, že tušený smysl haiku by se mi rozplynul už úplně. Přelety mezi jazyky a interpretacemi asi patří k povaze haiku, stejně jako to, že takhle krátké literární formy otevírají svobodné pole interpretacím včetně širokého spektra mimoběžného blábolení.

Dagmar Urbánková

Z obrazů písma vyčítáme:

pět čtvercových pavučin, 

dva zmrzlinové kornouty, 

šest las

Je to návázivá báseň, Seň, poskakuje z řádku na řádek, protahuje eskovitou nit zprvu bez problémů přes první polici řádků dolů, o jednu níž a zas se vrací. Opakuje to, anebo my. Čteme znovu a znovu, čímž lasem vytváříme smyčku Cku, ve které se začínáme motat. Ještě chvíli tak a zjišťujeme, že je to chyták, podběrák. Podběrákem přesunujeme horní slovo před to do a necháme ho tam. A ať už se nevrací! Vrací se. Uplně samo. So. Tak zaměnit něco za něco nebo to za to Co. By se nabízelo. Prohodit. Odlovit, oddlovit. Ne. Nebudeme to komplikovat. Podběrákem tedy s něčím pryč a doplnit na polici, kde není nic. K tomu nás to nutí. Přesouvat sklenice ve špajzu. Vytahovat slova na laně a pak je spouštět. Ne. Nic neměnit. A jen na sebe nechat dopadat malá barevná světýlka.

Jednoduše vyplývá, že dítě je v lese. Nadobro ztraceno (to si myslí) mezi mikády stromů. Mikáda jsou ze zelených skleněných řas (nacházíme se na ostrovech mnoho kilometrů vzdálených), nikde nekončících. Rybí tón. Nahoru se raději nedívá, raději se vůbec nedívá. Sedlo si ke stromu Mu a není. Ono ani strom. Ne Ni. To je ztracenost. Rozhlédlo se. Les je náhle plný jisker Ker. Na jednu krukru dítě nastupuje a plaví se po ní. Každá kra má drobné osvětlení, loďky Oď se proplétají mezi skleněnými stromy. Kdybychom se nacházeli v Čechách, byly by to vysoké zelené pivní lahve pivovaru Konrád. V širém lese bez oplocení, voda mezi stromy, sklo polyká tvar. Proměny. Na jedné kře se tedy dítě plaví. Pod každou lampou jiný noční týl. Svítí. Ti. Pak. Přeskakuje z kry na kru. Zapomnělo na svoji bídu. 

Smyslem básně 

je ocitat se nyní

se ocitat.

Tu.

Logografická písmena jsou vytvářena během hry Mi kado, vznikají náhodným rozhozem barevných tyčinek. Rozhodíme, necháme ustát a podíváme se, co vzniklo (ubrus složený na kraji stolu): větrník, nádoba s víčkem, prsten, hrnec s rybami, švihadlo, prskavka, menší, větší, otevřená lednice, šikmí tanečníci. Vždy po přečtení jednoho písmene tyčinky sebereme. Vše si pamatujeme. Žádné písmeno se nikdy neopakuje. Vše, co vznikne, je pokaždé nové. I vše – co zanikne.

Díky repetici odhalujeme,

jak se japonsky píše pláče.

Jak se kreslí pláč.

Za jiného (deštivého) dne vše po paměti znovu vyskládáme na stůl a seřadíme. Z textu obvykle vznikne krajkový lem. Vyfotografujeme ho. Zakreslíme do mapy.

Víme také, kdy básník žil: 

komoda s aranží,

okno veliké jak skříň nebo skříň veliká jak kno (ve výplních vypnutý hedvábný papír Ri),

zvíře s opilýma nohama 

a Jé jé ká.

To je, kdy žil muž Yr, jehož tvář neznáme (můžeme se domnívat alespoň to, že měl oči úzké jako ouklej) a kterému jednoho dne přišla na mysl báseň o dítěti a slách, přišlo mu na mysl ji zapsat a vložit do lahve.

Připluli k nám spolu po kře 

za svitu několika lun.

Je ráno.