Nusle

Petra Albrechtová

Pozorování volavky

Pohyby volavky jsou nečekané, ale ladné. Vypadají propočítaně. Ustupuje pomalu dozadu, ale hlavu nechává na stejném místě. Prodlužuje tak krk a celé tělo – jako kdyby byla přikurtovaná ke skřipci. Ten pohyb mi připomíná starý postup zpracovávání cukru, kdy se surovina musela znovu a znovu nahazovat na hák a pomalým táhnutím provzdušňovat.

Opodál se jiná volavka drbe na hlavě jako kočka a čepýří tak pírka na hlavě. Zničehonic vzdouvavě zamáchá křídly a vzlétne. Pluje vzduchem, jako kdyby nic nevážila. Připravuje se k přistání. Nabíranými pohyby neslyšně dopadá na zem.

Celou zadní stranu těla má světle šedivou. Třeští černě a oranžově zbarvené oko. Barvy jsou ohraničeny perfektně ostrou konturou. Na konci křídel se její peří zvětšuje. Přední stranu těla má světlejší, špinavě bílou s občasnými černými pírky. Spodek zobáku je oranžovožlutý. Horní část je hnědočerná. Krk pod zobákem se jí plynulým pohybem vzdouvá a splaskává. Zbytek těla je nehybný. Jako kdyby dýchal jen její krk.

Petra Albrechtová

Devět pohledů na volavku

1.

V nehybném vzduchu u stojaté vody,

češu prsty rákosy, vysoké trávy,

stébla, páni! Šedý spletenec,

opeřenec, roztáhne křídla,

rozvíří.

V mírném větru u polámaného rákosí.

2.

Stála na nejvyšší polici,

mezi dalšími vycpanými patvory.

Tomu říkáš umění?

V hrdle se mi cosi zvedá –

kyselá hořkost. Odpovídá

na pokroucené tělo ptáka.

3.

Štíhlé tělo, dlouhý krk,

pozorné oči, ani muk.

Pak najednou odletěla,

až prach se točil.

Moje hlava.

Časem zpátky,

za vzpomínkami,

v nichž jsem tohle viděl naposledy.

4.

Šedá obloha a na ní flek,

skrz špinavý sklo jde špatně vidět,

třeba holub, třeba ne.

Lezu zpátky do postele.

5.

Volavka mi zkřížila cestu,

všechno zrudne.

Představím si na vteřinu,

jak jí řežu:

křídla,

končetiny.

Jak krvácí

Jazyk trčí ze zobáku.

6.

Horký den,

cesta krátká

a lehkost v nohou, když najednou

koutkem oka zpozoroval jsem

volavku.

Na slunci se jí lesklo peří,

barvy syté, barvy duhy,

malovaly

den jako obrázek.

7.

V temnu se ke mně cukavě plíží,

naostřená zbraň pod hledím.

Hrůza ji nakrmí,

ještě se zvětšuje,

třesu se,

zimnice?

8.

Našla kořist.

Píchnoutanašpikovatrozkrájetarozdrtit,

polknout, doskluzavkysjet,

děsivý poslední výlet.

9.

Mrtvo doma žene ven,

kroutím krkem,

zvláštní pták!

Kéž by byl mým přítelem.

Kroutí krkem,

loví,

kopí,

strach mi ovšem nenahání.

David Větrovský

Vlna

Děda mě naučil rybařit, už když mi bylo šest let. Po jeho smrti hladina rybníka zbledla. Chodil jsem na ryby dál, ale někdy jsem míval pocit, že slyším z šumícího rákosí slyším dědovy rady.

Seděl jsem na ztrouchnivělém pařezu mezi chomáči křoví a pečlivě jsem pozoroval každé šplouchnutí a žbluňknutí, zatímco jsem pevně držel prut. Přicházela zima a babička mě navlékla do pronikavě červené kousavé kombinézy, abych při čekání na úlovek nepromrzl. Kapradiny pokrývala bílá jinovatka. Listopadové slunce se odráželo na vlnkách a jeho paprsky mírnily ranní mráz. Z otevřené termosky, plné černého čaje s medem, stoupala pára.

Najednou mi začal prut vyskakovat z rukou. Zasekl jsem. Ve vodě bojoval okoun s háčkem a tvořil na světle šedé vodní hladině rozpínající se kružnice, které se objevovaly a znovu mizely. Chycená ryba sebou zmítala, divoce bubnovala ocasem a studená voda vystřikovala do vzduchu a v kapkách se snášela zpátky na hladinu. Točil a tahal jsem, co jsem mohl. Okoun se přibližoval a jeho zoufalý zápas přehlušil kvákání ropuch.

Najednou se z křoví vynořilo obrovské šedé křídlo a prohnalo se tak rychle kolem mě, že si nejsem jistý, zda se mě skutečně dotklo. Pronikavě zasvištělo. Mohutné máchnutí mi přitlačilo vlnu studeného vzduchu na záda a shodilo mě z pařezu. Až později jsem si uvědomil, že to byl podobný pocit, jako když mě po zádech plácával děda. V tu chvíli mě to ale tak vyděsilo, že jsem se celý roztřásl. Pak mě obrovský pták schoval ve svém stínu, přeletěl mi nad hlavou, prudce sestoupil k hladině a ladně mi zobákem štípnul okouna z háčku. Až tehdy jsem dokázal rozpoznat, že je to obyčejná volavka. V několika vteřinách zmizela s „mou“ kořistí v převalujících se mracích.

Rozplakal jsem se. Dodnes nevím proč, ale přepadl mě silný stesk. Nikdy na to ráno nezapomenu.

Petra Karľová

Desať pohľadov na volavku

1.

Odhodený, zabudnutý.

Aha – krása predo mnou.

Možno si ma všimne,

a možno ani nie.

2.

Sedím sama,

sadne si niekto na mňa?

Možno ona?

Alebo ma znova obíde?

3.

Zelená,

kam vidím;

nevidím si za krk,

ale cítim, že tam si.

4.

Odrážam sa v nej a

ona sa odráža vo mne.

Tancujeme spolu

v hudbe sfér.

5.

Ja som biely,

ona je šedá.

Kto je krajší?

Musím to byť ja.

6.

Som, aj keď nie som.

Iba jej som verný.

Hladím končeky jej perutí,

tak hebkých.

7.

Dokážem to,

čo iný nevedia.

Padám a roztekám sa

po jej popolavom páperí.

8.

Som jediná,

v celom vesmíre,

princova kvetina.

Nič iné ma nezaujíma.

9.

Votrelec,

tlkot srdca – strach.

Mohutná volavka,

úkryt.

10.

Pomaličky ohrievam

perie skoro striebristé.

Bezmocnosť ohňa –

moje väzenie.

Klára Mořkovská

Volavka popelavá

Vítr s ostychem rozhrnuje rákosí,

halící delikátní tvář egyptské bohyně pozorující ze stanu krajinu.

Balancuje bez jediného doteku turbulence,

tiše, téměř bez hnutí stojí její šedá eminence,

beze slov čeká, kdo další si zkusí sjednat audienci.

Nohy opačně prolomené natahuje, smáčí v praoceánu zorané země,

sama, jediné smítko popela uprostřed mrtvé země.

Elegantní s půvabem pyšné panovnice,

bystrým pohledem mapuje stíny pod sebou.

Od klidné temné hladiny se odráží ostré křiky dvoudobého staccata,

krajina se prudce stáhne jako hrdlo oběšence.

Při dalším poryvu temné důtky orobince

odhalí jen zšedlý stín dávné reminiscence,

ukrývají starce harmonicky skrčeného v meandrující štěrkové krajině.

Rákosí s povzdychem zapuzuje vítr.

Anežka Ficová

Deset pohledů na volavku

1.

Eso nikoliv v rukávu,

ale v letu.

V mých očích.

2.

Jedna tyč

a druhá.

Že by nějaká ptačí noha?

Pro rybího boha,

rychle pryč!

3.

Metr po metru

propátrává rákosí,

fauna pernatá.

4.

Tak trochu

jiný čáp.

Ale jen trochu.

5.

Voda.

Voda.

Žádná voda.

Tma a žaludeční šťávy.

6.

Běžně plachá.

Odvaha nucená

jen hladem.

7.

Adrea vznešená.

Plachý samotář

vyplenil potok.

8.

Je to

prostě nějakej

asi šedej

pták.

9.

Mrcha

si koleduje.

Možná ji ulovím.

10.

Hrdá a moudrá.

Vynalézavá.

Nezávislá

a osamělá.

Kristýna Blahová

Nástup podzimu

Zelená se mísí se zemitými barvami,

stromy zošklivěly,

stojí potichu a samy.

Půda se smísila s barvami.

Veselými, ale barvami konce:

hnědá, zelená, červená, oranžová.

Podíváš se do propasti,

volavka v listí chrastí.

Zvedne křídla,

zadívá se na tebe varovným pohledem

a odlétá hlouběji –

do podzimního sídla.

Izabela Kalinová

Šest pohledů na volavku

1.

Vystoupí na konečné stanici.

Nikdo na něj nečeká.

Jen nad kopcem krouží volavka.

Krouží nad starými časy.

2.

Stojí u sebe jako cizinci.

Tváře strnulé, ruce podél těla.

Pozorují volavku na stráni.

Jak se vzdaluje a mizí.

3.

Mrštil prutem do vody!

„Zase ta volavka!“

Vytáhl prázdný háček.

4.

V roztrhaných kalhotách a bosý

zlobí se na volavku!

Zlobí se na celý svět!

5.

Posadila se.

Složila ruce na kolena.

Opřela se.

Pozoruje volavku.

Křídla, plachetnice.

Nebe, oceán.

Vzpřímila se, odešla.

6.

Létá s pomalými údery křídel,

krk má esovitě prohnutý,

končetiny natažené,

ozývá se nejčastěji v letu,

a to drsným kré nebo krejch.