Nusle

„Švestka zasraná!“ ulevil si Michal a praštil berlí do kmene stromu. Z větve se utrhla švestka a spadla rovnou do kafe. Kafe vystříklo na otevřenou Bibli.

„Ten strom za to nemůže,“ namítla Maruška, usazená v zahradním křesílku ze zeleného plastu.

„Ale prdlajs,“ ohradil se Michal a osušil Lukášovo evangelium rukávem sepraného námořnického trička. „Ježíš nechal uschnout fíkovník jenom proto, že na něm nerostly žádný fíky.“

Švestky se toho roku urodily nezvykle brzy. Michal seděl pod stromem a měl nohu v sádře. Původně měl toho dne „s klukama“ absolvovat tradiční každoroční pochod na Karlštejn — zpestřený četnými zastávkami v hospodách na trase. Za dvaadvacet let od maturity ani jednou nevynechal.

Zabloudil dvěma prsty do prodlužujícího se koutu na čele a myšlenkami k Berounce. Maruška si zastrčila pramen dlouhých, světle hnědých vlasů za ucho a pohledem vyhledala svou šestiletou dceru — Ester se prosmekla mezi rybízy a její první kroky, tak jako pokaždé na návštěvě u babičky, vedly ke králíkárně.

Další tradice, pomyslela si Maruška a otočila se zpět k bratrovi.

„Ty čteš Bibli?“

„No když mám nohu v sádře…“

Kolem spadaných švestek kroužily vosy. Zahrady se táhly jedna vedle druhé jako nudle sušící se na slunci. Na jedné straně domy otců, na druhé, tam co si jako děti hráli s ještěrkami na kamenné zídce, domy synů.

Od otcovského domu ke švestce přicházela matka rodu s kávou a bábovkou. Klopýtla o drn a jeden hrnek jí vyšplouchnul na propínací šaty, které Marušce pokaždé připomněly vikslajvantový ubrus.

„Dala jsem to moc plný,“ oznámila a postavila hnědý plastový tác na stůl z plastu zeleného. Tři hrnky, na nich nápis Vodovody a kanalizace Beroun.

„Já už mám,“ poznamenal Michal. „Já si udělal, zrovna než Maruška přišla.“

„A Dana nebude?“

„Nevim, něco dělá…“ zabručel Michal a pokusil se švestku ze svého hrnku vylovit lžičkou.

„Tak si vem tohle,“ navrhla matka a přistrčila mu nový hrnek.

Michal odhodil švestku na trávník. „To je dobrý.“

Matka šmudlala skvrnku po kafi na šatech papírovým kapesníkem. „Chtěla jsem udělat švestkovej koláč, ale tak máme aspoň bábovku,“ řekla. „Budu muset říct sousedovi, nebo nevim, sama tam nevylezu.“

„Já tam vylezu,“ nabídla se Maruška a pohlédla vzhůru.

„Ale kam bys lezla, řeknu Frühaufovi.“

Maruška opět sklopila zrak ke stolu. „Proč pijete z těchle hroznejch hrnků, mami? Mám dycky dojem, jako bych pila z kanálu. Přece jsem ti dala ty svoje, z tý nový série.“

„To jsou dobrý hrnky,“ ozval se trochu dotčeně hrdý inspektor berounské vodovodní sítě.

„Ty tvoje mám na svátek, tyhle se můžou rozbít,“ řekla jeho matka a přitáhla si rozevřenou knihu. „Co to čteš tlustýho?“ „Bibli,“ odpověděl suše Michal.

„Jo Bibli,“ pokývla matka uznale hlavou. „Tak to jo.“

„No co, mám teď čas. Co mám číst? V novinách nic neni.“

„No vidíš, v těch dnešních mám program. Nemáte je už přečtený?“ „Já je ani nečtu.“

„Esterko?“ Matka se otočila na svou vnučku, která se právě protahovala mezi rybízy zpět. „Neskočila bys mi k tetě Dance pro noviny?“

Ester kývla hlavou a odběhla. Maruška se zhoupla v křesílku ze zeleného plastu.

„Moc se v tom nehoupej, ty nohy jsou dost fórový,“ připomněl jí starší bratr.

„To bych mohla Frühaufovi říct i s tou střechou, ne?“ nadhodila matka.

„Co máte se střechou?“ zeptala se Maruška a nepřestávala se houpat. Sama nevěděla, zda je to víc vzdor, či neuróza. Možná se převrhnout chtěla, aby se něco dělo.

„Někudy tam teče. Chce to pár novejch tašek.“

„Hlavně to chce celou novou střechu,“ houknul Michal.

„Dyť by stačilo tam vylízt, máme ještě nějaký tašky na půdě, složený…“

„Ale prosimtě, mami, ty jsou uplně shnilý, musíme koupit nový.

Celou novou střechu to chce.“

„Co budeme dávat novou střechu na starej barák? To by stálo aspoň dvě stě tisíc. A jsem tam sama.“

Maruška odehnala vosu, vzala si bábovku a zachytila matčin pohled: „No, na mě nekoukej, já to řikala už milionkrát, že se sem stěhovat nebudu.“

„Dyť ten nájem, co v Praze platíš… A nahoře bys mohla mít dílnu.

Esterka by to měla kousek do školy.“

„Ester má v Praze kamarády. A já taky. Proč to neprodáte?“ Maruška se obrátila k bratrovi. „Mamka by klidně mohla bydlet u vás.“ „Ty jsi dobrá,“ zamumlal Michal.

„No to nemůžem prodat přece,“ protestovala matka. „Dyť co se na tom táta nadřel. A takhle to máte rovnou na náves, musela bys na autobus až úplně vokolo…“

„Vono to nějak dopadne, vymění se pár tašek a ještě to vydrží,“ prohlásil Michal. „Udělám to, až mi sundaj sádru – nebo řeknu

Borkovi.“

„Mám tam vylízt?“ zeptala se Maruška.

„Ale kam bys furt lezla, máš závratě i na schodech,“ odbyl ji Michal.

Chvíli bylo ticho, jen vosy bzučely kolem švestek a o zahradu dál se ozývalo melodické pískání pana Parýzka. Po pár tónech se k němu připojila cirkulárka a trojhlas vesnické idyly byl kompletní. Maruška si začala škrábat pupínek na tváři – dělávala to vždycky, když ji přepadl neurčitý pocit viny. Na výraznější sebepoškozování měla příliš silnou sebereflexi a odpor k pozérství. Zhoupla se v křesílku ze zeleného plastu a Michal na ni vrhl káravý pohled. Matka s úsměvem zamžourala do sluníčka.

Ze synovské strany zahrady přicházely Dana s Esterkou. Ester nesla noviny a Dana puntíkatý hrnek kafe.

„Ahoj,“ pozdravila švagrovou.

„Ahoj,“ odpověděla Maruška.

„Dáš si kafe?“ zeptala se matka snachy a postrčila přes stůl lichý hrnek.

„Já si udělala,“ řekla Dana a postavila před sebe vlastní, autonomní kávu s mlékem v bleděmodrém šálku.

Michal zaklapnul Bibli a sáhl po novinách. Letmo je prolistoval a začetl se do jednoho článku.

„Vem si bábovku, Esterko,“ řekla matka. „Ale pozor na vosy.“

Ester si vzala bábovku, ukusovala a houpala se přitom v křesílku ze zeleného plastu.

Michal si ji zachmuřeně změřil přes noviny a prohlásil: „Tak ten Breivik má prej fešáckou celu jak někde v hotelu. To bych někdy chtěl, dostat se v Norsku do kriminálu.“

„To je hrozný…“ řekla matka. „A ten Holečkojc kluk ani nedostane pořádně najíst.“

„Jakejch Holečkojc?“ zeptala se Marie.

„No tajhle, seshora, co maj to pole.“

„Ale to Marie asi neví, že maj pole,“ vložila se do toho Dana. „Jak je ta štěrková cesta za tratí, tak ten barák na konci.“ „Já asi nevim,“ přiznala Maruška.

„Ale prosimtě, to je ten, jak zbili toho cikána,“ ozval se Michal.

„Jo aha. Tak toho mi líto neni.“

„Ale to byla taková pitomost,“ řekla matka. „Kluci se poprali na zábavě, vopili se, a teď má zkaženej život.“

„Kdo? Ten Holeček?“ nazdvihla Marie obočí. „Toho kluka zmrzačili, málem ho zabili. Grázlové.“

„Marie, ty máš zase hned jasnej názor, ale lautr nic vo tom nevíš,“ prohlásila Dana a zpod ofiny mikáda vrhla na Marušku stejný pohled, jakým si měřila své žáky na vyšším stupni základní školy v hodinách matematiky. „Toho mladýho Holečka jsem učila, je o pár let starší než náš Aleš. Byl trochu jednodušší, ale žádnej grázl. A tenhle Baláž nebyl žádnej svatoušek, to si nemaluj. Měl prej na svědomí nějaký přepadení, oni si nejspíš na něj kvůli tomu počkali…“

„Jestli von neměl něco společnýho i s tou Haničkou,“ nadhodila matka starostlivě.

„S jakou Haničkou zase?“ chtěla vědět Marie.

„Máma myslí Haničku Ševelínovou, tu malou holčičku, co se tu před dvěma lety ztratila,“ vysvětloval Michal.

„Ale vy to zase všechno semelete dohromady, babi,“ řekla Dana.

„No co?“ bránila se tchýně. „Nikdy ji nenašli, to nevíš, co jí proved, klidně ji moh zamordovat a někde zakopat. Na tý zábavě prej obtěžoval jednu holku.“

„Tak von na zábavě balil nějakou holku,“ zvýšila Marie hlas, „a ty z něj hned uděláš sadistickýho pedofila, co si zaslouží zpřerážet páteř, aby byl do konce života na vozejku, no to je skvělý!“

„Ale no tak,“ mírnil emoce Michal. „Nikdo nevíme, jak to bylo.“ Přitom si poposedl a trochu se zhoupl, plastová noha křesílka se ohnula a puška na zdi už málem vystřelila, ale na poslední chvíli zase nabyl rovnováhu a nic se nestalo.

Zpěv cirkulárky přešel do nižších obrátek a postupně utichl. Pan Parýzek někam zmizel. Jen vosy stále bzučely kolem spadaných švestek.

„Tak snad byl nějakej soud, ne?“ ozvala se znovu Maruška.

„Tyhlecty soudy…“ mávla rukou matka. „To se rozsoudí až na pravdě boží, spravedlivě.“

„Odkdy ty dáš na pánaboha?“ podivila se Maruška. „Ani nepoznáš Bibli.“

„Ale ale, to jsou k nám hosti, nazdar, Pražando!“ zahlaholil hlas a hned za ním se mezi jabloněmi — z otcovské strany — vynořila postava. „Dobrý den, paní Lázeňská, nazdar.“

V odpověď zazněla čtyřhlasá směsice ahoj a nazdar a jedno nesmělé kuňknutí Esterky, která si nebyla jistá, zda Liborovi vyká, nebo tyká.

„To jsi hodnej, že jsi přišel,“ řekla matka rodu Lázeňských a hned se zvedala od stolu. „Tak pojď.“

Maruška nechápavě nakrčila obočí. „Ty deš na tu střechu?“

„Na jakou střechu?“ zeptal se Libor, a aniž by čekal na odpověď, protáhl se mezi rybízy ke králíkárně. Paní Lázeňská nejstarší ho následovala.

Marie se tázavě podívala na bratra, ale ten se mlčky mračil do hrnku s lógrem.

Švagrová ukusovala bábovku a jednou rukou listovala v příloze novin. Když si všimla Maruščina pohledu, usmála se a zeptala se:

„Tak co hrníčky?“

„Dobrý,“ odpověděla Marie a podezřívavě zašilhala ke králíkárně. „A nějakej novej hrnčíř na obzoru?“

„Tak trochu,“ uculila se Maruška a znovu koukla ke králíkárně. Že tu byl Libor, její školkovská láska, cítila se najednou trapně. Jako by ho podváděla. Co na tom, že od chvíle, kdy ji na pískovišti s pampeliškou žádal o ruku, uplynulo třicet let a roztomilý úsměv, který mu zůstal i v pětatřiceti, získal už poněkud strejcovský nádech. Znovu se nervózně poškrábala na tváři a strhla si strup.

„A máš…“ začala Dana, ale v té chvíli proťal zahradu zoufalý, srdcervoucí kvil, vzápětí zaražený tupou ranou.

„Ale to ne…“ vydechla Maruška nešťastně.

„Co to bylo, mami?“ zeptala se Ester.

Za rybízem se vynořil Libor a za uši držel čerstvě mrtvou králičici. S úsměvem ji pozdvihl do výšky a obrátil se k paní Lázeňské, která stála za ním. „Tak co? Bude na smetaně?“

„Mami, to jste fakt museli, zrovna když přijedem?“ zeptala se Maruška.

„No co. Michal na to nemá žaludek a já už nedám tu ránu,“ odpověděla matka. „Borek měl zrovna čas.“

„Ty s tim naděláš. Uvidíš, jak si pošmákneš,“ řekl Libor a zkoumavě se na Marušku zadíval.

Marie si uvědomila, že jí po bradě stéká kapka krve, a v rozpacích si na tvář přitiskla papírový kapesník.

„Tuhle jíst nebudem, příde vyhodit,“ prohlásila matka, vzala králičici od Libora a zamířila k domu.

„Ty ji chceš hodit do popelnice, babi?“ ozvala se nevěřícně Ester. Libor se zatvářil zmateně. „Byla nemocná?“

Paní Lázeňská se zastavila a rozhodila rukama — od králičice, kterou držela v jedné z nich, cáklo trochu krve na trávník. „Sežrala králíčky,“ řekla popuzeně, ale nebylo jasné, na koho se vlastně zlobí.

„Měla malý králíčky, zabila je a sežrala. Už podruhý.“

„A tohle je jako za trest, jo?“ zeptala se podrážděně Maruška s kapesníkem přiloženým ke tváři. „Za vraždu popelnice?“

„No co s ní?“ podivila se matka. „Přece ji nebudeme jíst, když byla taková.“

Všichni se zadívali na mrtvou králičici, pohupující se za uši v matčině ruce.

„Měli bysme ji pohřbít, babi,“ prohlásila Ester.

Babička se tázavě podívala na Michala, Michal na Danu, Dana pokrčila rameny.

„No jasně že ji musíme pohřbít,“ řekla Maruška. „Přece ji nebudem házet do popelnice.“ Rázně vstala a zamířila ke kůlně. Chvíli se přehrabovala v nářadí a pak vyšla ven s lopatou.

„Počkej, s timhle nic nevykopeš,“ zarazila ji Dana a vstala od stolu.

„Neměla by mít nějakou rakvičku?“ zeptala se Ester.

„S váma je legrace,“ pravil Libor.

„V kůlně je taková krabice s hadrama,“ volala matka.

Dana vyšla z kůlny, v jedné ruce rýč a v druhé krabici od bot. Rýč podala Marušce a krabici zvedla nad hlavu. „Tahle?“ Tchyně kývla.

Maruška rýč obracela v rukou, náhle poněkud nerozhodná. „Kde mám kopat?“

„Někde tam,“ ukázala Dana na kus drnovaté, slehlé trávy, která se táhla směrem k otcovskému domu. „Tady mám novej trávník.“ „Tady, tady, mami! Pod tou jabloní!“ volala Ester.

„To je hrušeň,“ houkl Michal a pootočil si křesílko ze zeleného plastu, aby lépe viděl.

Maruška neobratně zarazila špičku rýče do země a vyrýpla trochu trávy. Dana podala krabici tchýni, ta do ní králičici uložila a nejistě ji držela před sebou.

„Musíš si to přišlápnout, mami,“ radila Ester.

Maruška si přišlápla a vyrýpla drn.

„Ty drny ber v celku, ať je pak můžem dát navrch,“ upozornila ji Dana.

Marie s námahou zarážela čepel rýče do tvrdé půdy a pomalu vršila u paty hrušně hromádku. Najednou něco ošklivě křuplo a v tmavé prsti cosi bíle prosvitlo.

„Kost,“ řekla Maruška, odhrábla zem hranou rýče a v jámě se objevilo několik drobných žeber.

Dana popošla k díře, shlédla dolů a otočila se na manžela. „Kočka, asi.“

Michal se neobratně zvedal z plastového křesílka. „To bude Rudovous,“ pravil a poskakoval o berlích k ostatním. „Tak to musíte jinde, nebudem kvůli králičici exhumovat kocoura.“

Maruška zahrnula výkop a vrátila drny na místo. „Tak kde?“ „Třeba tam,“ ukázal Michal k plotu.

Jeho sestra znovu přišlápla rýč a začala hloubit novou jámu. Po chvilce opět něco křuplo a z díry se zašklebila lebka s vyceněnými špičáky. „Ne. Tak Rudovous je tohle,“ prohlásil Michal. „Pod tou hrušní…“ „To byla Pomněnka,“ doplnila ho matka.

„Jasně, ta siamka,“ souhlasil Michal.

Na synovské straně zahrady se vynořil dlouhovlasý puberťák v mikině. „Čau teto, nazdar Borku, co tu blbnete?“ „Kopeme hrob,“ odpověděla Ester.

Aleš nahlédl do čerstvé jámy. „Komu?“

Dana mlčky ukázala na králičí tělo v krabici od bot a poradila Marušce: „Támhle to zkus, pod tím bezem.“

„Vem si bábovku, Alešku,“ řekla babička a pak si všimla, kam snacha ukazuje. „Ne, tam, ne!“

„Proč ne?“ zeptal se Michal.

„Tam ne,“ trvala na svém matka rodu.

„Tak tam,“ navrhla Dana a ukázala do kouta za kůlnou, do stínu přerostlé popínavé růže.

Libor vzal Marušce rýč. „Ukaž,“ řekl a došel na místo. „Tady?“

Dana kývla a Borek několika ráznými pohyby vyryl obdélníkovou jámu. Pátým vrypem vyhodil na světlo boží kus páteře.

„Max,“ připomněl Michal jméno německého ovčáka.

Libor jámu nezahazoval a jen vrhl tázavý pohled na Danu.

„Třeba tam,“ ukázala Dana k ořešáku.

Libor přešel k ořešáku, prvním vrypem odhalil rezavou plechovku, druhým přeťal nějaké staré hadry a třetím špinavý igelitový sáček. Když se podívali blíže, spatřili uvnitř několik drobných, vysušených mrtvolek.

„To jsou moje rybičky,“ fňukla Maruška.

„A já kam se poděly,“ řekla matka.

„Já nechtěla,“ prohlásila Maruška. „Byla to nehoda. Jenom jsem se snažila, aby jim nebyla zima.“ Libor přešel k višni. „Tady můžu?“ Nikdo neprotestoval.

U kmene rychle rostla hromádka hnědé hlíny, rýč se skřípěním zajížděl do země a brzy se ozvalo známé prasknutí. Michal přihopkal k hrobu a nahlédl dovnitř. „Veverka.“ „Vy jste chovali veverku?“ zeptal se Libor.

„To byla kočka. Zrzavá,“ vzpomněla si Marie.

Libor bez ptaní obešel strom a zkusil to na druhé straně. Jeden drn, druhý drn, trocha hlíny, kost.

„Gita,“ řekl Michal a Marie se na něj tázavě podívala. „Kníračka, tos byla ještě mimino.“

„Zkus to někde uprostřed,“ navrhl Aleš a ukázal na prostranství mezi stromy.

Libor zakroutil hlavou a načal nový rov. Dobře to šlo asi třicet vteřin, potom rýč zaskřípěl o tlustou stehenní kost a odhalil rozpadající se cáry kůže.

„To je nějaký velký,“ řekla Dana.

„To je prase, kdysi jsme ho chovali. Mělo červenku,“ vysvětlovala matka.

U ostružin vykopali Azora, pod lískou Micku, a když odstrčili stůl ze zeleného plastu a rozryli zem pod švestkou, odkryli pár andulek, které před lety zhynuly Micčinou tlapkou.

„Teda, tady na tý zahradě jsou snad mrtvoly z celý vesnice, ne?“ pravil Aleš a nervózně se zasmál.

Michal po něm zlostně blýskl pohledem a obhlédl rozrytou zahradu. „Musíme dál od starýho baráku, tamhle,“ dirigoval Libora a poskakoval o berlích kolem.

„Tam ne, tam mám trávník,“ protestovala Dana.

„To se srovná,“ řekl Michal.

Libor pohlédl na Danu, a když nic neříkala, zaryl rýč doprostřed zeleného, čerstvě zalitého pažitu.

„Víc zvířat už jsme neměli, ne?“ ujišťovala se Maruška.

Libor opatrně odkrájel svrchní drny a začal hloubit další hrob. Všichni mlčeli, včetně pana Parýzka, cirkulárky a vos. Slunce zašlo za mrak a na zahradu padl stín, aby nikdo nebyl na pochybách, že teď se hraje vážný kus.

Po chvilce rýč na něco narazil. Libor opatrně odhrnul mokrou hlínu a v hlubině se zaskvěl lem růžové sukénky. Hrábl rýčem podruhé a dole zazářily zlaté vlásky.

„Hanička Ševelínová,“ hlesla matka a krabice s králičicí jí vypadla z rukou.

Všichni zatajili dech i myšlenky. Maruška poklekla do bláta, sehnula se a odhrnula špinavé zlaté vlásky z bělostné tvářičky.

K obloze hledělo modré oko s půlkruhem hustých řas.

„To je Jasněnka,“ řekla Marie. „Kde se tu vzala?“

Po chvilce nechápavého ticha se ozvala matka: „Ta tvoje panenka?“ Znovu začala dýchat. „Co jsi kvůli ní tolik plakala?“

„Řvala jsem jak tur, nejmíň tři dni, vůbec jsem ji nemohla najít…“

Marie stočila pohled k bratrovi. „Nevíš o tom něco?“ „Je to třicet let,“ řekl Michal.

„Tak mi prostě řekni, jestlis ji sem zakopal ty, nebo ne.“

„Já už nevim, možná. Byli jsme malý.“

„Ty nevíš? Já ji půl roku hledala, doteď mi to vrtalo v hlavě, a ty si to ani nepamatuješ?“ divila se Marie zbytečně zvýšeným hlasem.

„Tak se nezblázni!“ odsekl Michal. Najednou ho popadl vztek. „Dyť jsi měla hraček! Já jich nikdy tolik neměl.“

„Tak jsi mi je musel pohřbívat na zahradě? Všichni mi nadávali, jaká jsem bordelářka, pořád jsem něco hledala… Kolik z toho, co jsem nenašla, jsi mi někam zakopal?!“

„Nevylejvej si tady na mně svý komplexy, buď tak laskavá.“

„A co ty rybičky? Spadla tam ta lampička sama, nebos jí pomoh?“

„Jaká lampička, sakra?! To si mám pamatovat nějakou pitomou lampičku?!“

„No mě by to zajímalo. Tak snad si doprdele pamatuješ, co jsi dělal.“

„Ale no tak, děti,“ ozvala se matka, „mějte rozum. Michálek to určitě tenkrát tak nemyslel, dyť tohle neni nutný.“

„Neni nutný?!“ vykřikla Marie, kterou to jen ještě víc vytočilo. „Hlavně že vy všichni dycky děláte jenom to, co je nutný a co je rozumný! Hovno! Proč Michálek neřekne, že ji zakopal? Ten se ze všeho dycky vykroutí, ze všeho!“

„Kvůli pitomýmu nápadu s pohřbem máme zahradu jak krtčí cvičák a ty šílíš kvůli blbý panně!“ vyjel Michal. „Děláš, jak kdyby na tebe byli všichni zlý, a přitom tě každej dycky jenom rozmazloval!“

„Jo tak! Já už to chápu!“ zasmála se zoufale Marie. „Tys mě trestal, že jo? Myslíš, že nevim, co jsem kdy podělala? Já to vim moc dobře, ale taky si to přiznám, to si teda sakra přiznám. Ale tys jako ten jedinej spravedlivej, jedinej rozumnej, kterýmu je jasný, jak se maj všichni chovat, a kterej je všechny sežehne spravedlivym trestem, švestku, králíka, toho cikána, každýmu po zásluze, ale sám na sebe je moc vopatrnej, to rači nechá všechno vyhnít, než aby si přiznal, že taky něco posral! Jen ať všechno vyhnije, jak v těch vašich čističkách! A to si myslíš, že se to tim nějak spraví, že rázem budeš ten slavnej fyzik a že tahle zahrada… že všechno to zmizí, vyhnije? Jako ta střecha? Jako ty švestky?“

Michal mlčel.

Otevřel pusu, aby něco řekl, ale neřekl nic.

„Tak kdybyste zas něco potřebovali, dejte vědět,“ řekl Libor, zarazil rýč do země a šel domů.

Aleš zakroutil hlavou a vydal se na druhou stranu. Matka rodu zkormouceně přešlapovala na místě. Dana si sedla ke stolu a upila studené kafe. Ester se nechápavě rozhlížela.

Maruška seděla na trávě a v náručí držela zablácenou panenku.

Michal se otočil, dobelhal se o berlích k žebříku, vzal košík, pomalu, pomaloučku se vysoukal nahoru, opřel si sádru o větev a začal trhat švestky.

Králičice ležela v blátě. Vosy bzučely.