Nusle

8. dubna

Stávám se Smrtí, ničitelem světů viselo v zářivých neonech nad vchodem klubu Lucifer. Obří písmena osvětlovala velkou část ulice a většina lidí pod nimi jen tak prošla. Echo ale vždycky fascinovala. A i když zrovna nezářila téměř oslepujícím světlem, něco ji nutilo se nad nimi pozastavovat. Stávám se Smrtí. Tak nějak se teď cítila.

S Nickem se usadili hned v prvním patře, které jako včelí úl hučelo souvislým hovorem desítek lidí. Myslela na člověka, kterého před pár hodinami odpráskla do hlubin metaverza. Eternalchampion77 měl tu smůlu, že Nickův stream okomentoval zrovna tou jednou větou, která byla na žebříčku zakázaných vět fakt vysoko a platila na ní nulová tolerance. Echo ho sice v pár vteřinách vyhodila ze streamu, ale ještě teď se jí třásly ruce a nohy. Nikdo nic neviděl, řekla si v duchu. A nikdo nic neví. Přesto byla nervózní, jako by se komentář měl každou chvíli zhmotnit a začít Nickovi lítat nad hlavou. Podívej, já jsem Nick a provedl jsem tohle, není to super?

„Na co furt zíráš?“ zeptal se jí po chvíli.

„Zíráš,“ řekla mu omluvně a utřela si zpocené dlaně do rozklepaných nohou. Pak mu upravila jeden neposedný pramen vlasů.

„Hm. Dík,“ zamumlal a mávnul na procházejícího barmana. Za chvíli u nich přistály dvě tequily v malých panácích, které vypadaly jako lebky. Echo už chtěla pro jednu sáhnout, ale Nick vzal do každé ruky jednu a kopnul je do sebe. Jen tak, bez soli, bez ničeho. Echo si alespoň vzala plátek citrónu a začala ho přežvykovat. Pár minut seděli mlčky, Nick přikovaný k telefonu a ona ke zbytku ovoce. Lucifer se plnil pomalu. Byl uzavřený kvůli soukromé akci s influencery neboli influakci, jak tomu Nick rád říkal. Jí to až moc připomínalo inflaci. Ani o jednom nevěděla, co to přesně je a ani jedno se jí moc nezamlouvalo.

Zbytek Nickovy party se přišoural těsně před začátkem akce. Byli tam oba Vojtěchové, Johhny i Héra. Echo nikoho z nich neměla zvlášť v lásce, a tak se snažila vpít do sedačky a být neviditelná. A možná dělat svoji práci asistentky všeho druhu a postovat fotky na Nickova storýčka nebo rozdávat vizitky novinářům a potenciálním sponzorům. Pak si uvědomila, že Nick žádné vizitky nemá, a tak se víc soustředila na tu neviditelnost. Vojtěch číslo jedna ale vždycky věděl, do koho se opřít a koho otravovat. Měl na to totiž radar. „Do háje, Echo! Jsem nevěděl, že tě Nick potáhne i sem, mega rád tě vidim,“ řekl a neznělo to ani trochu upřímně.

Asi jediný důvod, proč Echo Vojtěchy vždycky přežila byla ta jejich klaunovitost. Nebyla si jistá, jestli to slovo vůbec existuje, ale docela dobře je popisovalo. Vojtěchové totiž vypadali jako klasické dvojice z animáků, jako Pat a Mat nebo Tom a Jerry. Nemohli být odlišnější – jeden měl sotva metr šedesát, druhý skoro dva, první černovlasý a druhý s vlasy jako slámou namočenou do octa a vysušenou v jednom z těch podivných sušičů na ruce, co bývají na veřejných záchodcích. Přesto si ale byli nějakým zvláštním způsobem souzení. Vojtěch číslo jedna se živil hraním Minecraftu a Vojtěch číslo dva přeprodejem tenisek, což bylo samo o sobě fajn, ale když to provozovali oni, tak se na to nedalo koukat. Alespoň Echo se na to nemohla koukat, připadali jí hloupí a moc strojení, jako počítačově ovládané postavičky ve hrách. Nebylo na nich nic přirozeného. Ale to nebylo snad na nikom v celém Luciferovi.

Povzdechla si nahlas, jako by tím mohla něco změnit. Nick nad Vojtovou poznámkou jenom mávnul rukou, zatímco se prohlížel v jednom z velkých zrcadel, která lemovala místnost. Héra po Echo pokukovala a občas se na ni pitomě usmála.

Pak tam byl ještě Johnny. Nechával si říkat Johnny, aby náhodou nikdo nepoznal, že je obyčejný český Honza a zněl, jako když necháte Halinu Pawlowskou předčítat vogonskou poezii. Echo věděla, že jakmile se otočí nebo zmizí z místnosti, bude prvním cílem jeho poznámek a podle toho, co si za ty měsíce strávené s Nickem vyslechla, věděla, že nebudou ani upřímné ani příjemné a už vůbec nebudou brát konce. Echo se ale naučila tyhle věci brát s rezervou. Protože každý člověk, který teď okolo ní seděl, něco skrýval a každý to dělal jiným způsobem. Johnny mluvil o ostatních, aby náhodou někdo neměl prostor mluvit o něm.

Zapsala si jméno Johnny na duševní seznam zakázaných vět a slovních spojení jako by ho tím mohla na chvíli vymazat z existence a raději se odebrala do devátého patra, kde hned zamířila k baru.

Devítka byla známá jako nejdivočejší patro. Bylo nejvíc pod zemí, takže se tu mohlo vyhrávat kde co, pít kde co a šňupat a kouřit kde co. Echo vždycky přišlo zvláštní, že to tu ještě nikdo nezavřel, vzhledem k tomu, že už se kouřit nikde nesmělo. Ale cigarety byly asi ta nejmíň nelegální věc, která se tu provozovala.

Někteří lidé svoje místa snad nikdy neopouštěli. Ráda si představovala, že k vypolstrovaným gaučíkům přirostli nebo si tu odpykávají nějaký hrozný trest. Třeba v podobě jasně oranžových deček na stolech nebo drinků, které občas chutnaly, jako by někdo vytřel celého Lucifera odshora dolů a pak servíroval vodu z kýble. Objednala si gintonic a usadila se na volnou pohovku. Odhadovala, že má teď tak dvě hodiny čas, než se párty začne pomal sunout do spodních pater. Protože každá správná pařba v Luciferovi vždycky skončila v devítce.

A Echo mezitím dělala to jediné, co mohla – vytáhla telefon a kontrolovala Nickovy sociální sítě. S téměř milionem sledujících na Instagramu mu každou minutu přibylo hned několik komentářů a Nick zásadně na nic neodpovídal. Což nebylo pro vztah s jeho fanoušky nejlepší. A tak zatímco on se v horních patrech bavil, Echo vymýšlela, jak nejlépe odpovědět na průpovídky typu: na tohle individuum maji koukat mali deti? A omg tvoje vlasy vypadaji jak cukrova vata mega bych je chtel snist.

Pravda byla taková, že Nickovy vlasy opravdu vypadaly jako cukrová vata, i když o jejich poživatelnosti by se dalo celkem pochybovat. Nebyla to ale jediná věc, kterou chtěli fanoušci na Nickovi ochutnat. Byla to skoro přirozená reakce a snad jediná možná. Nick měl prostě něco v sobě. Něco, co lidi přitahovalo. Kamkoliv přišel, tam byl středem pozornosti, jako oheň v tmavém lese nebo jediný zapnutý reflektor na temném jevišti. Uměl svoje okolí rozsvítit, jako by v sobě nosil malé osobní slunce. Takže nebylo žádným překvapením, že když začala apokalypsa, byl Nick v jejím středu.

Z reproduktorů akorát vyřvávali Soundgarden a někdo od baru doplňoval Black Hole Sun příšerně falešným ječákem, když se do devítky jako povodeň vlilo těleso lidí a strhávalo s sebou všechno, co stálo v cestě. Jeden z barmanů měl tu smůlu, že akorát pospíchal přes plac a řeka ho chňapla, vtáhla do sebe a nejspíš ho pak vyplivla v jiném patře bez drinků a s chybějícím kusem oblečení. Anebo bez toho super barmanského tácku. Oboje bylo každopádně na nic.

„Echo?“ uslyšela odněkud z davu. „Echo!“

„Kde je ten hajzl?“ ozvalo se pak. Ten hlas znala. Klučičí vysoko položený ječák, za každou cenu musel být všude slyšet. V hlavě se jí spojil s ještě nesnesitelnějším obličejem. Přírodní blond vlasy, světlé oči, permanentně křivý úsměv. To mohl být jedině Daniel. Echo se prodrala doprostřed davu. Když přišlo na katastrofy, Dan byl katastrofální hodně. Lidi ho měli z nějakého důvodu rádi, ale Echo na něj už dopředu zanevřela kvůli tomu, jak se choval k Nickovi. Potkávali se často na podobných akcích, ale většinou se sobě snažili co nejvíc vyhýbat a zároveň zabrat co nejvíc místa pro sebe. Jako dvě kočky, které si značí území. A občas se do sebe jako ty kočky pustili. Echo toho o jejich vztahu moc nevěděla, ale z toho, jak se chovali nebylo těžké poznat, že se spolu kdysi vyhřívali na stejné střeše a žrali z jedné misky. A teď si div nevyrvali všechny chlupy.

Dan svíral Nicka za límec bundy a divoce jím cloumal. „Mám poblitý celý boty,“ řval na něj. „To jsou Birkenstocky ty idiote!“

Echo se zadívala dolů. Ty boty mohly být klidně diamantový a ji by to nemohlo zajímat míň. Nick vypadal, že se každou chvílí sesype, jeho obličej měnil barvu z divně zelené na bílou a oči se mu obracely v sloup. Věděla, že to občas přežene s pitím, ale nechala ho o samotě jak dlouho? Hodinu? Vešla do kruhu, který se okolo nich vytvořil a odstrčila Dana pryč. Popadla Nicka a začala se cpát davem pryč.

„No to asi jako ne!“ ječel za ní Dan. „Ať tě ani nenapadne odejít, ty mrdko. Tohle ještě není konec!“

Echo si ho nevšímala. Nick byl mimo a párty měla být plná sponzorů a firem a ti nemuseli vidět víc, než nedej bože mohli vidět doteď. Dan se někde za nimi divoce rozčiloval a když se Echo ohlídla viděla, jak ho konejší Héra a Johnny. Než s Nickem vyšplhala všech devět pater, byla úplně vyřízená. U východu prošli kolem velkého zrcadla, za které někdo zastrčil papírek. Byl na něm kostlivec, který jednou rukou ukazoval prostředníček a druhou půlku srdíčka. To perfektně vystihovalo, jak se Echo v tu chvíli cítila.

Nebyla ani půlnoc, ale na pátek večer byly ulice Prahy prázdné. Neony z Lucifera líně pomrkávaly na kočičí hlavy před klubem, z dálky se občas ozvaly sirény a vzduch byl ještě pořád cítit zimou. „Čekal jsem, že bude trochu teplejš,“ řekl Nick a svezl se na chodník.

„Teplejš,“ odpověděla Echo a znělo to naštvaněji, než čekala. Nick se obrátil a obdařil chodník zbytkem obsahu svého žaludku. Alespoň věděla, že Danovi ty blbý Birkenstocky vážně pozvracel on, což ale situaci rozhodně nezlepšovalo. „Asi se dneska vyspím tady,“ zamumlal a uvelebil se přímo do zvratků. Naštěstí měl telefon v kapse té čisté strany. Echo ho odemkla jeho prstem a objednala Bolta. Ještě si ho pro jistotu vyfotila, aby jí zítra nemohl říct, že nic takového rozhodně neprováděl. Pak se usadila vedle něj a pozorovala, jak se z oblohy pomalu snáší poslední sníh.

9. dubna

Echo měla ve svém životě pár pravidel. Za prvé, nikdy nemluvila o své rodině. Vlastně většinu času předstírala, že ani žádnou nemá a její výhodou bylo, že se lidi moc nevyptávali. Za druhé, každá figurka, kterou kdy vytáhla z Kinder vajíčka měla svoje místečko na speciální poličce, kde každý den utírala prach. A za třetí, prvních pár hodin dne nesahala na telefon. Měla pocit, že tím trochu prodlužuje čas, jako když člověk natahuje žvýkačku, protože jakmile zapnula data, vysypalo se na ni milion upozornění a když se do nich ponořila, hodiny utíkaly až moc rychle.

Takže každé ráno vstala v šest, udělala si kafe, četla knížku a pak se šla na chvíli projít, zatímco se město probouzelo a sluníčko šplhalo po obloze. Pak šla do školy a po cestě se nořila záplavy povinností.

Dneska ale byla sobota. Nick doma ležel s obří kocovinou, a tak si dovolila nicnedělat celé dopoledne. Ať už všechny tyhle influakce nesnášela, jak chtěla, musela uznat, že k tomuhle byly dobré. Alespoň se mohla další den jen tak poflakovat.

Teda většinou.

Echo měla kromě pravidel taky pár oblíbených aktivit. Jedna z nich bylo sbírání všeho možného – od zvláštních lahví od pití, přes náhodné kameny, staré pohledy, hračky z dětských čokolád až po desky a cédéčka. Většina z těch věcí nikdy nenašla praktické využití, jen tak ležela v domě a vypadala hezky, pokud na ní zrovna neležela vrstva prachu. Pouštění desek byla její druhá oblíbená aktivita. A pouštění desek, když byla sama doma a mohla jen tak nerušeně brouzdat po domě a zkoumat máminy portréty a babiččiny fotky byla její třetí a nejvíc oblíbená aktivita. Dalo by se říct, že tahle sobota byla k brouzdání po domě perfektní.

Echo všechny ty fotky a obrazy viděla už milionkrát. Už když byla malá jich bylo všude plno, protože každá žena z její rodiny jich za svůj život vytvořila několik. Vlastně se tam už ani všechny nevešly. Její máma byla ale zdaleka nejvíc produktivní a její malby se povalovaly všude.

Echo taky měla pár oblíbených kousků, ale nejradši měla portrét tmavovlasého čtyřicátníka stojícího před hotelem U Zlaté husy. Plátno začínalo žloutnout, ale pořád se daly poznat jeho rysy. Ten ale nemalovala máma. Na obraze mohl být nejspíš její prapraděda, kdyby krátce po dokončení portrétu neodešel. Ostatně to bylo pojítko mezi všemi lidmi na zdech. Nikdo z nich v rodině nezůstal, ale poznamenal ji na staletí dopředu. Ten dům byl jako muzeum a zároveň jako připomínka. Každá žena v rodině někoho potkala a každá se s tím pak musela vyrovnat. Echo už dávno věděla, že do toho kruhu patří taky. Nicméně její jediný příspěvek byla malá olejomalba oceánu hned vedle vstupních dveří. Viděla tolik vody pohromadě jenom jednou, ale i to stačilo, aby jí ta představa zůstala v hlavě navždycky. Zastavila se před obrazem. Hladinu klidné vody občas rozbila malá vlnka a tam, kde se nebe vlévalo do oceánu se pomalu rozpíjel východ slunce. Nebyla to úplně přesná představa, protože ten den pršelo a moře bylo rozbouřené, ale byla to hezká představa, a Echo to tak měla ráda.

Z přemýšlení jí vytrhlo zběsilé zvonění a bušení na dveře. Otevřela. Bylo osm ráno, což bylo brzo pro některé lidi, ale rozhodně to bylo brzo na Nicka. Osm ráno v Nickově čase byla půlnoc v normálním čase.

„Je to v hajzlu,“ byla první věc, kterou pronesl, když vešel dovnitř. Nepozdravil. Převlékl se. Nejspíš šel pěšky, protože venku pršelo a z vlasů mu odkapávala voda. Kruhy pod očima mu nezmizely a jeho barva v obličeji se od včerejška taky moc nezměnila. Jeho tváře hrály bílo-zelenou, jako hrachová kaše ze školní jídelny. Echo ale i tak poskočilo srdce. Nick byl u ní doma. Procházel se v její chodbě, ani se nevyzul a voda z jeho vlasů pomalu odkapávala na dřevěnou podlahu – počkat. Nick byl u ní doma?

„V hajzlu?“

„Jo. Mega v hajzlu. Je to v hajzlu s velkym H, z prdele přímo. Udělej mi kafe nebo se zbláznim.“

Provedla ho chodbou do kuchyně. „Kafe.“

„Jo bez mlíka,“ řekl a usadil se na židli. „A dej tam cukr. Hodně cukru. A když už budeš u toho, udělej něco s tímhle.“ Poslal svůj telefon po stole. Echo zapnula kávovar a vzala telefon do ruky. Na videu byli Nick a Dan. Nejdřív se objímali a pak se Nick zastavil, předklonil se a navždycky poznamenal Danielovy boty, na kterých si ten kluk očividně postavil celou osobnost. Kávovar mezitím zapípal, protože v něm došla voda. Video viselo na twitterovém účtu a za těch pár hodin si získalo docela dost pozornosti. Echo před očima skákaly liky a retweety a musela se podívat dvakrát, aby se ujistila, že opravdu přesahují desítku tisíc. Nebylo to tak hrozný, řekla si. No tak se pozvracel no. To se občas stává. A bezpochyby si Daník mohl dovolit dvacet nových Birkenstocků. Možná i diamantových. Ale podle toho, jak se Nick rozvalil po stole a odmítal se na ni podívat, věděla, že to nebude jen tak.

„No moc nekoukej,“ řekl, „tohle není to nejhorší. Někdo začal mluvit o… no ty víš o čem.“

Ty víš o čem. Echo se vybavil včerejší stream. Těch několik slov, kterých se tak rychle zbavila. Znovu se podívala na telefon. Ten účet se jmenoval eternalchapion77. Podlaha se jí trochu zhoupla pod nohama. Kávovar ze sebe vyrazil posledních pár hlasitých pípnutí, skoro jako by říkal Ha! Všechno se hroutí a ani kafe si teď neuděláš!

„A volali mi z Adiosu,“ dodal Nick dutým hlasem. „Pouští mě k vodě,“ řekl a poprvé se na Echo podíval. „Ale ty to spravíš. Teda já to spravím. My to spravíme, to je jedno, prostě s tím něco uděláš.“

Echo slyšela šum, jako by se dům zalil mořem. Vlastně by to možná bylo fajn. Kdyby se všechno ostatní potopilo a zůstala by jenom vila, poslední ostrov na zemi, kam žádný věčný bojovník nemůže a kde budou Echo s Nickem sama.

Ten měl ale jiné plány. Vyrazil od stolu a pak odněkud z haly vykřikl: „Na co čekáš? Jedeme někoho pořádně seřvat.“

Echo měla několik pravidel, ale žádné z nich se očividně nevztahovalo na Nicka. Jedním z nich bylo, že by rozhodně nikdy nešla do sídla jedné z největších společností na světě a místo pozdravu je všechny poslala do hajzlu. Nick ale žádná pravidla neměl, a navíc mu posílání lidí do háje šlo docela dobře. Dělal to totiž pořád.

Vzal si do parády hned prvního člověka, kterého uviděl – hlavní recepční. „Jak si to jako představujete? Že mě jen tak odříznete a nebudete ani zvedat telefon? A kde je ta čúza, co dělá influencery? Měli jsme dohodu, nechápu, že to můžete ukončit jen tak přes blbej email! Kdo teď vůbec používá zkurvenej email?“

Recepční byla už starší paní. Seděla v rozlehlé vstupní hale docela sama a vůči Nickovi vypadala maličká. Obličej ale měla pevný jako socha, a dokonce si držela mírný úsměv, jako to recepční dělávají. Echo se z nějakého důvodu vybavil David a Goliáš.

Za stolem viselo obří zrcadlo ve zlaceném rámu. Nick stál k Echo zády, ale ona viděla jeho odraz. A bylo to poprvé, co jí nepřipadal hezký. Na čele mu vyskočila žilka a vypadal vztekle, skoro jako pes, kterému někdo sáhl na misku. Tehdy si dala další pravidlo. A muselo to být to nejdůležitější pravidlo ze všech pravidel, které si kdy dala – už nadosmrti bude mít homeoffice.

„Bohužel,“ řekla recepční, „naše manažerka tady dneska není, ale už jsem dostala zprávu, že mám smazat vaše údaje z našeho systému, takže si nemyslím, že by měla změnit názor. Je to definitivní rozhodnutí –“

„Jak jako smazat moje údaje? Nemůžete mě smazat z Adiosu, to prostě nejde!“

Echo chytila Nicka za paži. „Prostě nejde,“ řekla mu. Ukázala paní svůj telefon. Ta rychle přečetla zprávu. „To je od vás hezké slečno, že to chcete řešit v klidu, ale naše zkušenost s ním nebyla dobrá už od začátku a teď jeho chování potenciálně ohrožuje naši brand image, a to nemůžeme dopustit.“ Pak si urovnala sako a zvedla se ze židle. „Navíc já jsem toho viděla až dost. A teď na vás můžu buď zavolat security, nebo půjdete pryč dobrovolně.“

10. dubna

Situace byla trošku horší, než Echo čekala. Tak zaprvé, twitterový účet pod jménem eternalchampion77 nabíral každou minutou víc a víc sledujících a s tím i víc a víc důvěryhodnosti. A bylo úplně jasné, za jakým účelem byl vytvořený – zničit Nicka. Protože existoval teprve tři dny a prozatím bylo na feedu jedno video a tři tweety. Nick je lhář. Nick je podvodník. Nick je manipulátor. Echo zatím neměla odvahu přečíst vlákna pod nimi. Ne nadarmo se říkalo, že většina internetových válek se odehrává na Twitteru. Tahle tam minimálně začala.

Další věc, co situaci trochu stěžovala, bylo, že se Nick rozhodl přespat u ní doma. V jiném pokoji, samozřejmě, ale i tak nemohla spát. Myslela na něj v pokoji na konci chodby, jestli třeba taky nemůže usnout, a co by se asi stalo, kdyby se za ním rozhodla přijít. Nejspíš by ji vyhodil. Z vlastního pokoje v jejím vlastním domě.

Ale to se dalo zjistit jenom jediným způsobem.

Dřevěná podlaha na chodbě byla stará a skřípala pod každým krokem. Echo se ale naučila stoupat na ta stabilnější místa, kde prkna ještě držela pohromadě jak měla, a tak se k pokoji přiblížila skoro neslyšně. Zaklepala, ale nic se neozvalo. Na chvíli ji napadlo, že třeba odešel domů. Ulevilo by se jí, protože by to mohlo znamenat, že ji k ničemu nepotřebuje a ona se nebude muset touhle situací zabývat. Znamenalo by to ale taky, že ztratila tu jedinou chvíli, kdy si byli takhle blízko. Vešla dovnitř.

Nick spal. Pod oknem byla v zásuvce zapnutá bludička, která pokoj osvětlovala tlumeným modrým světlem. Dívala se na něj a věděla, že ať už říká Věčný bojovník cokoliv, nejspíš to bude pravda. Jenže i přesto měla Nicka ráda. Měla na něm ráda všechno a zároveň to nemohla pojmenovat. Když ho viděla, bylo najednou tepleji, jako když se člověk ponoří do horké vany. V těle se jí rozlil svíravý pocit, jako by někdo utnul něco hrozně důležitého. Pak to povolilo a srdce se rozjelo na plný pohon. Asi to nebylo úplně zdravé, protože každé setkání bylo jako malá srdeční příhoda, ale tím spíš to za něco stálo. Bylo to jako prokletí.

Usadila se před postel. Modré světlo se Nickovi odráželo na kůži a ve vlasech. A chvíli byla ve světě, kde Nick byl prostě obyčejný Nick, bez všeho pozlátka a lží. Jenže pak otevřel oči. „Vypadni, chci se vyspat,“ řekl. Pak se otočil, přetáhl si peřinu přes hlavu a zase usnul.

Echo se usadila na balkoně ve svém pokoji. Zabalila se do peřin a pozorovala oblohu. Byla si skoro jistá, že mrzlo, protože vzduch podivně pálil v nose a obloha byla průzračně jasná, skoro jako hladina nerušeného oceánu, ve kterém se líně vznášely fosforeskující rybky. Některé občas mrkly a pak zmizely, když se Echo zaměřila přímo na ně. Asi nechtěly, aby se na ně někdo díval. Město si mezitím žilo svým typickým nočním šumem, občas k obloze stoupal obláček páry a v dálce houkala sanitka. Echo myslela na Věčného bojovníka, jak nejspíš v jednom z těch domů sladce spí a je mu úplně jedno, co za chaos způsobuje.

Byla tam znovu. Twitterový účet. Modré světlo. Pod každým tweetem se rozvíjelo vlákno dalších. Eternalchampion77 přidával důkazy, fotky, screenshoty konverzací, kusy Nickových videí. Byli to fanoušci, kterým slíbil dárky ze soutěže, které nikdy neposlal. Byli to menší influenceři, ze kterých si udělal odrazové můstky na tom pomyslném sociálním žebříčku. Byli to lidi, se kterými se kdysi kamarádil.

Některé věci byly tak staré, že o nich Echo ani nevěděla. Že byl jeho výlet do New Yorku jenom obří jízdou photoshopem netušila. Věděla ale, že ty soutěže jsou jenom past na čísla. Věděla, že všechny vztahy, které si kdy udržoval, byly prostředky k tomu se dostat výš. Jako palivo, které pohánělo jeho oheň. A když dohořelo, byl čas na další, větší, jasnější. Echo věděla, že každá věc, kterou kdy udělal, byla jenom o něm. Ani jednou pro druhé, vždycky jen pro sebe.

Nick byl lhář. Nick byl sobec. Nick byl podvodník. Nick byl všechno možné, jen ne dobrý člověk. Nick byl jako supernova na pokraji kolapsu, která si člověka přitáhla a pak totálně zničila.

Úplně na konci všech příběhů ležel ten nejdůležitější. Nick je vrah. Echo věděla, co to znamená, i když to nebyla úplně pravda. Minulá zima, to nejdůležitější tajemství ze všech. Stávám se Smrtí, problesklo jí hlavou. A noc se pak ponořila do růžové.

11. dubna

Ráno přišlo rychleji, než čekala. A s ním i všechno ostatní. Do kávovaru pořád nikdo nedolil vodu, ale svoje pípání už vzdal. Rádio v kuchyni tiše vyhrávalo a první sluneční paprsky se plazily domem jako zlaté přízraky. Svými studenými prsty šátraly po podlahách a zvedaly jemný prach. Echo jim nastavila tvář, ale necítila se o nic líp.

„Už jsi to vyřešila?“ Nick stál ve dveřích kuchyně. Na sobě měl to samé, co včera a bez modrého světla bludičky už nevypadal tak klidně. Vlastně vypadal všelijak, jen ne klidně.

„Vyřešila?“

„Čekám zpátky Adios,“ řekl a usadil se ke stolu. „Snídaně nebude?“

Snad poprvé nevěděla, co mu na to říct. Ať už se ho snažila z problémů tahat, jak nejlíp uměla, tyhle dveře si zavřel sám v moment, kdy vešel do té budovy. Ne všechny mosty se dají vybudovat zpátky. A tohle byl jeden z nich. Pro Echo už ta firma neexistovala. Hotovo.

Jenže Nick se s tím očividně nesmířil. „Beztak za to můžeš ty,“ řekl. „Měla jsi jim napsat nebo tam jít sama. Proč jsi tam vůbec nechala jít mě? Víš moc dobře, že já tyhle věci neumim. Od toho mám tebe.“

Vina je zajímavá věc, pomyslela si Echo a obrátila pohled k prasklině v jejich jídelním stole. Je jako míč, který si mezi sebou lidi můžou vesele přehazovat, dokud jeden z nich neodpadne. Ona ten míč pokaždé chytila a držela se ho. A Nick měl vždycky další v zásobě. „Víš vůbec, co o mě všechno říkaj teď?“ spustil. „Kdyby si jenom dělali prdel z toho, že jsem tomu debilovi poblil boty, tak bych ti to možná odpustil. Ale to že vytahujou náš vztah, kterej ani nikdy nebyl vztah a vytahujou všechny ty další lidi a zkoumaj koho z nich jsem podved a nepodved a co dalšího jsem udělal, už je něco jinýho, Echo. A kdo je vůbec kurva nějakej eternal champion nebo jak se to jmenuje? A jak to, že ví všechno?“

Echo hlasitě polkla. Upírala pohled na tu spáru ve dřevě jako by z ní mohla vypadnout nějaká odpověď. Věděla, že to není její vina, ona tyhle problémy nezpůsobovala. Tak proč se cítila jako dítě, které mámě rozbilo její oblíbenou vázu? „Ví všechno,“ řekla dutě.

„JO!“ vykřikl Nick. „Nikdo nikdy neví všechno, ale on jo. A zatímco kecá na Twitteru, ty si tady děláš bůhví co. Proč tě jako platim, hm? Děláš hovno a takhle to dopadá.“

Echo na něj jenom zvládla zírat. To nebyla pravda. Nebyla pravda, že se nesnažila. A tohle nebylo fér. Vázy se přece dají zase slepit. Není to konec světa, když se nějaká rozbije.

„No tak,“ řekl po chvíli a usadil se na židli. „Ještě to můžeš spravit. Není pozdě. A já potřebuju, abys to spravila.“

Potřebuju, abys to spravila.

Nick ji potřebuje.

Pobývat okolo Nicka znamenalo, že všechno muselo zapadat do jeho kruhu, což bylo těžké. Všichni její kamarádi s jeho příchodem odešli. A Echo a všechno s ní spojené se drželo usilovně na okraji. Cokoliv to mohlo rozbít. Stačila by jediná rána přes prsty a pak už jenom pád do neznáma. Ale ona neplánovala zjišťovat, co se děje mimo Nickův kruh. Plánovala zjišťovat, co se děje v oku bouře. A pokud se má o to žhavé jádro spálit, tak ať.

Kavárna Hlína byla ukrytá v jedné z postranních uliček Prahy v malém vnitrobloku, který ze všech čtyř stran zakrývaly činžáky porostlé břečťanem a vistárií. Moc lidí o ní nevědělo, a proto ji měla Echo ráda. Byl tam klid a ticho, a to teď přesně potřebovala. Stěny kolem ní byly plné poliček s popínavými rostlinami a vystavenými plecháčky. U baru stál gramofon a ta největší sbírka desek, kterou kdy viděla. Občas tu jen tak vysedávala a odhadovala, co barista pustí dál. Jestli má deska dvě strany, jestli bude hrát znova nebo se zasekne v její oblíbené části. Někdy si člověk mohl říct o desku na přání. A někdy musel pracovat na scénáři pro video, které by dostatečně omluvilo něčí pochybná rozhodnutí.

Papír byl už z půlky popsaný, ale většina slov byla přeškrtaná. Čaj vystydl, ale Echo si objednala další a k tomu kus borůvkového koláče. Borůvky byly fajn na hledání těch správných slov.

Kdyby tak z Nicka dostala alespoň kousek upřímnosti. Alespoň kousek jeho. Naznačila mu to už tolikrát, kdyby byl sám sebou alespoň na chvíli, lidi by ho měli radši. Mohl by si vybudovat něco opravdového, a ne jenom známosti založené na tom, kdo má víc sledujících a co se o něm říká. Něco trvalého a pevného, co tu supernovu alespoň zpomalí. Echo věřila, že něco takového v Nickovi ještě je. Že by v sobě mohl najít odvahu zahodit ten obal a existovat jenom tak, jako Nick. Protože teď se řítil do něčeho, co si žádalo velkou záchrannou síť a ta se nedá vybudovat z tenkých nitek. Ani když jich jsou tisíce.

„Čau. Čekal jsem, že budeš tady.“

Echo vzhlédla a při pohledu na Johnnyho tvář schovala papír do klína. „Tady.“

„No jo, nebuď nervní. Mě je docela jedno, co s Nickem plánujete,“ řekl a usadil se naproti ní. „Já už to mám v hlavě srovnaný.“

Echo našla čistý papír. Co chceš?

„Co chci?“ Johnny se pousmál. „Řekněme, že mi je tě líto, Echo. Ber to jako kamarádský varování.“

„Kamarádský?“

„Jo. Kdybys nebyla tolik zahleděná do Nicka, možná jsme mohli všichni být kamarádi. Ale on tohle nedokáže, vždycky všechno zničí. Včetně sebe. Všech okolo.“

Jako supernova.

Johnny se rozhlédl po kavárně. Bylo jasné, že tohle není jeho typ podniku. Johnny byl noční kluby, vyleštěné barové stoličky a kožené potahy. Johnny byl martini a extra tenké cigarety. Ne pivo a polívky z Hlíny doplněné o desky Pink Floydů nebo Jethro Tull. A Johnny rozhodně nebyl osamocené konverzace s Echo.

Co doopravdy chceš?

„Doopravdy,“ ušklíbl se. „To je vtipný slovo, víš. Vtipný, zrovna od tebe. My nejsme všichni zlý idioti, Echo. Jak jsem řekl, ber to jako kamarádský varování, to, co ti teď řeknu.“ Hudba dohrála. Místností se rozléval šum mírně zaplněné kavárny a drhnutí gramofonu. Echo cítila, někde v zátylku, jak její hlavu zaplavují ledové vlny.

„Nick se ke konci řítí už delší dobu. Kdybys byla chytřejší, dávno by ses na něj vykašlala. Ale-„ pokrčil rameny a začal listovat v menu, „každej má holt to svoje. Jenom si nemysli, že ti někdy bude za něco vděčnej. V jeho světě existuje jenom on sám a ten jeho zářnej kopec, na kterej se škrábe. Schody do nebe tomu můžeš říkat. A on využije absolutně všechno, cokoliv, kohokoliv, aby se vyšplhal vejš. Pošlape všechno pod sebou, zmačká a poláme, jenom, aby se pohnul o milimetr.“ Echo si všimla, že snad poprvé k ní mluví upřímně. Žádná hra nebo přetvářka. Johnny to myslel vážně.

Vzhlédl k ní a zavřel menu. „Použije i tebe, to je ti doufám jasný. Teda, použil by, kdyby k tomu někdy došlo, ale dneškem to skončí, Echo. Neexistuje žádnej vrchol, kam by se Nick mohl dostat. Ne pro něj. Protože Nick, Nick už dlouho leze opačným směrem.“

Někdo vyměnil desku, kavárnou se zase rozezněla hudba. „Pravda, kdybys u toho nebyla ty, bylo by po všem už dávno. Všem už je jasný, jak to je a bude, lidi si jenom užívají ty chvíle před bouří, víš? Snaží se tu bublinu nafouknout, co nejvíc to jde, aby pak byla větší show. Bejt tebou bych se vzdálil.“ Johnny se zvedl od stolu.

Echo se po zádech rozlezl chlad. Slíbila, že to dokáže. Slíbila to i sobě.

„Kdo vede ten účet je ti jasný, ne? Není tak těžký na to přijít.“

Přikývla. O tom, co se stalo před rokem vědělo jenom pár lidí. Dva z nich byli ona a Nick. A ten zbytek… Ne, nebylo tak těžké na to přijít. Johnny už byl na odchodu, ale ještě jednou se zastavil. „Jo a možná bys měla jít zkontrolovat Nicka. Nebo alespoň jeho Instagram. Je jako děcko, nemůžeš ho nechat dlouho samotnýho.“

Když se naposledy Echo takhle naštvala, bylo jí asi jedenáct a její táta jí zrovna řekl, že odchází. Nebylo tak těžké pochopit, že se doma něco děje už dlouho předtím a ona tak měla měsíce na to být smutná. Takže v tu chvíli jí zbyl jenom vztek.

Už za jízdy tramvají nechala Nickovi víc zpráv, než co kdy dohromady napsala. On ale ani na jednu neodpověděl, protože jeho telefon visel ve stativu a na Instagramu bylo zapnuté živé vysílání, kde už přes hodinu nadával snad na všechno. Echo ho skoro nepoznávala. Vypadal jako jedna z těch strašidelných panenek na klíč, které mluví a mrkají obříma očima. A jeho pusa se nezastavila. Nick byl rozbité stereo, které hrálo jeden song za druhým a Dj byl šesťák, kterému rodiče zatrhli kapesné, protože si místo oběda kupoval monstery a paysafe kartičky na hry, které byly až od osmnácti let. Vzteklý, blbý, rozmazlený děcko, myslela si Echo.

Zmínil snad všechny weby a magazíny, se kterými kdy dělal rozhovor. Mluvil o dalších influencerech a nejenom, že vyzradil jejich tajemství, ale ještě si vymýšlel. Poslední hřebík v rakvi byl desetiminutový monolog o Adiosu, kterým úplně zabil ten opatrně sepsaný email, který jim Echo ráno poslala.

„Jsou to kundy,“ říkal Nick. „Všichni jsou to dementi, který se spolčili proti mně, protože nesnesou nikoho tak dobrýho. Všichni chtěj kus Nicka, ale já jim nic nedám. Řeknu vám všem celou pravdu a nakonec budu já ten jedinej, kdo zůstane, všichni budou –“

To už ale byla Echo u něj doma. Nahoře v pokoji, Nickův telefon v její ruce, černá obrazovka. Neexistuje žádnej vrchol, kam by se Nick mohl dostat, řekl Johnny. Neměl tak úplně pravdu. Vrchol tohle totiž byl. Vrchol Nickovy blbosti.

„Zbláznila ses?“ vykřikl. „Ještě jsem neskončil. Dej to zpátky,“ vyřítil se ze židle. „Všichni musí vědět, jak to je. Musí to vědět.“

Echo před ním uhnula. „Všichni musí vědět? Vědět?“

Nick popadl ruku s telefonem. „Jo. Musí vědět, že eternal champion kecá. Že si to vymyslel a že já jsem nic takovýho neudělal.“ Echo se ho snažila odstrčit, ale Nick byl jako stroj a svíral její ruku silou člověka, který právě přicházel o všechno. „Neudělal?“ vykřikla na něj. „Neudělal?“ Echo zahodila telefon do kouta pokoje. Volnou rukou ho praštila do hrudníku.

Nick zrudnul. Chvíli čekala, že ji uhodí, ale nakonec ji pustil. Zvednul telefon a strčil ho do kapsy. Echo těžce oddechovala. Nikdy si nepřála víc, aby mohla mluvit. Tolik věcí by teď řekla.

„Neudělal,“ uchechtl se. „Minulej rok jsi měla pravdu. Neměl jsem řídit, neměl jsem ani pít. Neměl jsem tu noc dělat nic. Mělas pravdu, jako vždycky, to chceš slyšet?“ Nick nakopnul stůl tak silně, až se z něj všechno sesypalo. Tužky, papíry, monitor, sklenice s vodou. „Ale je vtipný, že mě vždycky tak moralizuješ, ale pak stejně uděláš všechno možný, abys to zametla pod koberec. Víš, v některejch ohledech jsi vlastně stejně zkažená jako já, možná i horší. A je pravda, že spousty věcí lituju. Především minulýho roku, protože kdybych nechlastal, tak by mě nikdy nenapadlo jít za Danem a říct mu, že se půjdeme projet. Nikdy bych nevezl ještě tebe, Johnnyho a Dorotu, ty vole. A víš, proč jsem vás bral s sebou? Protože jsem byl nervózní. Jo já. A ještě z toho pitomce. Ani chlast to nespravil. Toho lituju. Tý noci lituju, protože pak se všechno jenom zhoršilo. Ale víš, čeho lituju úplně nejvíc? Co předčí všechny tyhle sračky? Že jsem z toho auta vyhodil Dana a ne tebe. Protože pak by se mu nestalo to, co se mu stalo. Ale bylo by to na tobě. A to by mi bylo úplně u prdele, Echo. Ani. Bych. Nemrknul.“

V pokoji byl cítit pach spálených gum. Byla tam tma, až na jiskry, které se odrážely od boku auta, když drhlo o svodidla. Všechno divně hučelo. Někde v dálce modročervené světlo. Prázdné místo spolujezdce. Pak rána. Pavouk v čelním skle, který roztahoval svých milion nohou. Druhé auto a tělo na zemi. A dvě stě padesát na Nickově tachometru. A to ticho potom. To ticho bylo nejhorší. Dan nikdy nic neřekl. Celá noc vyšuměla do éteru až z ní zbyly jenom promlčené omluvy, rozbité čelní sklo a pár špatných snů. A Echo od té doby nebyla schopná mluvit. Nikdy jí to nedošlo, ale celou dobu jenom opakovala tu noc. Echo byla pro všechny zúčastněné nejživější vzpomínka.

Vytáhla telefon. Její další zpráva byla pro Dana.

„Johnny a Dorotka už to udělali, co?“ Dan vytrhl Echo z přemýšlení. Postavil před ní kafe a před sebe limonádu. Asi malinovou, protože byla červená.

Echo přikývla a obtočila dlaně okolo hrnku. Oba vydali oficiální prohlášení. Oba se víceméně vzdali Nicka a potvrdili všechno na účtu Věčného bojovníka. Když ho teď Echo měla před sebou, přišlo jí to jako sen. Nemusel jsi sem chodit, napsala na papír.

Dan se pousmál. „Víš, vždycky jsem si přál, aby všechno začalo a skončilo u těch jeho opileckých výstřelků. Jenže Nick musel vždycky dělat něco extra.“

Málem tě zabil, proč jsi tehdy nic neřekl? A proč se vším jít ven teď?

„Protože jsem doufal. Že ho to třeba spraví, že se zlepší a uklidní se.“

Ale zhoršilo se to.

„Zhoršilo. Takhle už nikdo nemůže pokračovat. Nicka nikdo nezmění. On je v začarovaným kruhu a jedinej způsob, jak ho dostat pryč, je ten kruh úplně rozbít, zničit všechno, na čem teď tak pracoval. Kdybych se tehdy rozhlídnul po tý silnici, asi bych to další auto viděl. Moje první chyba byla, že jsem se nechal vtáhnout. Ale ta bouračka mi to ujasnila a díky ní to byla moje poslední chyba. Možná si to samý uvědomí i Nick.“

Možná, pomyslela si Echo. Ale přes všechnu tu naději, že by to tak někdy mohlo být, někde uvnitř věděla, že Dan má pravdu. Po té noci mu zbyla jenom malá jizva nad okem. Ta se snadno vysvětlovala, ale trauma ne. Tu noc se všichni uzavřeli a co se stalo, se pohřbilo tak hluboko, že až do teď sama Echo začala zapomínat.

Dan si od ní vzal papír a tužku. Chvíli na něj strnule zíral a pak na papír něco naškrábal s elegancí školáka. Echo ho schovala do kapsy, aniž by se na něj podívala, protože ať už tam bylo cokoliv, pro jednou měla v hlavě jasno.

12. dubna

Na začátek jara byla pořád docela zima. Od posledního sněhu uběhlo pár dní, ale ten štiplavý nádech se ze vzduchu ještě nevytratil. Vítr po nebi honil mraky a betonové chodníky se pořád nezbavily zimní šedě. Sem tam si ale cestu ke světlu razily umíněné rostliny, jako by říkaly: Vypadni, teď jsem na řadě já.

Jaro mělo být nejveselejším obdobím roku, kdy se všechno znovu obracelo k životu, nabíralo další dech a bylo barevnější. Byl to začátek něčeho nového. To mělo znamenat něco hezkého, ale zároveň to znamenalo, že něco jiného končí. Jako když člověk sjíždí nejlepší sjezdovku světa a dole zjistí, že nemá vlek a musí tak šlapat nahoru po svých. A každý rok znovu.

Jaro bylo ze všech období to nejhorší.

Možná to by jenom zvláštní sentiment, ale Echo si ho prostě neužívala, a to letošní obzvlášť.

Lucifer měl ještě zavřeno, ale jeho neony blikaly pořád. V jakoukoliv denní dobu, za jakékoliv počasí, Echo věděla, že ať se bude dít cokoliv, tohle vždycky zůstane stejné. Seděla na okraji chodníku už několik minut a pomalu začínalo pršet. Nepřinesla si deštník a pochybovala, že ho donese Nick. V ruce žmoulala figurku z Kinder vajíčka. Byla to obyčejná zelená káča, ale Echo si ji nechávala, protože ji před pár lety dostala od něj.

Když Nick dorazil, pršelo už pořádně. Vyrazil z ubera a silnici přeběhl s bundou přetaženou přes hlavu. Moc to ale nepomohlo, než urazil těch pár metrů byl promočený stejně jako Echo. „Proč sedíš tady? Nemůžeme někam dovnitř?“

Echo poklepala na chodník vedle sebe. „Nebudu si sedat tady, zbláznila ses?“

Uber odjel a projel obří louži, která se u Lucifera tvořila. Celá ulice se tak nějak měnila v louži. Voda z kol pocákala pár kolemjdoucích, ale i s deštníky byli někteří tak mokří, že to nejspíš ani nezaznamenali. Ještě chvíli a v Praze se bude plavat jako v moři.

Echo znovu plácla do chodníku vedle sebe a Nick se skrz brblání konečně usadil. „Já vím, že jsem něco zkazil, Echo,“ řekl. Cítila, že je otočený k ní a dívá se na ni, ale ona umíněně koukala do vody, která zaplavovala její boty. „Ale pořád to ještě můžeme napravit. Teda ty můžeš, já vím, že už jsem to říkal, ale myslím to vážně. Nikdo jinej už mi nezbyl.“

Kdysi by těch posledních pár slov asi slyšela ráda. Nikdo jiný nezbyl. Jenom ona a Nick. Splněný sen.

Ale to bylo kdysi.

„Máma říkala, že když jsem se narodil, taky takhle pršelo. A byla zaplavená celá Praha.“

Echo se na něj podívala. Jasně že když se Nick narodil, musela zrovna probíhat jedna z největších povodní v historii Česka. To byl celý on.

Nick kývl k její ruce. „Co tam máš?“

Echo mu podala káču. Když sem šla, říkala si, že by z toho mohla udělat nějaký symbolický moment, něco velkého, co by vytvořilo pevný bod v tom pomyslném toku času a nějak od sebe oddělilo předtím a potom. Jak tak ale pozorovala Nicka žmoulajícího v ruce kus zeleného plastu, věděla, že žádné předtím ani potom není, je vždycky jenom teď. A teď se jí kolem bot začínala valit vrstva vody dolů po ulici a nebe nevypadalo, že by mělo jen tak přestávat s dalším přívalem. Rozsvítily se lampy.

Echo si jemně vzala káču od Nicka zpátky. Postavila ji na chodník mezi nimi a roztočila ji, až od ní odlétávaly kapky. Nickovy vlasy úplně zplihly, po nose mu stékaly prameny vody. Echo cítila, že má rybníky v botách, a že by se oba nejspíš měli zvednout a jít někam, kde je sucho, ale počkala, až se káča dotočí.

Nick ji vzal do ruky. „Na tohle jsem úplně zapomněl.“

„Zapomněl.“

Skoro překvapeně se na ni podíval. „To je první věc, co jsi mi od včerejška řekla.“ Echo se v jeho hlase snažila najít něco jako omluvu nebo alespoň malý náznak upřímnosti. Znělo to ale spíš prázdně, jako ozvěna v sudu.

Dveře Lucifera se otevřely. Ven vyšel jeden z barmanů s kýblem a když viděl venkovní situaci, přidal k té minipotopě pár dalších špinavých litrů. Když si všimnul Echo a Nicka ušklíbl se a pozvedl obočí. „Co tady vysedáváte? Neotevíráme další dvě hodiny a takhle mokrý vás dovnitř stejně – tak počkej, to seš ty, ten debílek,“ máchnul kýblem k Nickovi. „S tebou jsme tady rozhodně skončili. Abys věděl, bude tu na dveřích viset tvoje fotka, aby tě náhodou někdo nepustil dovnitř.“ Pak zavrtěl hlavou a zabouchl za sebou dveře.

Nickovi chvíli trvalo, než ze sebe setřásl šok. „Co mám teď dělat, Echo?“

A Echo věděla přesně, co by měl dělat. Vždycky to věděla mnohem líp než on a teď myslela jenom na jednu jedinou věc. Nick se nadechl, možná, aby se uklidnil, možná, aby něco řekl, ale než stačil udělat cokoliv z toho, Echo se k němu otočila a políbila ho. Nevěděla, co měla čekat, snad možná, že se tím všechno změní, ale Nick ji od sebe odstrčil a pak se do hluku deště začal smát.

K Nickovi jeli v tichu. Ne, že by ho Echo mohla nějak prolomit, ale čekala, že Nick řekne alespoň něco. Místo toho vypadal, že se jí každou chvíli znovu vysměje. Echo otevřela okno taxíku a vyhodila zelenou káču ven. Sledovala, jak se kus plastu kutálel po silnici, dokud nezmizel pod koly jiného auta. Taky se mohla chovat jako děcko, když to dělal každý den Nick, proč ne i ona. Posledních pár let svého života věnovala jenom jemu, neměla jiné kamarády, zájmy, nic kromě Nicka. A on se jí za to vysmíval.

„Nemusela jsi to vyhazovat,“ řekl.

„Nemusela jsi to vyhazovat.“

Nick protočil očima. „Sorry, nevím, co jsi jako čekala. Pracujeme spolu, to je všechno.“

„Všechno,“ pronesla ostře Echo. Vzpomněla na to, co jí řekl Johnny. Jenom si nemysli, že ti někdy bude za něco vděčnej. V jeho světě existuje jenom on sám a ten jeho zářnej kopec, na kterej se škrábe.

Bylo snadné tomu věřit. Snadné vidět v Nickovi někoho, kdo jenom potřebuje pomoct, trochu popostrčit a konejšit, aby se člověk dočkal jeho lásky a uznání. Vždycky se sama sebe ptala, co ještě může udělat, aby se k tomu dostala blíž, ale dneska poprvé si položila jinou otázku: Je Nickova láska a uznání něco, co vůbec stojí za to mít?

Došlo jí, že na ni pořád kouká. Rozhodila rukama, ale z kapsy vytáhla pečlivě složený papír, ze kterého ještě odkapávala voda. Déšť promočil úplně všechno. Hodila ho Nickovi na klín a čekala, až slepené stránky opatrně rozbalí. Celý zbytek cesty už nepromluvil a doma řekl Echo, ať papír vytiskne znovu a připraví mu světla a stativ.

Vidět Nicka znovu na vrcholu byla extáze a utrpení v jednom. Echo v tu chvíli došlo, že ať už pochybovala o čemkoliv, nikdy to nebyla její schopnost najít ta správná slova. Byla to ironie, byla to tragédie, největší vtip, který kdy vesmír vymyslel a bylo to její prokletí. Ale fungovalo to. Nick seděl ve svém pokoji, jeho obličej ozařovala dvě studiová světla, a z jeho úst proudila slova s úžasnou lehkostí. Echo věděla, že on by zářil i bez nich. Nick světla nepotřeboval, Nick byl svoje vlastní světlo, síla tisíce explodujících sluncí. Ničitel světů…

Echo sledovala stream na svém telefonu a ani nestíhala vnímat všechny komentáře.

Ja vedel, ze jsou to všechno jenom kecy

W nick

Miluju te Nicku!!!!!

Jestli Adios něco zboznuje, tak jsou to napravení hříšníci!

Ten poslední ji zaujal. Jestli Adiosu stálo za to, okomentovat Nickům omluvný stream, bylo v podstatě po všem. To nejhorší bylo za nimi. Největší sponzor dal najevo, že Nick není ztracený a stojí za to ho zase následovat.

Po chvilce jí přišlo upozornění. Email od Adiosu. Echo se musela v duchu zasmát – manažerka, která se s nimi předtím odmítala potkat, teď psala Nickovi osobně. Podepsání nové smlouvy, četla Echo. Svět někdy fungoval vtipně.

Věděla, že z toho Nick bude mít radost, ale nechtěla ho rušit v nejlepším. Její scénář přeříkal skoro perfektně a teď odpovídal na dotazy a komentáře s perfektní dávkou pokory a vědomosti, že on měl vlastně celou dobu pravdu. Echo napadlo, že on se pro tohle jednoduše narodil. Nick lhal tak přirozeně, že během těch pár minut jeho livestreamu většina lidí zapomněla, proč na něj byli naštvaní. Echo to připadalo skoro magické.

Když pak došli k závěru, že vysílal dost dlouho, vypnula Echo stream a věnovala Nickovi jediný významný pohled. Možná se v tu chvíli i usmála, ale nebyla si jistá, protože všechno přehlušil Nickův rozzářený obličej. Bezpochyby by nejšťastnější, co kdy viděla.

„To šlo dobře,“ zhodnotil a jeho pohled pořád visel na hledáčku kamery, kde se mohl jasně vidět.

Dobře bylo slabé slovo, věděla Echo, ale spokojeně přikývla a vypnula světla i kameru. V pokoji bylo najednou šero a ticho, ale atmosféra vítězství se pořád dala skoro hmatatelně cítit, jako by to byl člověk obývající pokoj s nimi. V tu chvíli měla Echo pocit, že dokáže všechno, že se dokáže smát, radovat, že možná dokonce dokáže mluvit.

Otočila se na Nicka, ale on už tam nebyl. Na jeho místě ležel jediný žlutý Narcis.