Prodavač kokosů
Po pláži vlny syčí
jako rozpálený olej.
„Coco fresco, coco bello,“
křičí prodavači.
Rozbité kokosy –
bílé střepy, střepy bílé.
„Coco bello, coco fresco,
kupte si je, kupte si je!“
Nikdo si nekoupil nic.
Slunečníky, slunečníky!
Prodavač kokosů usnul
mezi tamaryšky.
Zaoceánský parník
Když přirazí k molu,
nad přístavem se rozední.
Jsme znovu spolu.
Máváš za stříbrným zábradlím,
které se ve větru čeří.
Parník je hladký a bílý
tak jako molo, tak jako by byl z peří.
„Má milá,“ šeptám. „Můj milý,“
odpovíš, pak mě políbíš
a tiskneš ze všech sil.
Parník se z mola odlepí,
jako by se hnul světadíl.
Lastury
Každý den na pláži hledám
dýky z vraků a mince
a fialové drahokamy,
co vybublaly z pokladnic.
Mušle jsou někdy fialové
jak vyleštěný ametyst,
a perleť, nakapaná v škebli,
je jako vzácná rukojeť.
Medúzo s bílým ohýnkem,
který pod tebou plane!
Platýze–křepelko!
Bažante krabe!
Mořská sasanka
Pomalá sasanko – červená
na červené skále, ale
na zelených skalách zelená!
Proměňuješ se stále…
Pestré ryby, co si spolu
v moři hrají na motýly,
rybářům tě vyzradily.
Pozor, sasanko!
Ty se ale nedáš – vláčně
z vlasce svlékneš vnadidlo,
spolkneš ho a prázdný háček
vyplivneš na mořské dno.
Sépie
Sbírám kost. Vzdušnou, lehýnkou
tak jako do písku vylitý krém,
jehož se slabě dotýká
vítr, co večer vane od moře.
Tvor, jemuž patří, je stobarevný,
desetiruký. Když se vyděsí,
vychrlí inkoust, v němž se ztratí.
Zčernají růžové útesy!
Záhadná sépie,
podobáš se pousmání
té dívky, která na pláži
prodávala tetování!
Bajka o lišce a vlnách
Kdo slané vlny počítá,
když navečer se toulá v dunách,
nikdy se nedopočítá.
Poplete to hned zkraje, chudák!
Souží se, že se nedopočítal,
když v tom se liška objeví.
Plážová liška, která leccos ví,
tak trochu udiveně povídá:
„Trápí tě, že ses nedopočítal
slaných vln, které jsou tytam?
O ně se nestarej a počítej
ty nové, co ti příboj nachystal!“
Racek
Lovící racek, změněný
ve výstřik pěny, vzápětí tuhne,
a jako by se odrazil,
nehybně stoupá nazpět k ostatním.
Ten výstřik pěny – jenž se proměnil
v racka, co loví – vzápětí stoupá
a navrací se zpátky k ostatním
tak, jako by se ani nehýbal.
Nazpátek v pěnu se mění
– jako by ztuhnul, pak se odrazil –
racek, co loví i stojí
a vzápětí stoupá k ostatním.
Poslední slunečník na pláži
Poslední slunečník na pláži,
co ještě zůstal otevřený,
je můj! Mně se tak nechce odejít!
Plameny, písek, vítr, stíny,
někde se vaří těstoviny,
slunce jak zlatá duna plane,
obzor je bez plachet a padáků,
a moře tmavé, tmavé.
Příboj se moří s kmenem stromu,
už už ho má… a znovu ztrácí…
Dívám se na tu práci.
Mně se tak nechce z pláže domů!
Básně Jana Jílka vznikly v letech 2022–2023 na dílně poezie Petra Borkovce. Původní zadání, které si studenti zapsali, znělo: „Zajeďte si v myšlenkách na týden ke Středozemnímu moři a napište každý den pouze jednu báseň. První podmínkou je, aby báseň byla celá napsána přímo na pláži mezi dvanáctou a třetí hodinou, kdy je vedro téměř nesnesitelné a vaše vnímání reality nejisté. Druhou pak to, že básně budou psány v čtyřverších, rýmovaných a rytmizovaných tak, aby čtenář rým a rytmus cítil, ale zároveň ani to, ani ono nemohl dost dobře uchopit. Případně, aby to i ono neustále ztrácel.“ Student Jan Jílek zadání nedodržel zcela a ve středu svého mořského týdne napsal básně dvě. Jeho osm dvanáctiverší bylo později podrobeno kritice všech účastníků dílny. Autor některé návrhy přijal,
jiné ne.
–wetz
Jan Jílek. Student Katedry tvůrčího psaní VŠKK.
