Nusle

*

Mohu-li si vybrat,

ležel bych raději svázaný

jako jarní cibulky

na trhu.

*

Tvé nevím je podsvícené, ostřejší,

než kdy předtím. Rostou z něj

otázky jak šlahouny. Společně zrníme

v debatě o opakovaných záběrech,

vidím detaily, jak hledáš zakopnutý míč

v příliš vysoké trávě. Můžu tě zastavit

a vrátit tě. Zjistím, co se změnilo od n do m

v každém stupni (kde stále visí otlačeniny tvých prstů,)

které jsou kdykoliv dostupné,

protože jsem viděl, jak píšou: píše

jak píšeš, píše.

(Kdy to jenom bylo, kdy jsme spolu

stáli každý ve svém muzeu.)

*

Ptáš se mě, co to děláme,

co to zase děláme.

Povídám ti nejhebčím hlasem, který mám,

že dojíždíme, dobíráme natažené loni.

Nic na to neříkej, prosím, jen huč,

huč jak plyn, v topení.

Chceš-li opravdu mít psa,

musíš neustále riskovat ztrátu psa.

Když ho přejede auto,

nebo uteče,

bez mrknutí oka

si pořiď nového.

Jedině tak

budeš mít opravdu psa.

*

Dnes ráno jsem se vzbudil s rozsvícenými světly

ve zpoceném kostýmu srny na čtyřproudé dálnici.

Zip vzadu zaseknutý, líčidlo tvrdé, stojím prosvícený.

Kelímky kopýtek začínají klapat,

blíží-li se důvod, rychle a hladce jako sršeň.

Jakmile uslyším rypadlo první dnešní vteřiny,

nebojím se.

*

Opravuji hmyz již třetí den.

Spousta drobné práce

ukryté vysoko nad zemí.

Skřipce, napínáky, náročné svorky.

Ruce mi bzučí.

Tuším, že dole se o dost víc křídel a nožiček

poláme, až opravdu vyjdu ven

a postavím se na místo,

odkud lze zažít nejvíc.

Za zády dorazí přívěs,

jímž vezu moje směny.

Na plachtě stojí:

malé exploze

jsou stejné

jako ty velké.

Na celé město

řítí se výstava

neznámého druhu.