Píšete, že odstavec plný omluv a jarních kytek, který jsem vám poslal v posledním mailu, čtete nyní v mé nové povídce. Prý vás to „zamrzelo“. Musím hned napsat, že je to celé horší. Odstavec, který jsem vám poslal jako omluvu za to, že jsem se přes dva měsíce neozval, ačkoli jsem to byl já, kdo předtím několikrát žádal o setkání (nezapírám!), jsem napsal už koncem léta v jiné povídce, s níž jsem si nakonec nevěděl rady a nechal ji ležet. A potom jsem ho z ní vytrhl a poslal vám ho jako omluvenku. A za týden jsem ho zařadil do nové, úplně jiné povídky, kterou se mi dokončit podařilo. Té, co jste si teď přečetla. Nesnášíte mě?
Neptáte se, kde jsem dva měsíce byl a co jsem dělal. Stejně jako se nejspíš nezeptáte, o čem byla nedokončená povídka, z níž znáte jeden odstavec. Ani proč se mi ji nepodařilo dopsat. Přitom bych vám na obě otázky opravdu rád co nejpodrobněji odpověděl. Už proto, že odpověď na první otázku je zároveň odpovědí na tu druhou. Víte, co si myslím? Myslím si, že to vědět chcete, jsem si jistý, že ve skutečnosti – promiňte mi ten výraz – hoříte zvědavostí. A proto, zdá se mi, není vůbec nemístné nečekat, až vás mrzutost přejde, a všechno, co se mezitím seběhlo, vám hned teď do detailů vylíčit. Udělám to v nejbližších hodinách, myslím, že už zítra, a nevynechám nic, slibuju. Zároveň se samozřejmě omlouvám. Jak za to, zač očekáváte, že se omluvím, tak v první řadě za to, že v tom, co vám budu psát, nebude o vás jediná zmínka.
Pro mě by bylo tak snadné, jak jistě tušíte, abyste se v mém vyprávění o tom, co jsem od konce prázdnin prožil, objevila – ale nechce se mi primitivně podvádět. Ovšem přiznám se, že udělat to, „obsadit vás“, se mi absolutně příčí především pro tu snadnou možnost. Nepoznala byste nic, o tom jsem přesvědčený – a mě by to nestálo žádnou námahu. Mnohem těžší je říct: nemyslel jsem na vás, vůbec. Snad mou upřímnost, zvlášť když víte, jak snadno bych se jí mohl vyhnout, oceníte. Brzy se ozvu s barvitým vyprávěním. Ať chcete nebo ne. Ale vy chcete. Mám vás rád, p.
Ještě p. s.: Jak jste s maminkou zvládly tu myší invazi? Přiznám se, že jsem byl nejprve tak rozladěný z toho, že na vaší chatě není signál, že jsem tu pohromu pořádně nevnímal. Okolo druhé v noci, jsem se vzbudil s tím, že někdo v kuchyni strašně hlučně myje nádobí – jako jím cloumal vztek a se vším, co mu přijde do ruky, třískal. Sešel jsem dolů a rozsvítil a... z linky se rozuteklo snad padesát tělíček, každé jiným směrem. Jako by, tak si to pamatuju, myši nepochopitelně rychle odtekly, spíš nežli se rozutekly. Kuchyň byla v několika vteřinách čistá. Ale já předtím moc dobře zahlédl, jak se u děr, kam unikaly, srážely a mačkaly, jak otvory ucpávaly a při tom se škrábaly a hryzaly do očí – Co jste udělaly? Přinesly kočku, jak radil soused? Odjely také?
–wetz
